Kliknutím zvětšítePohřby slavných uměleckých osobností provázely nejrůznější kontroverze v někdejším Československu i v pozdější České republice poměrně často. Velmi často to souviselo s tím, jak rozporuplné reakce vyvolával zesnulý tvůrce už za svého života. Někdy to souviselo s úrovní jeho tvorby, někdy ale také s dobou, v níž musel pracovat, a s tím, jak se vyrovnával s politickými i jinými tlaky, které na něj byly vyvíjeny.
K Čapkovi se neznalo Národní divadlo
Byl právě čas Štědrého večera, ale onoho roku 1938 nebyly Vánoce pro Čechy šťastné ani veselé. V sobotu 24. prosince kolem šesté večer upadl osmačtyřicetiletý spisovatel Karel Čapek v důsledku těžké chřipky do agonie a zhruba o tři čtvrtě hodiny později zemřel. Nejvýznamnější český literární a divadelní autor své doby odešel v době, kdy proti němu řada jeho spoluobčanů vedla nenávistnou kampaň.
Přes víkend zůstalo jeho tělo doma, do kaple strašnického krematoria bylo převezeno až v pondělí 26. prosince, ve středu večer se pak stěhovalo znovu, tentokrát do vyšehradského kapitulního chrámu.
"Když nikdo tenkrát nechtěl Karla Čapka pohřbít, ujala se ho katolická církev a pohřbila ho sama na svém hřbitově. Na Národním divadle, které z Čapka dlouho žilo, nebyl vyvěšen ani černý prapor," poznamenal o třicet let později pro Rádio Svobodná Evropa Ferdinand Peroutka.
Olga Scheinpflugová si přála, aby Čapkovo tělo vystavila některá z významných kulturních institucí - Národní divadlo či Národní muzeum. Představitelé Národního muzea se však vymluvili, že kvůli nedostatku uhlí není možné budovu vytopit, Národní divadlo se neobtěžovalo ani vysvětlit ten chybějící prapor.
Státní pohřeb Karel Čapek neměl, ten církevní se uskutečnil ve čtvrtek 29. prosince od půl jedenácté. Se spisovatelem se přišla rozloučit tehdejší politická a kulturní elita i tisíce obyčejných lidí. Český rozhlas vysílal pohřeb v přímém přenosu. Přesto však jeho přátelé upozorňovali na to, že Čapkův konec byl mimořádně hořký. Podle Eduarda Basse, šéfredaktora Lidových novin, pro něž Čapek do konce svého života pracoval, byl spisovatel pohřben do hrobu, který měl být původně hrobem Karla Hynka Máchy. „Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země,“ napsal Bass.
Odchod Heleny Růžičkové vedl k výzvě do ringu
„Ring bude připraven a já v něm budu čekat,“ prohlásil v lednu 2004 herec a producent Jiří Pomeje poté, co publicista Tomáš Baldýnský zveřejnil na svém satirickém webu Baldachýn fotomontáž, v níž využil snímek z pohřbu Heleny Růžičkové.
Helena Růžičková, oblíbená česká komediální herečka, v posledních letech svého života spojovaná zejména s filmovou komediální trilogií Zdeňka Trošky Slunce, seno… (do její filmografie však patřily i umělecky hodnotnější tituly jako televizní seriál Vlak do dětství a naděje režiséra Karla Kachyni z 80. let, nebo série komedií režiséra Jaroslava Papouška o Homolkových z přelomu 60. a 70. let), zemřela 4. ledna 2004. Její odchod vyvolal až exaltované reakce.
"Helena se stala členem každé rodiny v této republice, symbolem češství v tom dobrém slova smyslu," prohlásil o ní tehdy Troška.
Baldýnský na to reagoval tak, že použil záběr plačícího Trošky a Růžičkové snoubence Václava Glazara nad rakví, do níž fotomontáží vložil balzamované tělo Vladimíra Iljiče Lenina.
Pomeje, v té době producent Troškovy série Kameňák, v níž hrál i Glazar, ho za to vyzval na pěstní souboj. Tomáš Baldýnský na výzvu reagoval po svém: "Nezbývá mi, než vyzvat Pomejeho na souboj v komponování symfonií. Do roka a do dne. A v B Dur."
Na určitou přepjatost loučení s Helenou Růžičkovou, k jejímuž úmrtí se vyslovil i tehdejší prezident Václav Klaus, však poukázali také další publicisté.
"Příliš silná slova? Jistě – Helena Růžičková byla významnou komediální herečkou. V jejím životě a práci se ale odrážejí jak světlé, tak stinné stránky české filmové komedie. A také to, jak nepřesně dokáží média někoho prezentovat," napsal k 15. výročí její smrti v reakci na Troškův výrok o Růžičkové coby symbolu češství publicista Andrej Halada, jenž upozornil, že Troška sice umožnil Růžičkové vytvořit divácky oblíbenou postavu, ale současně ji nasměroval k podbízivosti. Zmínil i to, jak se Růžičkové koncem 90. let doslova zmocnil bulvární tisk, který si "přivlastnil" i její boj s rakovinou v letech 2002 a 2003 a detailně i pravidelně ho popisoval. Na druhé straně, sama Růžičková napsala ve spolupráci s Marií Formáčkovou hned tři Deníky mezi životem a smrtí.
"Svou vlastní životní roli v 90. letech nehrála Růžičková s takovou jistotou, s jakou v šedesátých letech vytvořila filmovou Heduš (hlavní roli v komediích o Homolkových, pozn. red.). Cítili jsme občas přetvářku, slyšeli pár falešných tónů. Ale budou zapomenuty a odezní stejně jako melodramatické předsmrtné články i oslavné posmrtné. Zůstanou filmové záběry. Tyhle obrazy nevyblednou tak rychle jako tiskařská čerň. Je to jenom dobře," uzavřel Halada.
Pohřeb Karla Svobody vedl ke sporu
Podobné hlasy zazněly i o tři roky později při pohřbu hudebního skladatele Karla Svobody (mimo jiné jednoho z dvorních autorů písní Karla Gotta), který začátkem roku 2007 spáchal sebevraždu. Ani poslední rozloučení s ním se neobešlo bez sporů týkajících se jeho umělecké tvorby.
"Už to vypadá, že se vláda sejde na mimořádném nočním zasedání a nový ministr kultury Václav Jehlička vyhlásí národní smutek," poznamenal ironicky ke Svobodovu pohřbu kritik Jan Rejžek v článku nazvaném "Talent ve službách Mefista", který vyšel 30. ledna 2007 v Lidových novinách.
Pozastavil se přitom nad tehdejšími titulky bulvárních deníků o "plačící České republice" a mimo jiné poznamenal, že Svoboda se "cynicky zařadil k chráněncům moci a kolegové z časů Melodie si vybaví, kdo z kritizovaných umělců zvedal po uveřejnění takzvaně nepříznivé recenze telefony a kam a kterým svým večírkovým kumpánům si stěžoval".
Pohřeb Karla Svobody byl navíc poznamenán rodinným sporem mezi Svobodovým synem Petrem a poslední skladatelovou ženou Vendulou. Tento spor vedl i k určitým trapnostem přímo při smutečním obřadu: protože Svobodova syna krátce předtím podpořil veřejně v jeho sporu režisér Filip Renč, jenž s Karlem Svobodou připravoval jeho poslední muzikál Monte Cristo, pozval ho Petr Svoboda v rozporu s ustálenými zvyklostmi při pohřbu do první řady smutečních lavic, která je obvykle vyhrazena jen pro pozůstalé. A když pak naopak Svobodova vdova předčasně povstala při zaznění písně, již jí zesnulý skladatel kdysi věnoval, odmítli Renč s Petrem Svobodou (na rozdíl od ostatních) rovněž vstát a zůstali sedět. Tuto situaci i celý rodinný spor pak ještě dlouho rozebíral bulvární tisk.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
