Kliknutím zvětšítePodle olomouckých kronik spatřili obyvatelé tohoto moravského královského města dne 3. února 1638 uprostřed silné bouřky na obloze strašidelný úkaz. Plující oblaka vytvořila obrazec, jenž lidem sužovaným již bezmála dvacet let útrapami třicetileté války naléhavě připomněl nastoupené tisícihlavé vojsko v poli. To se pak rozdělilo na dvě části a bojovalo mezi sebou.
O čtyři roky a čtyři měsíce později, v červnu roku 1642, skutečně stanula před Olomoucí nepřátelská armáda. Město čekala nejničivější okupace v jeho dějinách.
Hlavní moravské město
Po celý středověk i v počátečním období novověku představovala Olomouc jedno z nejvýznamnějších královských měst a byla považována i za hlavní město Moravy. Rozvíjela se v ní řemesla i obchod a od konce 15. století také vzdělání, protože se vzestupem střední vrstvy (měšťanskými řemeslníky a kupci) sílila potřeba mít ve městě školy, které by učily měšťanským dovednostem potřebným pro správu města, vedení kupeckých knih a pro rozvoj řemesla. Od prvních let 16. století existoval ve městě i knihtisk.
Rozvoj města umocňovalo i to, že Olomouc byla po dlouhá léta považována za nedobytnou. Legenda o ní tvrdila, že ji ještě před Kristem založila skupina římských legionářů pod velením samotného Gaia Julia Caesara, který si všiml v rovinatém kraji návrší obtékaného říčními prameny a napadlo ho, že po vybudování opevnění by se toto návrší dalo ubránit proti jakékoli armádě. Nechal proto obehnat návrší příkopy a valy zpevněnými dřevěnou palisádou, a vytvořil tak opevněnou římskou vojenskou stanici, nazvanou údajně Iuliomontium či Julimons, což prý po odchodu Římanů zkomolili místní obyvatelé na Olomouc.
Stopy po opevněném, déle stojícím táboře římských legií archeologové u Olomouce skutečně našli (v lokalitě Mýlina na území Neředína), pověst o tom, že tyto legionáře vedl sám Caesar, však pochází zřejmě až z renesančních dob a nic ji nepotvrzuje.
Za to ona legenda o nedobytnosti Olomouce se zdála být potvrzenou poté, co se toto město za husitských válek úspěšně ubránilo husitským vojskům, jež je jako jedno z mála moravských katolických měst nikdy nedobyla.
O dalších více než 200 let později, v červnu roku 1642, však dávná pověst přece jenom padla. Její moc zlomily švédské oddíly pod velením Lennarta Torstensona.
Švédové před branami a polonahý biskup
V květnu roku 1641 zemřel v německém Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater švédský vojevůdce Johann Gustafsson Banér, který se jen krátce předtím vrátil z vyjedených Čech, okupovaných švédským vojskem od roku 1639.
Banérovým nástupcem ve funkci vrchního velitele se stal švédský důstojník Lennart Torstenson, povýšený do hodnosti polního maršála, a v roce 1642 zamířil přes Braniborsko a Slezsko zpátky do Čech. V květnu 1642 dobyl slezská města Velký Hlohov, Lehnici a Javor a dne 1. června 1642 si vítězstvím nad císařskými oddíly sasko-lauenburského vévody Františka Alberta v bitvě u Svídnice otevřel cestu na Moravu.
Nejdříve padla Opava, načež Švédové pronikli tzv. Moravskou branou (prohlubní mezi Podbeskydskou pahorkatinou a Nízkým Jeseníkem) dne 6. června 1642 k Holešovu. Tam porazili císařské jednotky, které před nimi prchly k Uherskému Hradišti, a postupovali dál, až kolem 10. června stanuli před Olomoucí.
„Ustupující zbytky císařských vojáků pod velením generála dělostřelectva Johanna Franze von Fernamonta měly Olomouci poskytnout potřebnou posilu, kterou Fernamont písemně slíbil ještě dva dny před napadením města Švédy. Dobře ale věděl, že skrývat se za zdmi zchátralé pevnosti by byla pošetilost. Se svými vystrašenými vojáky odbočil k městu Hranice a dále k valašským horám, kudy pokračoval na pomoc lépe opevněnému Brnu,“ uvádí web Starý olomoucký rej.
Velká část bohatých obyvatel města začala už v sobotu 6. června 1642 z Olomouce utíkat. „Svůj nejcennější movitý majetek si tito lidé odváželi na vozech, avšak několik desítek kilometrů za Olomoucí je překvapila skupina Švédů, která se objemného a cenného nákladu zmocnila. Nato se objevila rakouská jednotka, která vyrazila svým krajanům na pomoc, zahnala nepřátele na útěk a kořist zajistila,“ píše v knize Švédská knižní kořist z Olomouce její autor Otto Walde.
Byl to však jen dílčí a velmi ojedinělý úspěch císařských oddílů, jež následně doprovodily uprchlíky až k Brnu. Už o několik dní později se další bohaté uprchlické výpravě z Olomouce dařilo mnohem hůř. Švédové ji přepadli mezi Plumlovem a Ptením a všechny vozy, na nichž bylo naloženo mimo jiné téměř půl tuny zlata (majetek olomoucké šlechty, bohatých měšťanů i církve), kompletně vyrabovali.
„Oloupeni byli mimo jiné probošt kláštera Všech svatých Ginnani a světící biskup Zikmund Minutini, který byl po útoku polonahý a smrtelně zraněný odvezen zpět do Olomouce,“ píše Starý olomoucký rej. Z celého nákladu se podařilo dopravit do brněnské pevnosti jen zbytek zemských desek, jež zřejmě rabující vojáci přehlédli.
Boj o město a mnich dělostřelec
Do Brna uprchl také olomoucký hejtman Zdeněk Přepiský, který měl coby nejvyšší zemský úředník velet obraně města. Odpovědnost za ni tak nakonec přešla na plukovníka Antonia Miniatiho, válečného radu a generálního armádního výstrojce pro Moravu. Byla to tak trochu z nouze ctnost: i Miniati se totiž pokusil z města prchnout, ale asi dva kilometry za městem zadržela jeho konvoj předsunutá švédská jednotka a Miniati byl ještě rád, že se stačil otočit a vrátit se za olomoucké hradby.
Brzy na to se k městu přiblížilo i švédské vojsko. V úterý 9. června 1642 oznámil hlásný z radniční věže, že vidí postupující jízdní oddíly, zprvu se ale domníval, že jde o Fernamontovy jezdce. Stejného přesvědčení byli zpočátku i velitelé města.
Bohužel, už brzy měli zjistit, jak moc se mýlí. Od Šternberka, Dolan a Velké Bystřice se valilo k Olomouci na šest tisíc lehkých a 500 těžkých švédských jezdců, 1500 pěších a dragounů a početné dělostřelectvo.
Miniati měl přitom k dispozici ani ne tisícovku nevycvičených, většinou nově naverbovaných, německých a polských knechtů a také nezkušených studentů, kteří svým počtem nestačili ani to, aby obsadili celou linii hradeb.
Švédové překročili řeku Moravu a rychle ovládli celé olomoucké předměstí. Odtud zahájili dělostřelbu proti městským hradbám, které z velké části pobořili, načež začali ohnivými koulemi ostřelovat domy ve městě. Zapálili sladovnu u Blažejské brány, od níž chytily další tři domy, a také palisádu mezi branami Blažejská a Katovská.
Odpor města byl víceméně žalostný a jasně se na něm podepisoval nedostatek zkušených vojáků, zejména dělostřelců, snad až na jednu výjimku. „Do služeb měšťanské setniny vedené radním Ferdinandem Juliem Zirkendorferem vstoupil jistý mnich z kláštera sv. Jakuba, Belgičan jménem Petrus, velmi dobrý znalec dělostřelby. V první den obležení dovedným zacházením s dělem švihovkou, zvaným kočka, mnohé škody švédským vojákům způsobil. Jednou ranou zastřelil tři Švédy a zasáhl rovněž papírnu u Salcarova mlýna na předměstí,“ píše Starý olomoucký rej.
„Jinému střelci padl za oběť plukovník švédského dělostřelectva Planting, oblíbenec švédské královny Kristiny, jehož smrt byla oplakávána maršálem i ostatními důstojníky švédské armády. Tyto malé úspěchy obránců města ale nemohly nijak narušit značnou přesilu obléhající armády,“ dodává.
Kapitulace a úpadek města
Protože se vojenská situace jevila Miniatimu i 60 nejpřednějším olomouckým měšťanům jako bezvýchodná, začali se Švédy vyjednávat. V neděli 14. června 1642, po pouhých čtyřech dnech obléhání, město kapitulovalo. Miniati se musel spolu s měšťany zúčastnit potupné hostiny na rozloučenou se švédskou generalitou, načež odevzdal Olomouc Torstensonovi a s 535 vojáky a třemi děly město opustil. Do Brna nakonec dorazil s pouhými 30 muži, protože většina vojáků záhy po opuštění olomoucké pevnosti dezertovala. Miniati byl později ve Vídni souzen a propuštěn z císařských služeb, i když sám Torstenson uznal v jednom ze svých dopisů jeho statečnost. Opuštěný a pokořený starý voják zemřel v roce 1646.
V pondělí 15. června 1642 vstoupil Torstenson se dvěma pěšími a třemi jízdními pluky slavnostně do města, jež zůstalo v jeho držení až do roku 1650. Řádění Švédů během více než osmileté okupace dobře vystihl název dobové kroniky autora Paulina Zaczkowicze: Olomouc lkající v zajetí.
Vítězové našli ve městě neobyčejně bohatou a pestrou kořist, kterou se nerozpakovali zužitkovat. To nejdůležitější, konkrétně peníze, děla a munici, nechal švédský velitel bezodkladně převézt do Slezska. Olomoucké knihovny a majetek olomouckých kostelů, klášterů, konviktů a akademie sice měly zůstat podle smlouvy o kapitulaci nedotčeny, ale jak poznamenal dobový olomoucký kronikář, švédská strana se postavila k této smlouvě tak, že „byla škoda toho papíru, na který byla tato slova a tato smlouva vůbec napsána“.
Během následujících pár let Švédové vyrabovali knihovny františkánského, dominikánského, bernardinského i kapucínského kláštera, knihovnu jezuitské koleje (největší olomouckou knihovnu té doby), knihovnu kláštera Všech svatých i další. Město opustili až dva roky po uzavření Vestfálského míru.
Švédská okupace znamenala pro Olomouc coby hlavní město Moravy obrovský úpadek a bezmála zkázu. Počet obyvatel města klesl z původních asi 30 tisíc (jde o dobový údaj, podle moderních odhadů šlo spíš o 10 tisíc) na pouhých 1675 obyvatel, ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických obydlí pouze 23.
„Všechny ostatní byly téměř zničené nebo úplně zřícené, zůstal stát jen každý čtvrtý dům. V předměstích, podléhajících městu, nezůstal stát ani jeden,“ píše Starý olomoucký rej.
Císařský vojevůdce Raimund Montecucoli navrhl po obhlédnutí škod Olomouc zdemolovat a vybudovat nové centrum z nedalekého Uničova, císař Ferdinand III. však tento návrh nakonec změnil a v roce 1655 zahájil novou výstavbu olomoucké pevnosti. Svého někdejšího významu ale město již nikdy nenabylo a roli moravské metropole přepustilo v následujících letech Brnu.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
