Někdy se říká, že právě tento soudní proces z Adolfa Hitlera udělal to, čím později byl. Do té doby představitel bezvýznamné a nicotné nacistické strany dostal ve svých 34 letech před soudem možnost rozvinout své řečnické umění. A dokázal ji naplno využít.

Vězení, v němž si odseděl jen devět měsíců z už tak nízkého trestu pěti let, mu dalo příležitost zformulovat jeho zásadní ideologický a taktický traktát o nadřazenosti některých ras Mein Kampf. Aureola mučedníka, kterou za mřížemi získal, mu pomohla zvýšit popularitu, a hospodářská krize, jež udeřila na Německo koncem 20. let, jej pak vystřelila k moci.

| Video: Youtube

Je možné, že právě před 100 lety nastala poslední šance, jak tohoto chorobně nenávistného, megalomanského a hrůzného masového vraha milionů lidí zastavit. Mnichovský soud ji ale nevyužil.

Soud začíná

Soud byl zahájen v úterý 26. února 1924 v zaplněné provizorní soudní síni ve druhém patře Reichswehrské pěchotní školy. Polovinu ze 120 míst v jednací síni zaplnil tisk. Soudnímu tribunálu předsedal 53letý Georg Neithardt, jehož přísný pohled a špičatá bílá bradka příliš nekorespondovaly s pozoruhodnou shovívavostí, s níž celý následný proces vedl.

Zlověstné gestapo vzniklo právě před devadesáti lety:

„Neithardt bude během celého procesu vůči Hitlerovi šokujícím způsobem uctivý, umožní mu pronášet dlouhé projevy, vyslýchat svědky a přerušovat jejich výpovědi různými citoslovci. Soudcova úcta umožní, aby Hitlerova popularita během 24 dnů procesu neustále rostla,“ uvádí profesor Douglas O. Linder v článku Proces s Hitlerem (pivní puč) na stránkách titulu Famous Trials (Slavné soudy).

Žalobu zastupoval prokurátor Hans Ehard, z jehož úst se všichni v soudní v síni dozvěděli, co se vlastně stalo ve dnech 8. a 9. listopadu 1923 v Mnichově poté, co se v tamějším měšťanském pivovaru Bürgerbräu sešla schůze představitelů bavorských elit k 5. výročí německé revoluce a přerušil ji svérázný pokus o státní puč. Obviněného Adolfa Hitlera označil prokurátor za „duši celého podniku“.

Výchozí situace

V roce 1923 se německá ekonomika a s ní i celé Německo dostalo na naprosté dno. Bochník chleba, který stál koncem roku 1922 v Berlíně kolem 160 marek, měl o rok později cenu 200 bilionů. V listopadu 1923 se za jeden americký dolar vyplácelo 4,2 miliardy německých marek, o měsíc později už 6,7 miliardy.

V zemi zavládl chaos: sedláci odmítali prodávat úrodu, protože by za ní dostali zaplaceno v penězích, ztrácejících každou vteřinu na hodnotě. Nedostatek potravin vedl k hladovým bouřím. A tato krajní situace vedla brzy k postupnému vzestupu extremistických stran na obou koncích politického spektra. Střed politické scény se stále zmenšoval, zatímco radikální komunisté na krajní levici získávali přes 10 procent hlasů a krajně pravicová nacionalistická uskupení napadala německou demokratickou vládu a zejména Židy.

Od hyperinflace v Německu uplynulo sto let. Jejím důsledkem byl politický vzestup Adolfa Hitlera:

Pozornost širší veřejnosti si v té době začal dobývat ambiciózní pouliční řečník Adolf Hitler, hlásající svržení republiky, boj proti mezinárodnímu kapitálu a vypovězení mírové smlouvy, která nutila Německo platit reparace za prohranou válku. Jako jednoho z hlavních viníků neštěstí, do nějž jeho země upadala, označoval výmluvný muž právě Židy.

„Němci se cítili zhroucením svých milionů pokořeni jako masa. Hitler, který si to jasně uvědomoval, zaměřil svoji činnost proti Židům jako celku. V zacházení s Židy zopakoval nacionální socialismus naprosto přesně proces inflace. Nejprve byli Židé napadáni jako špatní a nebezpeční lidé, jako nepřátelé. Pak byli stále více znehodnocováni. Nakonec byli bráni doslova jako hmyz, který se mohl beztrestně a po milionech hubit,“ popsal spisovatel Elias Canetti ve svém esejistickém díle Masa a moc Hitlerův postoj, který nakonec vyústil až v holokaust.

Něco se stane…

V této konstelaci se Hitler poměrně snadno chopil vedení jedné z nejextrémnějších politických stran, Národně socialistické demokratické dělnické strany (NSDAP), v níž začal za pomoci bývalého armádního důstojníka Ernsta Röhma budovat a organizovat jednotky takzvaných SA (Sturmabteilung neboli úderných oddílů), jež měly sloužit k jeho osobní ochraně a ochraně nacistických shromáždění. Lidově se jim přezdívalo hnědé košile, podle typické barvy jejich uniforem.

Začátkem listopadu roku 1923 došel nový vůdce NSDAP k závěru, že situace v Německu dozrála na ozbrojený puč.

Hitler ve své knize Mein Kampf šířil protižidovské a nacistické myšlenky:

„Ráno 8. listopadu 1923 zadal Adolf Hitler Alfredu Rosenbergovi, redaktorovi novin Národní socialistické strany, úkol vydat speciální vydání Völkischer Beobachter, upozorňující zahraniční tisk na to, že se toho večera v pivnici Bürgerbräu, vzdálené necelé dva kilometry od centra Mnichova, stane něco důležitého – co, nebylo přesně objasněno. Hitler řekl Rosenbergovi, aby byl v sedm večer v pivnici. Přineste svou pistoli, řekl mu; nadešel okamžik k akci,“ píše Douglas O. Linder.

Do 20 hodin zaplnil hlavní sál měšťanského pivovaru Bürgerbräu dav asi tří tisíc lidí. Hlavním řečníkem večera měl být bavorský zemský komisař Gustav von Kahr.

Pivní puč

Právě když von Kahr dostal slovo, vstoupil do sálu Hitler. K pivovaru dorazil v čele zhruba několika set mužů z útočného oddílu SA, vyzbrojených ručními zbraněmi i těžkým kulometem, který jednotka postavila ke vchodu.

Hitler s půllitrem v ruce zamířil k pódiu. Aby na sebe upoutal pozornost, teatrálně se napil, a pak udeřil půllitrem o zem. V okamžiku, kdy se k němu obrátily oči všech přítomných, vytáhl pistoli, vyskočil na stůl a vystřelil dvakrát do vzduchu. „Ticho!“ zařval, zatímco jeho příznivci začali vytlačovat von Kahra od řečnického pultíku.

| Video: Youtube

K němu muž s pistolí vzápětí zamířil. „Národní revoluce začala! Nikdo nesmí odejít,“ zahlásil. Následně oznámil, že bavorská i německá vláda byly svrženy a že armádní kasárna i policejní velitelství má nyní pod svou kontrolou jeho strana. „Nic z toho nebyla pravda, ale Hitler doufal, že se jeho slova brzy naplní,“ glosuje to Linder.

Hitler pak nechal uvést na pódium uznávaného německého válečného hrdinu generála Ericha Ludendorffa, s nímž se seznámil v květnu, a prohlásil, že je to nový velitel armády. Současně oznámil vznik údajné nové prozatímní bavorské vlády a konstatoval, že tato vláda nazítří zorganizuje „pochod na Berlín, tu studnu nepravostí“. Z davu se ozvaly výkřiky Heil Hitler! a zpěv státní hymny Deutschland, Deutschland Uber Alles.

Nacistické Německo v červenci 1933 schválilo zákon proti zakládání nových stran, rozpouštějící všechny subjekty vyjma NSDAP:

Tak začal mnichovský „pivní puč“, první Hitlerův pokus o uchvácení moci, v tomto případě ozbrojenou cestou. Skončil však po necelých 24 hodinách, když zfanatizované masy, v jejichž čele chtěl ovládnout Mnichov, zastavily 9. listopadu v centru města početné a ozbrojené policejní oddíly.

Napjatá situace vyústila v krátkou přestřelku, v níž neměli nezkušení a nevycvičení pučisté proti policistům šanci – padlo celkem 14 pučistů a tři policisté. Hitler sám utrpěl při přestřelce vykloubení ramene, když na něj padl jeden z účastníků puče Max Scheubner, kterého zkosila policejní salva. Kratičké povstání bylo potlačeno a jeho vůdci včetně Hitlera skončili před Niethardtovým lidovým soudem.

Mnichovský proces

Vláda se rozhodla pro deset obžalovaných. Kromě Hitlera šlo o generála Ludendorffa, velitele ligy nacistických bojůvek Hermanna Kriebela (který měl údajně naplánovat puč po vojenské stránce), mnichovského policejního náčelníka Ernsta Pöhnera, ředitele mnichovské kriminálky Wilhelma Fricka, šéfa SA Ernsta Röhma, veterinárního asistenta Friedricha Webera a tři armádní důstojníky – Wilhelma Brucknera, Roberta Wagnera a Heinze Perneta. Všichni kromě Perneta byli obviněni z trestného činu velezrady (Pernet sám byl viněn jen ze spoluúčasti). Nejvyšším možným trestem bylo doživotí.

close Proces pro obvinění z velezrady proti účastníkům Mnichovského puče, probíhající v roce 1924 v Mnichově. Zleva doprava Pernet, Weber, Frick, Kriebel, Ludendorff, Hitler, Bruckner, Röhm a Wagner. Jen dva z obžalovaných, Hitler a Frick, měli na sobě civil info Zdroj: Wikimedia Commons, Heinrich Hoffmann, Bundesarchiv Bild 102-00344A, CC BY-SA 3.0 zoom_in Proces pro obvinění z velezrady proti účastníkům Mnichovského puče, probíhající v roce 1924 v Mnichově. Zleva doprava Pernet, Weber, Frick, Kriebel, Ludendorff, Hitler, Bruckner, Röhm a Wagner. Jen dva z obžalovaných, Hitler a Frick, měli na sobě civil

Hitler ve svém vystoupení před soudem obvinil berlínskou vládu z hospodářské krize s tím, že podle něj „okradla lidi i o poslední marku v jejich kapse“ a prohlásil, že „politika se nedělá palmovou ratolestí, ale mečem“. Jeho slova záhy obletěla celý svět.

Také zbylí obžalovaní vystoupili se svými prohlášeními, k nimž jim soudce ponechal většinou nepřerušovaný prostor. Ludendorff ve svém zhruba tříhodinovém nesourodém projevu obvinil ze zemských problémů marxisty, Židy a katolickou církev, Röhm opakoval, že nechápe, proč je stíhán, když jeho jednání bylo přece logické a přirozené.

Před 90 lety spálili němečtí vysokoškolští studenti na 25 tisíc takzvaných neněmeckých knih:

Po šesti dnech úvodních výpovědí obžalovaných se 4. března dostavili první svědci. „Bylo stále zřejmější, že hlavním cílem soudce je chránit pověst bavorských vůdců a institucí. S radostí nechal obhájce i obžalované, aby vykládali o cizincích, marxistech a Židech, cokoli si přáli, a toleroval i kritiku berlínské vlády. Pouze osobní útoky na vůdce Bavorska považoval za přešlap,“ píše Linder.

Směšně nízké rozsudky

Hitler ve svém závěrečném slovu prohlásil, že puč podle něj neselhal. „Přijde hodina, kdy se masy, jež stojí v ulicích pod naší vlajkou s hákovým křížem, spojí s těmi, kdo na nás 8. listopadu stříleli. Armáda, kterou jsme vytvořili, roste ze dne na den… Nejste to vy, pánové, kdo nás soudí. Naopak věčný soud dějin vynese rozsudek nad tímto stíháním vzneseným proti nám,“ řekl Hitler, jehož slova dojala řadu lidí v soudní síni k slzám.

Rozsudky byly vyneseny 1. dubna 1924 v 10 hodin dopoledne. Hitler a tři jeho spoluobžalovaní (Kriebel, Pöhner a Weber) byli shledáni vinnými a odsouzeni k pěti letům vězení, což byl u trestného činu velezrady vůbec nejnižší možný trest. Všichni čtyři navíc mohli po pouhých šesti měsících trestu žádat o podmínečné propuštění.

Pád Wernera von Fritsche představoval zlom v dějinách tzv. Třetí říše:

Pěti dalším obžalovaným bylo přičteno jen napomáhání velezradě a dostali podmínku. Generál Ludendorff byl všech obvinění zproštěn. Neithardt odůvodnil nízké tresty tím, že všichni obžalovaní jednali podle něj z čistě vlasteneckých, vznešených a nesobeckých pohnutek.

Hitler byl uvězněn v pevnostní věznici Landberg, kde sepsal své stěžejní životní dílo Mein Kampf. Propuštěn byl po osmi měsících, 20. prosince 1924. „Soud udělal z Hitlera, dříve relativně malého regionálního hráče, vlasteneckého mučedníka a prominentní postavu na národní scéně - na jevišti, z nějž nakonec načerpal moc k vyvolání takového utrpení, jaké svět ještě neviděl. Devět let po svém soudu se Adolf Hitler stal německým kancléřem,“ uzavírá Linder.