Podruhé pak samotným přístupem „pana Vlastíka“, když jsem mu za pár dní volal a objednával tři podtácky. Čekal jsem, že tak malý počet kusů nebude pro něj lukrativní. „Není problém. Jen to potrvá pár týdnů. Nevadí?“

Nevadilo.

Vaše keramické pivní podtácky jsem poprvé viděl loni v Holašovicích a hned mě ohromily. Jak tento váš příběh vznikl?

To mě těší, že se vám tácky líbí (úsměv). Jezdíme s kamarádem na nepravidelné "pánské jizdy" do Prahy na pivní tour. Co hospoda, to pivo. Jednou nám dali pivo na takové opravdu už hodně používané a nehezké papírové pivní podtácky a my vzpomínali jaké to bylo, když to ťuklo při pokládání sklenice na ten tácek, co byl dřív, na ten porcelánový. To ťuknutí, ta představa toho zvuku, způsobila v hlavě počátek přemýšlení o tom, že by bylo fajn mít na další tour podtácek vlastní, ale udělaný po svém.

Jak těžké byly začátky?

To je trochu na delší povídání. Moje, teď už bývalá manželka, začala chodit s dětmi do kroužku keramiky. Chytlo ji to a pak začala chodit do kroužku pro dospělé. To se jí líbilo ještě víc a začala jezdit na různé kurzy. Pak jsme koupili pec domů a ona začala dělat keramiku svojí. Z části domu jsme vytvořili dílnu a obchod. Ze začátku to nebyla úplně dobrá cesta, lidé o nás moc nevěděli. Začali jsme tedy jezdit na trhy po celé republice. Dokonce jsme byli s její keramikou i ve zmíněných Holašovicích. Dělala třeba velké mozaikové obrazy. Jenže čím větší věc, tím obtížněji se prodává. Začala tedy postupně zmenšovat, až se dostala do fáze, kdy začala dělat sklem vysypávané keramické mandaly, zhruba o průměru cca 20 centimetrů. Do toho, co se bude vyrábět, do podoby výrobků, jsem jí nemluvil, já zajišťoval zázemí. Starání se o chod pece, výměny spirál v ní, pomoc při nakládání a vykládání zboží do pece, dovoz hlíny, nakládání a vykládání auta na trzích atd. Jedna ne úplně pěkná vlastnost keramiky je, že je těžká. A to hodně. No, a někdy v té době se udála ona pivní tour a nápad udělat si vlastní tácky. A poprvé pak i nápad, když už se tahám s tou opravdu těžkou keramikou, tak že bych mohl tahat keramiku nejenom cizí, ale i svojí. Pec již byla koupená, spojení keramiky a skla v mandalách fungovalo a zbývalo již jen vymyslet, jak dostat do relativně malého prostoru kolečka o průměru cca 11 cm, tedy více jemné grafiky. Cestou sádrových forem, které používala ona, jsem jít nechtěl, grafiky a variabilnosti se tam dosahuje poměrně těžko. Začala pak dlouhá doba zkoušení a slepých uliček, až vznikl kompromis ze staletí používané sádry a nových technologií. A opět zkoušení a neúspěchy a kupy zkažené hlíny a sádry… Každá hlína je jiná, každá sádra také. A pak se to začalo dařit a z pece se začaly vytahovat tácky již velmi podobné těm, které už znáte. Byť musím říct, když se podívám na pár kousků z té doby, že ty současné jsou přece jenom hezčí. No, a pak přišel první trh, pamatuji jako dnes, Otevírání lázeňské sezóny v Litomyšli a velké napětí a nervozita… V té době bylo hotových pět vzorů a od každého pár kousků, vše vystaveno na malém stojanu. A prodal se první tácek… To bylo neskutečné a pochopil jsem rozechvění a radost, kterou zažívá každý, kdo něco vyrábí a jde s kůží na trh (tady tedy doslova) a čeká ho soudce nejpřísnější - zákazník.

Tragickou nehodu v Karli připomíná kříž, fotografie, svíčky a květiny.
Řidič sanity dostal rok a půl natvrdo. V Karli jel rychle a zabil mladého Davida

Proč zrovna tato práce? Máte k ní nějak blízko – třeba vzděláním?

Vzdělání mám technické, a to jsem využil právě v začátcích, když jsem dělal technickou podporu pro manželku. Pak se mě to vzdělání velmi hodilo při navrhování, jak vyrábět formy, byť to znamenalo ještě poměrně hodně dalšího studia. No, a proč právě tato práce? Věci se dějí tak jak mají a v době, když začaly vznikat první tácky, jsem pracoval u jedné velké pojišťovny jako obchodní zástupce. Jezdil jsem po firmách a prodával podnikatelské pojištění. Což bylo fajn, dostal jsem se do míst a provozů, kam bych se jinak nedostal. Ale už jsem to dělal více než dvacet let a začal jsem pociťovat známky značného vyhoření. A tohle byla úplně jiná práce, úplně jiná energie od zákazníků. A ještě něco mě na té práci extrémně baví - ostatní stánkaři a stánkařský svět. Je tam spousta zajímavých lidí, mnohdy tak jako já vyhořelých ze svých dlouholetých prací a tady našli nový rozměr a smysl života. Na první pohled zákazník neví, že mu svoje výrobky prodává elektrikář, bývalý vysoký manažer, farářka, Ital, fotbalový trenér… Lidé se základním vzděláním stejně jako s vysokoškolským jsou za pultem a nabízí svoje výrobky. A vy si s nimi ráno ťuknete s panáčkem slivovice nebo rumu, zvete se vzájemně na pivo a hlídáte si stánky, když si potřebujete odskočit… Člověka, kterého mnohdy vidíte poprvé v životě, a pak mu tam necháte kasu s penězi… Za ty roky se mi nikdy nic neztratilo. Z mnohých už jsou kamarádi, vzájemně se navštěvujeme a těšíme se na každé další setkání. Všichni jsme si prošli a procházíme těžkostmi při výrobě, deštěm, větrem a vším, co tato práce přináší. Ale všichni jsme na stejné lodi a vzájemně jako komunita držíme pospolu. Určitě je to práce, kterou musíte buďto milovat, nebo ji nedělat. Nic moc není mezi tím.

Zcela viditelným znakem je ruční výroba a originální náměty – Moje, Tátovo, Slávistovo, Starostovo, Maminčino, Škoťasovo… Kde ty náměty berete? Jak vypadá výroba tácku od nápadu až po zabalení a odeslání?

Ruční výroba je něco, na čem si velmi zakládáme. Je to tvář našeho výrobku a jsme na to pyšní. Samozřejmě vnitřní autocenzura je velká a snažíme se o to, aby každý tácek vypadal a byl hezký. Takže tácky šišaté, ohnuté a jinak poškozené vyhazujeme hned při výrobě nebo při prodeji, když se dostane až na stánek. Zákazníkům na toto téma s oblibou říkám, že každý kousek vezmeme sedmkrát do ruky, než vypadá tak jak vypadá a dostane se na pult. Ono je to ve skutečnosti ještě víckrát, ale je tam sedm základních výrobních kroků, bez kterých by tácek nevypadal tak jak vypadá. Zákazníky třeba dost často překvapí, když jim říkám, že každý tácek vtlačujeme do formy válečkem na nudle. Mají představu, že to dělá nějaký stroj… Pak se tácek z formy musí vyjmout, nožem oříznout, začistit, na brusce zabrousit, aby se neviklal na stole, natřít, vysypat sklem, dát do pece, z pece… Pak myčka a může jít do prodeje, ať už na stánek nebo se zabalí a odchází v balíčku.

Vzory, to je kapitola sama pro sebe. Je to vzájemná kombinace vlastních nápadů a objednávek od zákazníků. Většina univerzálních vzorů je z mé hlavy (Moje, Tátovo, atd.), za většinou jmen stojí první objednávka od zákazníka, takže určitě byl nějaký první konkrétní Pepík, Petr, Lojza, Maruška, Adélka, atd. Těchto stále se ve výrobě opakujících vzorů je cca 250, takže nabídka opravdu široká a neustále se rozšiřující. Další velkou a velmi specifickou oblastí jsou přezdívky nebo netradiční tvary jmen (Škoťasovo, Málinka, maminečka…). Zde vznikají jednokusové originály, jejichž výroba trvá jeden až dva měsíce. No, a pak jsou grafiky od zákazníků (i ručně malované obrázky, kdy tu ruku dokážeme přenést až do keramiky), firemní grafika a loga pro výrobu netradičních dárků pro své zákazníky. No a samozřejmě hospody a většinou craftové pivovary.

Manželé Stodolovi
Kriminalista ze Svitav vyslýchal Stodolu 36 hodin. Přiznal se mu ke všem vraždám

Můžete prozradit, z jakých surovin tácky jsou? A jak třeba řešíte barevnost?

Na to se mě zákazníci často ptají, zda je to nějaký epoxid, sádra nebo něco podobného. Odpověď je zcela jednoduchá - suroviny jsou pouze dvě. Keramická točírenská hlína, ze které se dělá například nádobí a různobarevné sklo. Respektive střepy skla, které se pak v peci při vysoké teplotě roztečou a vytvoří povrch tak, jak ho znáte. Častý je dotaz, zda používáme glazury. Ty, kromě jednoho vzoru (kafíčko) nepoužíváme vůbec, byť by to pro nás bylo v mnoha případech jednodušší. Máme pro to svůj důvod, a to je ten, že chceme od tácků nejenom aby vypadaly hezky, ale aby se daly skutečně používat. S oblibou na stánku tluču půllitrem do tácku, aby lidé viděli, že tácek opravdu vydrží a je určen opravdu pod půllitr a nikoli do vitrínky na vystavení. To právě umožnuje používání skla oproti glazurám, kdy to sklo velmi vytvrdí povrh, a proto tácek snese i dost hrubé zacházení. Navíc se dá umývat jako normální nádobí, může i do myčky.

Kdo třeba patří mezi vaše zákazníky? Jsou mezi nimi i známé nebo slavné osobnosti? Úplně náhodou jsem třeba zjistil, že vaše tácky jsou také ve slavném Zájezdním hostinci Martina Jiskry v Kbelnici u Strakonic.

Naprostá většina našich zákazníků jsou lidé, kteří mají jednoduše rádi pivo. Ať už sami nebo jejich kamarádi či rodinní příslušníci, kterým tácky kupují jako dárek. Hodně se mi líbí čím dál častější nákup tácků ze strany hospodských svým štamgastům, jako poděkování za trvalou podporu jejich hospody. To přesně zapadá do naší základní filozofie, tedy aby tácky dělaly radost. Nedávno mi jeden z hospodských posílal fotku, že v hospodě vytvořil desku s tácky se jmény štamgastů a každý štamgast, než si sedne, tak si může vzít svůj vlastní tácek (hospoda na Sýpce, Hospital Kuks). To mě dělá velkou radost, že tácky si pak žijí svým vlastním životem. S panem Jiskrou jsme tvořili jejich vlastní vzor s úpravou povrchu, kterou úplně běžně neděláme, tak uvidíme, kam se spolupráce vyvine. Tácky si od nás kupují jako suvenýr i cizozemci, takže vím, že jsme už na všech obývaných kontinentech. Nedávno jsme prodávali v Olomouci, kde je Přírodovědecká fakulta a kupoval si tácek jeden černoch. Takže vím, že naše Bakterie budou v africkém Kongu. Ty známé osobnosti úplně zmapované nemáme, protože ne každý, kdo si tácek kupuje nám to řekne, nicméně vím že třeba Mistrovo (které děláme stále) vzniklo pro pana Donutila, Kájovo dostal Velký Mistr, moc rád vzpomínám na krásné setkání na stánku s Bárou Hrzánovou.

Vlastimil Ambrož a jeho pivní podtácky.Vlastimil Ambrož a jeho pivní podtácky.Zdroj: Vlastimil Ambrož

Čtenáře bude určitě zajímat, jak vypadá vaše dílna, kolik lidí v ní pracuje nebo kde všude vás s tácky mohou potkat.

Jsme ze Svitav. Výhoda Svitav je, že jsou takovou spojnicí mezi Čechami a Moravou a hodně lidí při svých cestách kolem projíždí. Takže když děláme tácky na zakázku, tak krom toho, že je můžeme poslat kamkoli v balíčku, tak zvu zákazníky k návštěvě dílny. Že může nakouknout pod pokličku, jak se tácky vyrábí. Má to však jednu podmínku, že jim nesmí vadit mírný nepořádek. Takže v naší dílně panuje mírný nepořádek, je tam trochu zaprášeno a všude jsou pytle s drceným sklem. Snažím se, aby v dílně panovala dobrá nálada. Hraje tam muzika, sem tam si otevřeme nějakou lahvinku… Zastávám názor, že když se věci dělají v dobré pohodě a s láskou, je to pak na nich poznat. Zaměstnance zatím nemám, do dílny mi chodí pomáhat čtyři a půl kamarádky (jedna z nich je aktuálně a nikoli se mnou těhotná), které chodí, jak říkají, si po práci odpočinout do dílny, což mě velmi těší. S našimi tácky se lidé mohou potkat na stánku na různých akcích v rámci celé republiky - právě třeba na Selských slavnostech v Holašovicích, Dočesné v Žatci, Břevnovském posvícení pod klášterem v Praze, Znojemském vinobraní, rádi jezdíme na Kuks, Olomouc, Brno o vánocích, poutě, jarmarky. Přes celé léto je možné tácky zakoupit u hradu Sloup u České Lípy, kde je prodává spolu se svými mýdly moc milá paní. Se stánkem také jezdí můj kamarád ze školy, a ten je často na trzích kolem Hradce Králové, Poděbrad, Sobotky a v Krkonoších. No, a samozřejmě posíláme balíčky kam si lidé napíší.

Cyklobus v Těchoníně. Ilustrační foto
Cyklobusy do maštalí už nepojedou. Letos míří jen do Deštného v Orlických horách

Jak vypadá váš běžný pracovní den? A jak trávíte volno?

Běžný pracovní den nemá svá ustálená přesná pravidla, protože v dílně čekají mnohdy různé nástrahy a překvapení. Nicméně pro stálý chod dílny musí být v pořádku pec, pláty, musí být sklo a hlína, naskládat a vyskládat pec trvá několik hodin. Pak je to samozřejmě výroba nových forem, což je činnost dost časově náročná, příprava na akce, balení a chystání zboží. Je toho opravdu hodně a mnoho volného času nezbývá. Nicméně se snažíme, abychom si užili právě třeba to ježdění po republice, jezdíme velmi často společně s přítelkyní. Ta má svoji práci přes týden a chodí i do dílny vyrábět svoji vlastní keramiku, moc hezké Rodinné hodiny se znameními zvěrokruhu, srdce a andílky, které prodáváme a vystavujeme spolu s tácky. Někdy vyjde čas se podívat po okolí, rádi ochutnáváme piva z malých pivovarů, v místě se snažíme vždy nějaký objevit. Ono té práce je skutečně velmi mnoho, ale současně je ta práce i koníčkem, a to hodně nabíjí.

Která zakázka patří mezi ty, na které se nezapomíná, a proč?

Úplně asi nedokážu takto odpovědět, protože každá zakázka je tak trochu výzvou. Aby vznikl tácek, musí se prvně udělat forma, a právě výroba formy je velmi kreativní záležitost a některé požadavky na grafiku od zákazníků jsou mnohdy hodně komplikované. Pracujeme přece jenom s hlínou a na velmi malém prostoru kolečka o průměru cca 11 cm. Tím, že jsme schopni zpracovat zakázku od začátku až do konce, tak jsme schopni udělat i jiné tvary, než jen hladká kolečka a zde mě asi napadá zakázka pro kamaráda s kavárnou U Mima, kde jsme dělali tácky ve tvaru kávové rozetky. Ten se hodně povedl. Nebo čtverhranné reklamní tácky pro jeden Ski servis na severní Moravě, kdy fádní reklamní logo jsme nahradili autentickou kresbou tehdy asi šestileté vnučky majitele, pověšené mnoho let hrdým dědečkem v kanceláři (jezdec na snowboardu). Když jí jeden předával již jako dospělé mladé slečně, tak si prý spolu štěstím pobrečeli… To jsou asi ty přesahy, které mě baví a pro které to má smysl dělat. Dělat radost.

Vlastimil Ambrož a jeho pivní podtácky.Vlastimil Ambrož a jeho pivní podtácky.Zdroj: Vlastimil Ambrož

Sám říkáte, že jste pivař. Když někam zajdete, koukáte na tácky? A popřípadě nabízíte i svoje? A vlastně – máte doma nebo někde v hospodě svůj vámi vyrobený tácek?

Na tácky určitě koukám, na grafiku, jednoduchost, minimalistické vyjádření… Papírový tácek má oproti nám velkou výhodu, že je natištěn. Tedy umí být mnohobarevný a grafika daleko jemnější. O to víc se mi líbí ty tácky jednoduché, u kterých si řeknu: Jo, tohle bychom udělali úplně přesně stejně i s naší technologií. Tácky po hospodách nenabízím, chodíme si tam odpočinout. Jak jsem říkal, o to víc mě těší, když pak přijde hospodský ke stánku a koupí nebo objedná tácky pro své štamgasty tam. Nicméně se nám stalo, právě s tím kamarádem na pivní tour, kdy si samozřejmě nosíme tácky po hospodách své, že jsme měli štěstí na majitele a při pití piva jsme rovnou uzavřeli objednávku. Nebo, a to doporučuji, protože to se nám již stalo vícekrát, když jsme navštívili pivovarskou hospodu a měli opět štěstí na majitele nebo sládka, že nás vzali na prohlídku pivovaru. Takže se poučíte, a ještě zdarma napijete (úsměv). Čímž odpovídám i na vaši otázku, zda mám své tácky. Ano mám, mám jich víc, protože jsou zezadu popsané a slouží jako kronika právě pivních tour, kdy tam píšeme datum a počet zářezů (vypitých piv). S tím se pojí i jedna krásná historka z Prahy u Fleků, kdy jsme si přisedli ke stolu k postaršímu německému páru, vytáhli tácky, objednali si pivo a místní skvělou medovinu. Pak jsme se dali do řeči a časem jsme si všimli, jak po nás pokukují. Začali jsme se s nimi bavit, medovinu neznali a tácky také ne. Kamarád jim objednal medovinu, paní mu pak na jeho tácek namalovala malý obrázek a já jim dal na rozloučenou jeden tácek zabalený v pytlíčku s vizitkou (vozím jich vždycky pár s sebou, abych je rozdal, když je někde třeba dobrá obsluha tak jako poděkování, nebo právě neznámým hostům u stolu, když jsou nám nějak sympatičtí). Bylo moc hezké vidět při odchodu dva rozpačité Němce, jak sedí u stolu s ještě nedopitou medovinou, dárkem v ruce, nikdo po nich nic nechtěl, nikdo je neokradl, dal jim dáreček a s Auf Wiedersehen odchází. Ale nejkrásnější je ta tečka, kdy asi po třech týdnech mi přišel krásně namalovaný dopis, žádný email, z Německa od té paní, kdy děkovala za krásný zážitek z Prahy, že na to budou ještě dlouho vzpomínat. Toho malovaného dopisu si velmi cením, protože jsem si pak dohledal, že je to nějaká akademická malířka.

Vizualizace dálnice D35 v úseku Ostrov - Vysoké Mýto s tunelem Homole
Začátek stavby dálnice D35 z Ostrova do Mýta se posune o 10 dní. Kvůli Fialovi

Máte nějaký cíl? Tácek, který ještě chcete vyrobit?

Konkrétní tácek asi v představě nemám. Teď nedávno jsem si udělal radost a udělal tácek, který jsem nosil delší dobu v hlavě a dal ho mým brněnským kamarádům jako dárek. Respektive byl pouze jako dárek myšlen, ale vystavil jsem jej a měl a má úspěch i mezi zákazníky. Může být interpretován jako lehce přisprostlý, takže neuvádím text. Nechci být na závěr nějak patetický, jen že opravdu cítím, že náš cíl je dělat radost. Jak sobě při výrobě a prodeji, tak potom u zákazníků, když vidí radost a úsměv, když dají tácek někomu jako dárek, sami si pak dají půllitr na tácek svůj a také se třeba usmějí. Baví nás tácky vymýšlet a baví nás pak reakce lidí u stánku, když si čtou ty různé nápisy a srandičky a i když si třeba nic nekoupí, tak řeknou „zlepšili jste mi den“.