S mrštností sobě vlastní vás dokáže rozdráždit tak, až vás vyprovokuje k razantní reakci, zažene do kouta, odkud není úniku, potom stačí už jen lehce odkrýt skulinu v krycím postoji, načež vás chytrým promyšleným tahem „knokautuje" bonmoty i připravenými argumenty. Proto je tak nenáviděný, proto je i částí společnosti tolik ceněný. Neustoupí ani o milimetr. Jeho úsudky, neústupnost a samo sebou i osobnost zkrátka budí kontroverzi.

Polévá mě studený pot, když jej však kdokoliv přirovnává k prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garigue Masarykovi, hlavě státu takového formátu. Tak, jak to udělal jeden z přítomných ve Fabrice, který si přinesl zelené srdíčko s iniciálami obou těchto prezidentů.

Ano. I tatíček Masaryk to od politických oponentů za první republiky schytával a jeho názory nebyly právě populární. Přesto to byl myslitel, člověk mravně na výši, státník, jenž si nepotřeboval za každou cenu vypomáhat vulgarismy. Nesnižoval se k jízlivým poznámkám, jimiž by polarizoval společnost a dělil si tak veřejnost na zástupy svých podporovatelů a odpůrců. Namísto toho jako nástroj pro boj se svými soky používal zdravý rozum a galantní vystupování.

Těžko může obstát námitka, že tenkrát v intermezzu po císař pánovi a mezi oběma válkami byla jiná, nezkažená, kultivovanější doba, kdy etika a slušné chování byla módou, jistotou a pravidlem.

I kdyby Masaryk tisíckrát pobouřil lid proti své osobě, nikdy by nenastal důvod proto, aby jej pod Pražským hradem naháněli muži v baloňácích s rudě zbarvenými kartami, hrdě vystavujícími na obdiv červené pánské spodní prádlo a vzkazy – Nejste náš prezident! Masarykův přínos a jednání docenil až čas, u Zemana o jeho „glorifikaci" pochybuji. Zkrátka ani hradní důchodce si nemůže dovolit titulovat své oponenty jako debily a idioty. Masarykovská morálka bohužel tiše pláče.