Kliknutím zvětšíteZačátkem léta roku 1964 šel Ku-Klux-Klanu ve státě Mississippi na jihu Spojených států amerických nejvíce na nervy jistý čtyřiadvacetiletý Newyorčan jménem Michael Schwerner. Členům klanu vadilo, že se tenhle Seveřan plete do věcí, které považovali za bytostnou jižanskou věc, do níž nikomu nic není, zejména pak ne jemu. Například vyzývá lidi, aby bojkotovali restaurace, které nepouštějí dovnitř černochy, a dokonce organizuje registraci černých voličů.
Schwerner byl občanskoprávní aktivista, který v nedalekém Meridianu vedl organizaci zvanou Kongres rasové rovnosti, a s registrací pomáhal afroamerickým voličům proto, že na podzim roku 1964 se měly konat volby amerického prezidenta. Jedním z blízkých Schwernerových spolupracovníků byl jedenadvacetiletý Afroameričan James Earl Chaney, dalším dvacetiletý mladík Andrew Goodman, jeden ze stovek vysokoškolských studentů z celé země, kteří se k této práci dobrovolně přihlásili v rámci projektu Freedom Summer, tedy Léto svobody.
Hořely kříže i kostely
Všichni tři mladí muži dobře věděli o tom, že dělají sice záslužnou, ale také nebezpečnou práci – rasistické hnutí Ku-Klux-Klan začalo být v roce 1964 v Mississippi mimořádně aktivní a počet jeho členů hrozivě rychle narůstal, až přesáhl 10 tisíc mužů. V boji proti hnutí za občanská práva a za rovnost ras neváhal klan používat násilí.
Dne 24. dubna 1964 demonstroval svou aktivitu a rostoucí sílu tím, že nechal současně vzplanout 61 velkých křížů na různých místech po celém státě. Během léta vypálil na 20 černošských kostelů. Stát se pomalu měnil na hořící Mississippi…
K jednomu takovému žhářství došlo také v úterý 16. června 1964 a příčinou byla právě zášť Ku-Klux-Klanu vůči Schwernerovi. Členové klanu věděli, že dochází do babtistického kostela Mt. Zion, kde se scházejí afroameričtí protestanti, aby mezi nimi dělal osvětu o volbách. Když se tedy v úterý sešel v kostele místní církevní sbor, klan mezi ně vrazil, několik členů sboru před kostelem surově zmlátil a kostel zapálil. Schwerner tam ale toho dne nebyl; odjel do Oxfordu ve státě Ohio, kde zaučoval novou skupinu dobrovolníků Freedom Summer.
„Klan minul svůj cíl, ale past byla nastražena,“ komentuje to FBI na své webové stránce věnované případu. O čtyři dny později, v sobotu 20. června, dorazili k vyhořelému kostelu Schwerner spolu s Chaneyem a Goodmanem, aby zdokumentovali, k čemu na místě došlo, a vyslechli si výpovědi svědků. S těmi hovořili odpoledne. Co se stalo pak, otřáslo celým národem.
Z cely na cestu do nenávratna
Když se trojice aktivistů vracela v neděli zpátky do Meridianu, zastavila jejich dodávku, ve které všichni tři jeli, dopravní hlídka, podle níž řidič překročil dovolenou rychlost. Řešit věc pokutou na místě policisté nechtěli; místo toho zatkli Chaneye, který řídil, a Schwernera a Goodmana sebrali také z důvodu údajného vyšetřování.
Všechny tři si pak převzal zástupce šerifa místního okresu Neshoba Cecil Price a doprovodil je do zadržovacích cel vazební věznice ve městě Filadelfie.
Do věznice dorazili kolem čtvrté odpoledne. Na zdi visel rozpis pokut za rychlost, ale trojice aktivistů se zaplacení pokuty domáhala marně. Price jim namísto toho sdělil, že musí zůstat za mřížemi, dokud nedorazí smírčí soudce, aby případnou pokutu nařídil.
Schwerner požádal, aby si mohl zavolat, policista mu však nedovolil ani to. Všechny tři zamkl do cel a odešel. Muži na několik hodin osaměli a nevěděli, co se bude dít. Předpokládali nejspíše, že Price vyhledá soudce, jenže ten už měl v tu chvíli namířeno za někým úplně jiným…
V Meridianu mezitím vzniklo v Kongresu rasové rovnosti znepokojení nad tím, že se tři organizátoři registrační akce nevrátili z výjezdu. V napjaté situaci, jaká na jihu Spojených států panovala, to nevěstilo nic dobrého. Pracovníci kongresu začali tedy obvolávat všechny okolní policejní stanice i věznice s dotazem na své tři muže, ale od nikoho se o nich nedozvěděli. Dokonce ani ve filadelfské vazební věznici ne, přestože tam kolem půl šesté večer opravdu volali, což později doložil záznam hovoru. Manželka tamějšího dozorce Minnie Herringová ale policii vyšetřující zmizení aktivistů tvrdila, že 21. června se žádný telefonát neuskutečnil.
Price se vrátil krátce po desáté večer, nechal Chaneyho zaplatit pokutu za překročení rychlosti – najednou to šlo i bez smírčího soudce – a pak všem třem mužům řekl, aby opustili okres. Kolem 22:30 vyšli Chaney, Goodman a Schwerner na ulici, nasedli do svého modrého kombíku a odjeli směrem na Meridian. Od té doby je už nikdo nikdy nespatřil živé. Kromě jejich vrahů.
Poplach na jihu
V pondělí ráno 22. června vyvolali znepokojení pracovníci Kongresu rasové rovnosti poplach a oficiálně oznámili, že své tři lidi pohřešují. Mississippi byla v té době jediným státem USA, v němž neměla svou centrální kancelář FBI, takže zmizení tří mladých mužů začali vyšetřovat agenti z New Orleansu (od roku 1932 připadalo vyšetřování únosů podle tzv. „Lindberghova zákona“, pojmenovaném podle únosu a vraždy syna slavného letce Charlese Lindbergha, pod federální jurisdikci). Během několika dnů se jich do Mississippi sjelo více než dvě stě.
„Brzy ráno, 22. června: Ministerstvo spravedlnost požádalo na základě zprávy o zmizení tří mužů o naši účast; o několik hodin později nás ministr Robert Kennedy požádal, abychom případ vedli. Do pozdního rána jsme oblast pokryli agenty, kteří zahájili intenzivní rozhovory,“ poznamenává k začátku vyšetřování FBI.
Následující den pozdě odpoledne našli agenti FBI vrak vyhořelého kombi, ve kterém aktivisté odjeli. Žádná těla se nenašla, ale vyšetřovatelé se začali obávat nejhoršího. Ohořelý vůz je dovedl k tomu, aby pojmenovali tento případ jako „případ Miburn“ - což byla zkratka pro slova Mississippi Burning, hořící Mississippi…
Vyšetřování si rychle získalo celonárodní pozornost, částečně proto, že Schwerner i Goodman byli oba bílí a oba pocházeli ze severu. Tuto skutečnost kritizovala Schwernerova manželka Rita, jež byla rovněž občanskoprávní aktivistkou a nyní upozorňovala na to, že oběti rasového násilí se často přehlížejí.
„Ze zabití černocha by se žádná zpráva nestala,“ řekla Rita Schvernerová se zřejmým odkazem na to, že zmizel také Chaney. „Národní poplach to vyvolalo jen proto, že můj manžel a Andrew Goodman byli běloši,“ dodala (její slova citovala stanice PBS). Zločin nicméně podnítil americké zákonodárce k tomu, že 2. července 1964 schválily přelomový zákon o občanských právech.
Hrůzný nález
Stovky vyšetřovatelů pročesávaly během horkého července lesy, pole, bažiny i řeky po celém státě Mississippi a nakonec našly pozůstatky osmi černochů. Dva byli identifikováni jako Henry Dee a Charles Moore, černošští studenti, unesení, zbití a zavraždění v květnu 1964. Další mrtvé tělo bylo oblečeno do trička Kongresu rasové rovnosti. O pěti mrtvolách se bohužel nepodařilo zjistit téměř nic.
„Za pomoci Národní gardy jsme prohledávali lesní a polní cesty, bažiny, rokle, zároveň jsme vyvíjeli tlak na známé členy Ku-Klux-Klanu a snažili se získávat informátory, kteří by mohli klan infiltrovat. Postupem doby jsme vypracovali komplexní analýzu místního KKK a pochopili, jakou roli hrál při zmizení všech tří mužů,“ popsala průběh července FBI.
Po šesti týdnech konečně přinesla horečná aktivita kýžené ovoce: agenti dostali tip, že se mají podívat do hliněné hráze farmy Old Jolly. Tip pocházel od anonymního informátora, v němž byl později ztotožněn příslušník policejní dopravní hlídky Maynard King.
„Na základě tipu od informátora jsme v hloubce 14 stop pod hrází (asi 4,27 metru, pozn. red.) exhumovali všechna tři těla,“ uvedla FBI.
Pachatelé míří před soud
Během podzimu 1964 pokračovala FBI ve vyšetřování případu a 4. prosince zatkla a obvinila více než tucet podezřelých, včetně šerifova zástupce Price i jeho šéfa Raineyho. Místní orgány činné v trestním řízení ale práci agentů FBI spíše bojkotovaly a trvaly na tom, že pro vraždu nejsou dostatečné důkazy. Americké ministerstvo spravedlnosti nakonec obvinilo 21 mužů, nevinilo je ale z vraždy, nýbrž ze spiknutí s cílem porušit Schwernerova, Chaneyho a Goodmanova občanská práva.
Federální velká porota obvinila z tohoto činu v lednu 1965 osmnáct mužů. Případ dostal na starost soudce William Harold Cox, který se ještě pokusil smést obvinění ze stolu a většinu obviněných pustit: prohlásil, že paragraf o spiknutí se vztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, a že žalováni tak mohou být jen zástupce šerifa Price, šerif Rainey a členové dopravní hlídky, která stavěla aktivisty.
Obžaloba se však odvolala a Nejvyšší soud v roce 1966 její odvolání uznal: rozhodl, že zákon se vztahuje jak na úředníky činné v trestním řízení, tak na civilisty, a obnovil obvinění v plném rozsahu.
Kdo bylo těch 18 mužů, kteří měli stanout před soudem, a o jaké spiknutí vlastně šlo? Odpověď byla hrozivá: ukázalo se totiž, že policista Price doslova naservíroval aktivisty pomstychtivému Ku-Klux-Klanu.
Mrazivé přiznání
Dva z obviněných, Horace Doyle Barnette a James Jordan, přiznali, že Cecil Price kontaktoval před propuštěním Schwernera, Chaneye a Goodmana vůdce místního Ku-Klux-Klanu Edgara Raye Killena a řekl mu, kde a kdy tyto muže pustí. Killen poté nařídil členům klanu, aby si na trojici počkali před věznicí a sledovali ji.
Když tedy všichni tři aktivisté podle Priceových instrukcí zamířili zpátky do Meridianu, rozjela se za nimi dvě auta plná rasistických násilníků, jež zpovzdálí sledoval v dalším voze i sám Price.
Když se mladíci dostali na silnici číslo 19, vozy klanu zrychlily, zablokovaly jim další cestu, jejich posádky vytáhly trojici z dodávky a donutily ji nastoupit k sobě. Za volant dodávky se pak posadil jeden z členů klanu a všechna tři vozidla zamířila na nedalekou lesní cestu, kde James Jordan zastřelil Chaneyho a další muž jménem Wayne Roberts Schwernera a Goodmana.
Vrazi poté naložili mrtvá těla zpátky do kombíku a odvezli je na pozemek farmy Old Jolly, kde je pomocí buldozeru zahrabali do hliněné hráze.
Poslední trest přišel až po letech
Porota nakonec uznala 20. října 1967 vinnými sedm obžalovaných: Pricea, Barnettea, Robertse, Jamese Arledgea, Billyho Waynea Poseyho, Jamese Snowdena a Samuela Bowerse (zvlášť Bowers podle obžaloby Schwernera nenáviděl a jeho vraždu začal plánovat už na jaře 1964). Žádný z nich ale nebyl souzen za vraždu, všichni byli uznáni vinnými jen ze spiknutí. Dostali tak pouze tresty vězení od tří do deseti let.
Ve třech případech porota k verdiktu nedospěla; na svobodu se dostal například hlavní strůjce celého únosu Killen, protože jeden z porotců odmítl uznat jeho vinu.
Odsouzení se po dalších odvolání dostali nakonec za mříže až v roce 1970, ale žádný si neodseděl více než šest let. Když investigativní reportér Jerry Mitchell vyzpovídal v roce 1984 už propuštěného Samuela Bowerse, ten mu bez obalu řekl, že skutečně spáchali vraždu a že ho potěšilo, když hlavní podněcovatel (Killen) odešel ze soudní síně jako svobodný.
V roce 1988 vznikl na motivy případu film Hořící Mississippi, v němž role dvou hlavních vyšetřujících agentů FBI ztvárnili Willem Dafoe a Gene Hackman.
O jedenáct let později, v roce 1999, se nejvyšší státní zástupce státu Mississippi Michael Moore rozhodl případ znovu otevřít. FBI proto na jeho žádost znovu prostudovala spis čítající více než 40 tisíc stran.
Na základě toho pak v lednu 2005 obvinila velká porota Edgara Raye Killena z vraždy. U nikoho už dostatek důkazů pro obvinění neshledala, byť pár neodsouzených spiklenců v té době ještě žilo.
Soud s Killenem si opět získal celonárodní pozornost, v soudní síni seděli i členové rodin obětí. Killenovi se nakonec nepodařilo prokázat vraždu, byl ale shledán vinným z trestného činu zabití. Dne 21. června 2005, 41 let po spáchání svého zločinu, byl konečně odsouzen k 60 letům vězení.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
