Mladý student japonštiny musel v sobotu na poslední chvíli zastoupit rodilého Japonce, který se nemohl zúčastnit japonského Svátku světel. Svůj úkol ale zvládl dvaadvacetiletý JAN VOLNÝ z Pardubic s přehledem.
Jak dlouho a kde japonštinu studujete?
Jsem studentem Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti dokončuji bakalářské studium na oboru Anglický jazyk a literatura a Japanistika. Prodlužuji, protože jsem strávil půl roku v Japonsku na výměnném pobytu. První učebnici jsem si ale koupil už v patnácti letech, v naivním domnění, že se můžu jazyk učit sám. Začal jsem tak obíhat Pardubice a hledat si lektora. Toho jsem si konečně sehnal v maturitním ročníku, takže jsem se japonštinu učil chvíli před tím, než jsem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Je skoro úsměvné, že po prvních dvou měsících na univerzitě jsem překonal veškeré své dosavadní znalosti.
Kdy se ve vás probudil zájem o zemi vycházejícího slunce?
Asi v deseti letech, kdy jsem začal trénovat bojová umění, konkrétně Aikido. Později jsem vyhledával japonské filmy, třeba ty od režiséra Akira Kurosawy. To mě přivedlo k zájmu o jazyk.
Předpokládala se už základní znalost jazyka, když se člověk ke studiu japonštiny hlásil?
Znalost se požadovala, ale jen minimální. Prověřovalo se ovládání dvou základních abeced a pak základní vědomosti o historii a kulturní sféře. Nebylo to ale těžké, protože otázky byly typu „Kdo je současným japonským premiérem?" nebo „Jaké je největší jezero?" Více lidí se vyřadí až v průběhu studia.
Učí vás jazyku rodilý mluvčí, nebo pouze Češi?
Lektory jsou Japonci i Češi a Slováci. Osobně si myslím, že je lepší si nechat jazyk vysvětlit někým, kdo se už potýkal se stejnými problémy. Na konverzaci a náslech jsou rozhodně lepší rodilí mluvčí.
Kolik času jste v Japonsku strávil a kde bylo vaše působiště?
Byl jsem tam jeden semestr, tedy půl roku. Bydlel jsem ve městě Mišima v prefektuře Šizuoka. Nachází se to asi sto kilometrů na jih od Tokia a na dohled je hora Fudži.
Překvapilo vás při pobytu něco?
Až tak výrazně asi nic, ale byl jsem překvapen tím, jak je složité se s Japonci opravdově skamarádit. Oni jsou strašně přátelští, ale jen do určité hranice. Překonat ji je hodně těžké, protože se nespřátelí s každým. Nejdříve je nutné být s nimi v nějakém zájmovém kroužku a tam si člověk může utvořit vazby. Spřátelit se s někým při náhodném setkání je snad nemožné.
Bylo tam s vámi více Čechů?
Myslím, že jsem byl snad v celém městě, které je velké asi jako Pardubice, jediný Čech. Jako student jsem byl i jediný Evropan. Byli tam sice nějací Holanďané a asi jeden Angličan. Ti tam ale pracovali, většinou učili. Já jsem se hodně snažil neuvíznout v anglicky mluvící „bublině", což už se tam několika studentům stalo.
Co nejvíce oceňujete na japonské mentalitě?
Asi jejich spořádanost. Není jim jedno, co se děje s člověkem vedle nich. To, že je jich hodně na jednom místě, má podle mne dva rozdílné dopady. Jednak si své soukromí chrání mnohem více než třeba my, ale zároveň si nemohou nevšímat toho, co se děje kolem nich. Nejsou k ostatním lhostejní.
Už jste někdy vedl podobnou akci, jako je tato?
Dosud nikdy. I tady jsem v podstatě náhodou. Původně tu měl být rodilý Japonec, ale z toho sešlo. Jsem tu tedy jako taková náhražka, ale je to pro mne zajímavá zkušenost.
Článek a fotografie ze Svátku světel, který se konal v Kosteleckých horkách najdete ZDE.
