Ve středu 24. listopadu od soudu odešel Jaroslav Mašek z České Třebové s ročním, zatím nepravomocným, trestem. Rovněž jako Ladislav Sterenčák ze Svitav, který usiloval podobným způsobem o stejnou zakázku, bude muset rok a půl v podmínce „sekat latinu“. Není jisté, jestli je verdikt úplně konečný. Obě strany si ještě ponechaly čas na rozmyšlenou, zda podají odvolání.

V hlavním líčení v úplatkářské kauze, které včera řešil svitavský soud, sehrál důležitou roli čtvrthodinový záznam z policejní kamery z letošního léta. Všichni přítomní v soudní síni tak mohli sledovat, jak se Jaroslav Mašek uchází o první veřejnou zakázku ve svém životě. S dokumenty přišel v pracovním oděvu za ředitelem knihovny Janem Juklem. Nejprve vysvětlil technické záležitosti projektu. Pak řešil, kde sehnat obálku, do které oficiální nabídku vložit. Včera však před soudem litoval slov, která zazněla v závěru záznamu.

Med, či třicet tisíc?

Ptal se, jakou má naději, že zakázku získá, a sám si odpovídal: „Jako vždy“. Neurčitý postoj knihovníka ho však zřejmě přiměl jednat dál. „Že bychom se domluvili na procentech? Třeba na pěti, to je taková slušná cena, že to dostanu,“ řekl Jaroslav Mašek a ptal se, jestli je to dost. Na „hm“ Jana Jukla zvýšil nabídku: „Tak deset procent.“ Šedesát tisíc korun nakonec stáhnul na polovic. O způsobu předání peněz měl také jasno. „ Já bych to vyfakturoval, vyúčtoval a zbyly by peníze. Ty bych vám dal. Normálně. Do obálky, aniž by to někdo věděl. To se dělá,“ uvedl Jaroslav Mašek. Jan Jukl se ho pak dotázal, zda–li je to opravdu tak běžné. Zaznělo jen souhlasné „jo“. Ředitel knihovny před soudem jako svědek uvedl, že byl jednáním Jaroslava Maška zaskočený. Na téma všimného totiž spolu narazili, když mu obžalovaný opravoval doma toaletu. Mašek proto negativní postoj k úplatkům knihovníka znal. Poté dokonce na toto téma spolu žertovali, kdy mu v legraci topenář nabízel za zakázku med. „O to více mě překvapilo jednání na monitorované schůzce,“ uvedl Jukl.

Jaroslav Mašek se před soudem vinen necítil. Uvedl, že jeho jednání bylo špatně pochopeno. Bránil se, že nabídku činil s tím, že finance budou použité na podporu knihovny. Dodal, že by posléze vyžadoval na poskytnuté peníze potvrzení. Na slevu z nabízené ceny za zakázku topenář nepomyslel.

Soud v čele s jeho předsedou Bohumilem Kotalou však podnikateli moc neuvěřil. Podle něj bylo z vyjádření obžalovaného jasné, že ví, že se pohybuje na tenkém ledě a jeho jednání je neetické. Přestože Jaroslavu Maškovi hrozilo až šestileté vězení, nebylo podle soudce nutné vynést tak přísný trest. „Je šikovným řemeslníkem. Bylo zřejmé, že pracuje rukama. Není osobou, která by se živila rétorikou,“ uvedl Bohumil Kotala. Podle něj se trest může stát i překážkou v podnikání Jaroslava Maška. Živnostenský úřad mu totiž může odebrat oprávnění.

Jan Jukl stál v pozici svědka v souvislosti se zakázkou na topení již podruhé. Před soudem proto porovnal oba případy. „V první kauze jsem měl pocit, že obžalovaný Ladislav Sterenčák jedná jako zkušený úplatkový matador, který má plán, ví, co má dělat. U Jaroslava Maška jsem tento pocit neměl. Spíš to vypadalo, jakože mu něco říká: Byl bych hloupý, kdybych to neudělal, zkrachoval bych,“ sdělil Jan Jukl. Ředitel knihovny je rád, že soudce nevynesl exemplární tresty. V době, kdy se s korupčním jednáním setkal, rozhodně neprožíval příjemné pocity. Z projednávání u soudu také radost neměl. Na druhou stranu je rád, že už mu nikdo žádný úplatek nenabídne. Nebude tak již muset řešit tuto morální otázku. „Možná kdybych nebyl knihovník a idealista, ale třeba topenář, mohl bych věci vidět třeba jinak,“ uzavřel Jan Jukl. Souhlasí však s Bohumilem Kotalou. Podle nich je podstatné, aby takové jednání bylo odhaleno a pojmenováno. Společnost tak dostává jasný signál, že soud korupci považuje za škodlivou.