Jedna z nejvyhlášenějších koncertních síní na světě se nachází ve vídeňské budově Společnosti přátel hudby, nazývané též Musikverein. Stavba je sídlem vídeňských filharmoniků, a každý, kdo si někdy pustil jejich vyhlášený Novoroční koncert vysílaný prakticky na celé planetě, si jistě dokáže představit takzvaný Zlatý sál (nebo též Velký sál). Na Nový rok v něm při tónech klasické hudby v podání prestižního hudebního tělesa sedí mimo jiné nejvyšší političtí představitelé Rakouska, pozornost přitahuje také úchvatná květinová výzdoba.
Právě v těchto místech se ale 31. března přesně před 110 lety odehrálo něco, co se může s odstupem zdát jako výplod bujné fantazie. Při koncertu dirigovaném významným hudebním skladatelem Arnoldem Schönbergem se totiž ve Zlatém sále rozpoutal jeden z největších skandálů v dějinách Vídně. Uváděnou hudbu tehdejší publikum přijalo tak rozporuplně, že se mezi obecenstvem a postupně i hudebníky strhla obří rvačka.
Událost do dějin vstoupila pod jménem Skandalkonzert, tedy Skandální koncert, někdy se také uvádí přezdívka Fackovací koncert. Přestože pohlavků při něm padlo nespočet, jedna facka mezi Vídeňany zvlášť zarezonovala - ani ne tak svou silou, jako pozdějším kontroverzním prohlášením jednoho z prominentních svědků.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Diego Delso, CC BY-SA 4.0
zoom_in
Vídeňský Musikverein, sídlo tamních filharmoniků. Nejznámější sál budovy - takzvaný Zlatý sál - se v roce 1913 stal dějištěm Skandálního koncertu, který skončil rvačkou.
Za Skandálním koncertem hledej Moravana
Ve druhém desetiletí 20. století se do popředí dral umělecký styl expresionismus. Jeho zástupci se zjednodušeně řečeno vymezovali vůči dosavadním uměleckým směrům předchozího století. Skladatelé odmítali tradiční hudební prostředky a nahrazovali je novými - atonalitou či dodekafonií. Jedním z nejvýznamnějších expresionistických skladatelů byl Vídeňan Arnold Schönberg, kolem kterého se vytvořila skupina dalších skladatelů, jeho studentů, dnes nazývána Druhá vídeňská škola.
Jenže velká část konzervativního vídeňského publika Schönbergovy "novoty" nepřijímala právě s nadšením a skladatel čelil také poměrně velké kritice. Tak či onak, uvedení jeho skladby Písně z Gurre ve Zlatém sálu Musikverein v únoru 1913 nakonec skončilo velkým potleskem. „Monumentální, pozdně romantickou skladbu Písně z Gurre dokončil Arnold Schönberg v roce 1911, a přestože se od jejího kompozičního stylu v té době již distancoval, sám označil toto dílo za klíč k celému svému dalšímu uměleckému vývoji. Schönberg pro tuto skladbu využil kolosální zvukový aparát: pět sólistů, recitátora, mužský sbor, smíšený sbor a velký orchestr,“ nastiňuje web Národního divadla.
Ani tak se premiéře nevyhnula kontroverze - Schönberg, znechucen předchozí nechutí vídeňského publika k jeho skladbám, odmítl gestem přijmout potlesk. I přes tuto epizodku ale po úspěchu Písní z Gurre pořadatelé zřejmě nečekali, v co se zvrhne další expresionistický koncert skladatelů Druhé vídeňské školy naplánovaný na poslední březnový den roku 1913. Sice se počítalo s rozdílnými reakcemi příznivců a odpůrců expresionismu, a následnými velkými debatami hudebních kritiků, že ovšem budou létat facky, si ale nikdo ani nepomyslel.
Po Vídni tak začal kolovat leták zvoucí na premiérové uvedení skladeb hned pěti skladatelů. „Dirigovat měl podle něj sám Schönberg. Leták původně zval na datum 30. března, termín byl ale později o den posunut,“ uvádí web British Library.
Program takzvaného Skandálního koncertu z 31. března 1913
• Anton Webern: Šest skladeb pro orchestr, Op. 6
• Alexander von Zemlinsky: Čtyři písně na básně Maurice Maeterlincka (později vydané jako Op. 13, čísla 1, 2, 3 a 5)
• Arnold Schönberg: Komorní symfonie č. 1, Op. 9
• Alban Berg: dvě z Pěti písní na motivy textů Petera Altenberga (Op. 4 č. 2 a 3)
• Gustav Mahler: Písně o mrtvých dětech
(pozn. Mahlerovo dílo už kvůli rvačce nezaznělo)
Zdroj: Wikipedia
Zpočátku se lístky prodávaly poměrně špatně. Zaplnit koncertní síň se podařilo až krátce před začátkem koncertu - a velký podíl na tom mimochodem měl jeden slavný Brňan. Konkrétně architekt Adolf Loos, který byl Schönbergovým přítelem. „Ten, který považoval Schönberga za největšího hudebního génia své doby, svévolně zasáhl. Protože avizovaný schönbergský koncert se velmi špatně prodával, Loos rychle získal velký kontingent vstupenek. Některé z nich prý náhodně rozdal kolemjdoucím,“ uvádí list Wiener Zeitung.
Do blázince s nimi!
I díky Loosově snaze se nakonec posledního březnového dne roku 1913 Zlatý sál zaplnil muži ve fracích a dámámi ve společenských šatech. Na úvod koncertu zaznělo dílo Antona Weberna, následovaly písně Alexandra von Zemlinskyho. Už při těchto skladbách to v publiku šumělo, a odpůrci expresionistické hudby si mezi sebou pohoršeně šeptali. „Uváděná hudba se extrémně lišila od konzervativní tradice vídeňské scény klasické hudby. Publikum se rozdělilo na dva tábory - přičemž velká část diváků zůstala v šoku z experimentálnosti děl,“ konstatuje web Secret Vienna.
Skutečné peklo se ale rozpoutalo u předposledního bodu programu - písní Schönbergova žáka Albana Berga. Na žádnou další skladbu už se pak nedostalo. Odpůrci uváděné hudby totiž začali hlasitě kritizovat a mnohdy volili ostrá slova. A to zase pořádně popudilo nejen příznivce Berga a Schönberga, ale i samotného dirigenta, který na publikum začal křičet, aby drželo pusu.
Písně Albana Berga, které rozvášnily publikum na takzvaném Skandálním koncertě:
„Dvě orchestrální písně Albana Berga na motivy pohlednicových textů Petera Altenberga okradly o klid i ty, kteří dosud přemýšleli. Hudba k tomuto vtipnému, nicneříkajícímu textu předčí vše slyšené, a je dobré připsat Vídeňanům k dobru, že se při poslechu chtěli spokojit se srdečným smíchem. Ale skutečnost, že Schönberg uprostřed začal křičet na publikum, vedla k vzrušujícímu a divokému bití,“ připomíná list Wiener Zeitung jednu z kritik koncertu, která vyšla v novinách den po něm.
Postupně hudbu z pódia přerušoval stále hlasitější hysterický křik a nadávky. „Publikum zvedlo hlasy, v sále začal znít pískot a řinčení klíčů, syčení a potlesk,“ píše Wiener Zeitung.
První rvačka mezi oběma tábory vypukla na galerii. Když ovšem pořadatelé narušitele vyzvali, aby opustili sál, vedlo to k ještě hlasitějším sporům. „Odpůrci uváděné hudby začali opakovat: Každý, komu se tento druh hudby zdá krásný, by měl odejít. A začali zmiňovat také slovo Steinhof, tedy název vídeňské psychiatrické léčebny, lidově řečeno blázince,“ uvádí Wiener Zeitung.
Po takhle silných výrazech už mezi diváky začaly lítat i facky. Do pár minut se mlátil celý sál, včetně hudebníků. „Muži si do obličejů vráželi rány pěstmi, a rozvášněný dav lámal a rozbíjel i nábytek,“ píše web Secret Vienna.
Pár jich schytal také sám dirigent. „Rozhořčení návštěvníci vlezli i na pódium, aby dali facku samotnému Schönbergovi,“ zmiňuje server World of Music. A některým z těchto lidí zase prý nafackoval uznávaný architekt Loos.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Egon Schiele, volné dílo
zoom_in
Rakouský skladatel Arnold Schönberg, který dirigoval takzvaný Skandální koncert v roce 1913. Údajně i on sám při něm dostal pár facek.
Nejkrásnější zvuk večera? Facka
Rozvášněný rvoucí se dav nakonec musel uklidnit až zásah policie. O celém večeru hned na druhý den vzrušeně informovaly všechny vídeňské noviny a po celém rakouském hlavním městě se nemluvilo o ničem jiném.
Do pár dní později navíc celá věc skončila u soudu. V soudní síni se řešila vůbec nejslavnější facka večera. Tu měl jednomu z odpůrců hrané hudby uštědřit pořadatel večera Erhard Buschbeck. Jeho ránu neproslavila ani tak facka samotná, protože v daný večer jich padlo hodně, ale prohlášení jednoho z prominentních svědků. K soudu byl totiž předvolán Vídeňany oslavovaný skladatel operet Oscar Straus. A když se ho zeptali, zda Buschbeckovu ránu viděl, prohlásil: „Jistěže jsem ji viděl a slyšel. Byl to nejharmoničtější zvuk celého večera!“
Kromě soudu měl koncert ještě další dohru - Bergovy písně, které podnítily rvačku, se pak neuváděly dalších čtyřicet let.
Vídeňský Skandální koncert ale mimochodem nebyl jedinou podobnou událostí jara 1913. O dva měsíce později, koncem května daného roku, se něco podobného zopakovalo ve Francii. Při uvedení tehdy kontroverzního díla Svěcení jara Igora Stravinského se porvali účastníci premiéry v pařížském prestižním sálu Théâtre des Champs-Élysées.
