Sjíždím k jezeru Karakul. Je to nádhera. Krajina jako ze žurnálu. Jeden jediný, a to hned ten první den na Pamir Highway, mám ještě pěkné počasí. Bohužel, celé čtyři následující dny je pořád zataženo, občas i prší 
a je poměrně zima. Ještě aby ne, když na úseku ze Sary-Tashe do Khorugu cesta překonává čtyři sedla ležící ve výšce přes 4000 metrů nad mořem. Pamir Highway je silnice vedená přes pohoří Pamír. Vede z Oshe do Dušanbe. Nejhorší, nejšílenější, ale zároveň nejkrásnější úseky jsou ze Sary Tashe do Khorogu a poté do Dushanbe. Kecám, krásná je celá, nevyjímaje část z Oshe do Sary-Tashe.

Mám toho dost, chvílemi musím i sesednout a ty nejprudší úseky tlačit kolo před sebou. Nevím, jestli je to nedostatečnou aklimatizací, ale jsem úplně sedřenej a dejchám jako kdybych běžel maratón. Na jednom úseku před Murgabem, se ze mě stává na pár hodin šílenec. Jedu po něčem, čemu se nedá říkat ani silnice, ani cesta. Jsou to vlnky z písku a jemného kamení. Připadám si jako na koni. Nemá to konce. Silnice je sice velmi široká a není na ní vůbec žádný provoz. Není ale na ní ani kousek cesty, kde by člověk mohl normálně jet. Trvá to naštěstí jen pár hodin. Pár hodin neustálého nadávání. Normální cykloturisté jezdí tuto cestu tak 14 až 21 dní. Já mám trochu naspěch a cestu ze Sary- Tashe do Dušanbe překonávám za osm dní. Ještě se tedy v polovině cesty 
v Khorogu léčím pět dní. 
Z čeho? To stačí, když se podíváte na fotografii.

Druhou noc v Pamíru se probouzím a mám pocit, že mám trochu oteklý obličej, ale nejen ten. Mám oteklé 
i břicho a nohy. Další den to je ještě horší. Třetí ráno nemůžu otevřít ani jedno oko. Sedám si na chvilku ve stanu, aby mi otok stekl 
z víček a mohl jsem alespoň trochu otevřít oči. Bez zraku by se mi asi jelo dost blbě. Břicho mám oteklé jako kdybych večer předtím sežral půl prasete. Nevím, co mi je, ale příjemný to není. Jsem v horách, signál není nikde. Jinak bych zavolal bráchovi, který je doktor 
a zeptal se ho, čím by to mohlo být. Trochu se začínám bát, protože mě to limituje, nejde mi vůbec jet, strašně se zadýchávám 
a jsem po chvíli unavený. Naštěstí už sjíždím dlouhým údolím do Khorogu, kde by měl být doktor. Asi 15 kilometrů před Khorogem je ale zavřená silnice, protože tam došlo k sesuvu půdy vlivem tání v horách a rozvodnění všech řek v okolí. Místo silnice a vesnice vedle ní je jedno obrovské jezero. Lidé jsou převáženi pomocí raftu k pěšině vedoucí ve skalách.

Odtud jsou nuceni jít asi dva kilometry na místo, kde lze nastoupit na další část silnice pokračující do Khorogu. Je to hlavní cesta mezi Khorogem a Murgabem, dvěma nejhlavnějšími městy v oblasti Horního Badachšánu. Prosím lidi, kteří převážejí a pomáhají s nošením věcí místňákům, zda-li by nebylo možné mě převést i s kolem. Zpočátku je mladej dobrovolník docela nepříjemnej, ale když mu vysvětlím situaci, ve které se nacházím, povoluje a dokonce mi i pomáhá 
s kolem.

Ta stezka, přes kterou musím přejít, je fakt psycho. Místy je to o zdraví, hlavně to psychické. Voda je tak 300 metrů pode mnou. Po příjezdu do Khorogu hned volám bráchovi a posílám mu fotky toho, jak vypadám s tím, že mi řekne, že to je 
v pohodě. Ten mi asi po hodině volá a říká mi, že pokud nedoplním bílkoviny a nebudu odpočívat, tak můžu umřít. Docela mě vyděsí. Říká mi, že mám nějaký problém s tvořením bílkovin. Radí mi, ať jdu hned do nemocnice a řeknu místním doktorům, aby mi nitrožilně dali proteiny. Nakonec se nějak domlouváme, že to zkusím nejdříve sám. Dokonce jsem sehnal lékárnu, kde mají proteinový nápoj. Každý den snídám vejce, zapíjím to mlékem 
a rvu do sebe bílkoviny horem dolem. Ještě dva dny zůstávám oteklý. Brácha má strach o moje ledviny, ale na malou chodím úplně normálně. Zlom nastane asi třetí noc v Khorogu. Během ní navštívím záchod asi šestkrát. Jsem rád, protože 
i podle mého bráchy to je znamení, že tělo začíná fungovat normálně. Jsem rád a otok postupně ustupuje. Po pár dnech tedy vyrážím dále…


Petr Mazal