Přitom stačilo málo a jeho profesní život by se ubíral úplně jiným směrem. Jeho otec byl totiž velký milovník motorů a ve 30. letech minulého století dokonce na motocyklu Norton vyhrával jeden závod za druhým. „V obýváku jsme třeba měli klavír a na něm stála motorka. Pořád něco šrouboval a do roku 1939 byl asistentem na Českém vysoké učení technickém v Praze,“ řekl muž, který se chtěl vydat v otcových stopách.

Naštěstí se tak nestalo. Hned v prvním ročníku gymnázia dostal čtyřku z matematiky a deskriptivní geometrie, což nebyly zrovna optimální známky pro studium na technické vysoké škole. Nakonec se rozhodl pro medicínu a dnes je jedním z nejvyhledávanějších plastických chirurgů v Česku.

Ani v sedmdesáti letech není podle Jiřího Dvořáka pozdě na změnu, která bude znamenat zdravější a šťastnější stáří.
Profesor Jiří Dvořák: Setkání se spolužáky mě vyděsilo. Polovina byla po smrti

Tomuto oboru se začal jako medik věnovat už v roce 1972. „Každý si představuje, že je to vycpávání prsou silikonem, ale věnuje se zejména úrazům ruky. Je to orgán, který má na ploše velikosti dlaně namačkané svaly, kosti, šlachy, cévy a všechno je to malinké. Proto to chce velmi jemné a pečlivé operování, což mě bavilo,“ popsal.

Zachrání i ruku useknutou v zápěstí

Dodnes každý týden drží ve vinohradské nemocnici službu a snaží se pacientům zachránit uříznuté prsty nebo ruce. Pod mikroskopem pak sešívá jednotlivé cévy. „To jsou trubičky o průměru jednoho dvou milimetrů. Musejí se sešít kolem dokola, aby jimi volně proudila krev. Na takovou milimetrovou cévu máte deset, dvanáct, někdy šestnáct stehů. Šije se to vláknem na bázi nylonu a jsou tenké 25 tisícin milimetru. Jehlička je pak dlouhá dva milimetry a tlustá 75 tisícin milimetru,“ nechal Svoboda nahlédnout pod své stále jisté ruce.

Zrovna Klinika plastické chirurgie ve vinohradské nemocnici byla jedním z prvních ústavů v České republice, který se v roce 1983 začal zabývat takzvanými replantacemi. Tedy zpětným připojením oddělených končetin. „Vezměte si, že vám přivezou člověka, který si usekl ruku v zápěstí, přivezou ji v kýblu, jdeme na sál, tam jsme deset, dvanáct i čtrnáct hodin a když se to dobře přišije, tak za měsíc odchází a s tou rukou vám potřese. To je velká radost,“ říká lékař.

V Česku každoročně skončí desítky ordinací
Prázdné ordinace? Nová mapa ukázala, kde v Česku lidé zůstali bez lékaře

Některým lidem ale není příliš pomoci. Čerstvě si vzpomíná na pětadvacetiletého muže, kterého předloni na Silvestra záchranná služba přivezla s popáleným obličejem po výbuchu petardy. Nyní, o rok později, ho záchranka přivezla znovu, když mu petarda utrhla tři prsty na ruce.

Na odpočinek se nechystá

Stejně tak letos záchranáři přivezli šestnáctiletého studenta, kterému petarda utrhla palec a dva prsty. „To bude ještě složitá rekonstrukce, abychom mu z něčeho udělali palec, aby měl alespoň úchop. Tohle mu zásadně změní život,“ posteskl si lékař. Nicméně má pocit, že podobných úrazů ubývá.

Zdroj: DeníkNa odpočinek se ovšem zatím nechystá. „Už se ale nepouštím do přenosu tkáňových celků, to nechávám mladším. Ale kdyby bylo potřeba, tak se k nim dokážu postavit a udělat to. Na mikrochirurgické služby je nás hrozně málo, tak je pořád sloužím,“ vysvětlil muž, podle něhož je sice mezi mladými lidmi o plastickou chirurgii stále velký zájem, ale mnoho z nich po několika letech zakládá soukromou praxi, kde vylepšují zevnějšek svým pacientům.

Sám podobnou kliniku provozuje v Kolíně, kde ovšem operuje pouze jednou týdně. „Mě by to ani nebavilo, je to pořád dokola – děláte prsa, nos, uši, víčka,“ dodal.