U výlohy s občerstvením prodavač kmitá kolem šesti bodel, která zahřívají rohlíky. Děravé je vytahuje a do každého dá teplý párek namočený do hořčice. Tento obraz ve španělském Madridu zaujal řezníka-uzenáře Václava Masopusta v roce 1972, když byl s manželkou Věrou na dovolené. Jak vzpomíná jeho dcera Jitka Bosáková, to byl základ pro budoucí párek pikador.

Obdivovatel rakouské gastronomie, Jan Punčochář, připravuje ve svém podniku U Matěje vepřový řízek pečený na sádle.
Tajemství řízku: Od mýtů a legend až na císařský stůl. K hitu stačila skromnost

„Později dostal tisícovku za zlepšovák od podniku a týdenní pobyt v Sovětském svazu, kterého se však vzdal. Chtěl jezdit tam, kde i v jeho oboru byli o krok vpřed, ne o dva kroky zpátky,“ říká Bosáková.

Pojmenování pikador bylo asociací na návštěvu španělské koridy. „… kde vidím matadora, pikadora, jak zapíchává kopí do hrudí býka, jsem rozhodnut a doma podám zlepšovák a nazvu to pikador,“ popisuje Masopust v deníku. Proč název zůstal do současnosti výsadou Jihočechů, se podle Bosákové už jen těžko zjistí.

Levná a rychlá svačinka 

Poměrně brzy se pak začal tento fast food prodávat v Praze na Staroměstském náměstí již jako párek v rohlíku. „Velké oblibě se pikadory těšily každé léto na celostátní zemědělské výstavě Země živitelka,“ uvádí deník řezníka.

Příběh tohoto rychlého občerstvení později putoval napříč republikou právě díky deníku, jehož pasáže vnuk Michal uložil v kešce, schránce dohledatelné podle GPS souřadnic. Jak upozorňuje Bosáková, je s tím spojena řada nepřesností a polopravd. „Mnohokrát jsme se i zasmáli,“ říká s tím, že její otec nedostal ocenění Zlepšovatele roku 1972 Jihočeského kraje, jak naposledy napsaly jedny noviny.

„Na to tu byli jiní kabrňáci z průmyslu a zemědělství. Toto bylo pouze v rámci podnikového ředitelství Potravin Jihočeského kraje,“ vysvětluje.

Vůz měl využívat silnější motor s kubaturou 1500 cm3
Škoda 1203 měla žít jen krátce. Nástupce vznikl už v roce 1972, ale „zatrhli“ ho

A jak má správný párek v rohlíku vypadat? „Jen a pouze vídeňský párek a jen a pouze plnotučná hořčice. Ovšem i vídeňský řízek má být jen a pouze z telecího masa, takže dogma není v gastronomii nic,“ poznamenává.

Masopustův deník zmiňuje: „Když se vše udělá tak, jak já si to přeji, je to chutná, poměrně levná, rychlá, hygienická svačinka. Zájem je i v okresních městech.“

Podle dobových fotografií stála porce 2 koruny 40 haléřů, zatímco kilo chleba si lidé tehdy koupili za 2,60 korun československých a půllitr lahvového desetistupňového piva stál 1,70 koruny.

Vzpomínka na pikador

Zda pikador přežije v konkurenci aktuálních street foodů další desetiletí, podle Bosákové není vůbec podstatné. Několika generacím dal ale vzpomínku.

„Nostalgicky si dáváme pikadora s vnučkou Barborkou či Meduškou v letňáku v Černé v Pošumaví. Ony vědí, že to v republice rozšířil jejich praděda. A to stačí. Kdyby to mělo pro ně i další naše vnoučata Klárku a Kryštofa být motivací, že svět je dobré místo k poznávání, budeme šťastni. Točit se jen kolem komína život neobohatí. A třeba něco někde uvidí a připraví dalším generacím budoucí vzpomínku,“ uzavírá.

Rok 1972 - hra na radost

V socialistickém Československu panovala doba normalizace. Rok 1972 neměl příliš světlých chvilek. Hokejoví fanoušci jásali nad zlatem na světovém šampionátu v Praze. Mnohé rodiny však byly napnuté. V tomto roce končily v podnicích, školách a organizacích takzvané prověrky. „Jak jsi se, soudruhu, choval v roce 1968? Emigroval někdo z rodiny na Západ? V rádiu k tomu vystartoval s novou písní Karel Gott, jenž bezstarostně zpíval, že kávu si osladí o trochu víc,“ vzpomíná Bosáková. 

Jak říká, taková hra na radost, kterou však prožívali nemnozí. Rodina tehdy třiapadesátiletého Václava Masopusta se však těšila z povolení na čedokářský zájezd do zahraničí - Španělska. „Byla to taková opožděná svatební cesta. Otec byl šest let vdovcem a v roce 1971 se znovu oženil,” dodává Bosáková. 
 
Vždycky chtěl poznat svět, což se mu v roce 1949 ne právě zdařilo. Tehdy totiž sebral recepty a své řeznické nože a chtěl ‘zaručenou cestou’ na Tachovsku utéct do Bavorska. Dle jeho deníku měl vše domluveno. Cestou se zastavil u rodinných přátel v Praze, kterým plně důvěřoval a kteří slíbili dostat za ním přes Červený kříž matku a bratra. „Jak náš syn Michal při datovém zpracování deníku zjistil, oba tito ‘výborní přátelé’ měli osm záznamů ve svazcích STB i s krycími jmény. Není se co divit, že na Tachovsku u hraničního kamene vyskočili vojáci a hned z auta tři civilové. Do své smrti v roce 2003 otec netušil, jak to mohli vědět,” líčí Bosáková. 

Následoval tábor nucených prací a přes různé “štrapáce” se Masopust mohl opět vrátit k řemeslu, které měl rád. Po znárodnění a odsunu rakouských Němců z jižních Čech byla o kvalifikované řemeslníky nouze. Ještě jednou chtěl zůstat ‘venku’, a to po srpnu 1968. „Bratr už byl ženatý a měl syna, takže jsme s otcem hospodařili doma sami. Já chodila do základní školy a prý jsem nechtěla zůstat ani v Rakousku, ani v Německu. No vidíte, kdybychom zůstali, tak Československo bude ochuzeno o pikador,” podotýká dcera.