Když trávíte na cestě tolik času jako já a projedete spoustou zemí je nasnadě, že s lidmi toho spoustu zažijete. Všude na Světě stejně jako 
u nás jsou lidi hodní, ale i zlí. Já bych Vám rád popsal dvě zkušenosti, které mou cestu na kole hodně zpříjemnily.

Už před několika lety jsem s Ivou navštívil oblast Horního Badachšánu. Je to jižní část Tádžikistánu sousedící se severním Afgánistánem. Tyto dvě země odděluje řeka Pjanž, dále Amurdarya. Lidé žijící v této části světa mi učarovali už tenkrát a při průjezdu tímto rájem na zemi na kole tomu nebylo jinak.
Představte si, že jste po desetihodinovém šlapání na něčem, co jen vzdáleně připomíná silnici, úplně vyčerpaní a nemáte už nic k jídlu. Do další vesnice je to jen zhruba deset kilometrů, ale už prostě nemůžete. Zastavuji u první branky, která je vedle cesty s tím, že obyvatele domku z vepřovic požádám 
o něco k jídlu. Hned mě zvou dále. Sedám venku k nějaké stařence na postel. Je to 
v těchto končinách zcela běžné. Na zahradě pod stromy jsou umístěné velké železné postele s matrací 
a místní lidé na nich jedí 
a schovávají se před žhavými paprsky slunce a šíleným vedrem. Dostal jsem nějaké sušenky, uvařené brambory 
a jablka. Byl jsem šťastnej jako blázen, protože jsem měl fakt neskutečný hlad a byl jsem tak vyčerpaný, že už to dál nešlo. Poděkoval jsem 
a pokračoval dále. Na další cestu jsem dostal ještě pár bonbónů.

VOJÁCI SE SAMOPALY

Takových zkušeností s lidmi mám spousty. Skoro všichni na vás volají ať k nim jdete na čaj a na chleba. Nikdo za nic nechce peníze. Ti lidé Vás pozvou, dají vám najíst, napít, popřípadě vás nechají
i přenocovat a přitom sami skoro nic nemají. Mají jen sami sebe, rodinu a nekonečnou práci, aby měli alespoň co jíst. Když si toto uvědomíte, je až s podivem, jak jsou pohostinní. Nikde jinde na světě jsem nezažil takové chování.

Skoro každý se vás ptá zda-li nepotřebujete s něčím pomoct. V případě, že odpovíte ne, podá vám místní ruku, popřeje hezký den a jde dál. A ještě jedna věc mě 
v tomto kraji dostala. Když si povídáte s dětmi a dostanete se k tématu docházky do školy – téměř všichni vám řeknou, že je škola baví a že se tam těší. Ještě aby ne, když přijdou ze školy a jdou makat na pole. Po přejetí hranice 
z Ekvádoru do Kolumbie se musím smířit s jedním faktem, kterým není nic jiného než přítomnost vojáků na každých 20 kilometrech a to na každé silnici.

Zpočátku jsem lehce nervózní, když projíždím kolem hlídek se samopaly v rukou, ale po pár desítkách kilometrů si zvykám a naopak – připadám si poměrně bezpečně. Jednoho dopoledne slézám z kola a jdu si do nějaké studánky nacházející se tak metr pod úrovní silnice nabrat do lahve vodu. Slézám k prameni a nic netušíc napouštím vodu do plastové flašky. V tu chvíli vnímám jen zvuk crčící vody. Otáčím se chci vylézt na břeh. Nade mnou stojí voják se samopalem v ruce.

S tepem na 200 se zmůžu pouze na pár slov a na otázku, jestli je ta voda pitná. On, že ne, ať ji vyleju a jdu nahoru. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Za pár vteřin se začne smát, podá mi ruku a konstatuje, že voda je samozřejmě pitná.

Hodně lidí z mého okolí se mě po konci mé cesty ptalo, jestli jsem neměl problém s tím, že by se mi někdo pokusil ukrást kolo, nebo mě okrást. S ničím takovým jsem se nesetkal, naopak. Mnoho lidí mi ve velmi těžkých situacích pomohlo.


Petr Mazal