Michael Barton Dobenin žije v Čechách právě osmnáct let. Přijel ve čtyřiadvaceti na pár týdnů –  a zůstal. Stará se o zámek v Novém Městě nad Metují, o náchodskou textilní továrnu a lesy – tedy o rodinný majetek, který Bartoňové z Dobenína dostali zpět po roce 1989. V Čechách se také oženil, má malé děti, a když má volno, vášnivě rád chodí na lov a hraje golf.

K tomuto rozhovoru jsme se sešli na zámku v Novém Městě nad Metují, tedy „v práci". Má tady malou, docela ponurou a všední kancelář. A podle oblečení bylo zřejmé, že sezením u počítače tráví pramálo času. V pohodlném svetru, džínách a teniskách toho hodně nachodí, jen s chytrým telefonem v ruce.

Podle rodinných tradic mu náleží titul rytíře, k němuž se přiznal víceméně jen pokrčením ramen.

Michael Barton Dobenin se během našeho setkání choval jako velmi zdvořilý, příjemný a trpělivý muž. A bydlí v Pekle.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste váš zámek v Novém Městě nad Metují uviděl poprvé na vlastní oči?
Ano. Bylo to před osmnácti lety, v roce 1994. Bylo mi čtyřiadvacet, dokončil jsem v Americe univerzitu a přijel sem, za svým otcem. Bylo to pro mě něco jako zjevení. Dlouho jsme totiž já i moji sourozenci považovali vyprávění o našem zámku za pohádky, které si pro nás vymýšlela naše babička.  A najednou jsem před ním stál…

…a z několika týdnů, které jste plánoval strávit v Čechách, je téměř polovina vašeho života. Proč jste se nevrátil do Ameriky?
Najednou bylo potřeba starat se o náš majetek, který jsme postupně po revoluci dostali zpět. Nejprve zámek, pak továrnu a lesy. Vystudoval jsem na univerzitě management, takže se zdálo, že jsem vybaven pro věci, které musely následovat: tedy postarat se o provoz zámku, 
o racionalizaci provozu textilní továrny… Tak jsem byl hozen do vody a můj otec mohl po nějaké době v klidu odjet do Ameriky a trávit svůj důchodový čas s mojí matkou.

Vzpomínám si, že váš otec měl velmi rád na zámku velkou společnost. Když se tady konal například Novoměstský hrnec smíchu, rád tady pro umělce pořádal setkání a povídal si
s nimi.
Ano. Můj otec je společenský člověk a má za to, že na zámku musí být rušno, musí sem chodit lidé, procházet se po zahradě, nacházet tady různé zdroje poznání i zábavu. Já se v tom snažím pokračovat, protože si myslím totéž.

Po osmnácti letech musíte znát zámek jako svoje boty. Provedl byste nenadálou návštěvu všemi prostory i s výkladem?
Víte, že ne?  Zámek samozřejmě znám perfektně, ale já se zajímám spíše o to, co je potřeba opravit, snažím se najít způsoby, jak lidem zámek přiblížit, nabídnout jim nové možnosti – a jak to všechno zorganizovat. A taky nevím, jestli by lidé dobře rozuměli mojí češtině.

Já vám rozumím dobře, ale taky vím z e-mailů, které jsme si vyměnili, že pro psané slovo volíte raději angličtinu. Vy jste s češtinou začal až tady, ve čtyřiadvaceti?
Moji rodiče mezi sebou mluvili anglicky, žili jsme 
v anglicky mluvících zemích,  takže s češtinou jsem opravdu začal až tady. A bylo to pro mě někdy opravdu zoufalé. Nacházel jsem si  postupně přátele, ale v okamžiku, kdy se všichni pustili do debaty, tak jsem byl úplně mimo. Nemohl jsem pozvat dívku do restaurace a podle bontonu se jí zeptat, co si přeje a pak to tlumočit číšníkovi. A co teprve komunikace se zaměstnanci, s úřady… Cítil jsem se v izolaci, byl jsem odkázán na druhé, což mi bylo velmi nepříjemné a možná to byl motor, který mě poháněl v tom učení rychleji a dál.

Co pro vás bylo tady, v Čechách, podobně těžké jako překonat jazykovou bariéru?
Nejspíš poradit si s rozdílnou mentalitou zaměstnanců a spolupracovníků. V Americe jsme zvyklí na týmovou práci: lidé mluví o svých nápadech, říkají svoje názory, snaží se prosadit svou, umějí přijímat kompromisy a společná rozhodnutí. Tady to bylo jiné. Na začátku devadesátých let dokonce někteří lidé dramaticky odcházeli 
s tím, že nebudou takříkajíc pracovat pro šlechtu. Nerozuměl jsem tomu, ale respektoval jsem to. Dlouho nám  trvalo, než jsme našli společnou řeč a začali fungovat jako tým. Nejtěžší to bylo zřejmě v textilní továrně, kde jsme museli rychle zefektivnit velmi drahou výrobu a také propustit mnoho zaměstnanců.

Vážíte si lidí, kteří pro vás pracují?
Samozřejmě. Lidé do práce investují mnoho sil a svého životního času. Mezi našimi zaměstnanci je řada těch, kteří v našich firmách pracují dvacet let, to je kus života. Mnozí z nich jsou dnes už spíše mými přáteli.

Majitelem zdejšího zámku, továrny a lesů nejste vy, ale váš otec. Předpokládám, že ho zajímá, jak si tady vedete.
Nejenom otce, ale celou rodinu. Nejde tady jenom o mě – my se všichni zajímáme o to, jak se komu daří. A vedeme o tom pravidelné, časté  
a dlouhé debaty.

Telefonujete si nebo mailujete, nebo všichni sedíte ve stejnou dobu před webkamerou?
Jak říkáte. Dnes je přece jednoduché komunikovat 
z různých koutů světa.

Zámek má překrásnou, udržovanou zahradu, každé zákoutí je útulné – je znát, že je o něj postaráno. Je taky dobrou adresou pro okázalé romantické svatby. A uplynulou sobotu se sem sjela spousta rodin s dětmi na Strašidlení, které dalo zámku opravdu kouzelnou, tajemnou, pohádkovou atmosféru. Jste spokojený, jak to tady žije?
Těší mě to, co říkáte, ale rád bych víc. Snažím se využít každý prostor, aby jednak lidem nabídl možnosti, jednak zámku pomohl vydělat peníze na provoz. A je to boj, jak se tady říká. Zámek je totiž národní kulturní památkou, takže každou opravu, každou změnu, každý zásah musíme dlouze řešit s památkáři. A to je samozřejmě moje práce.

Bydlíte na zámku?
Bydlel jsem. Možná takový život zvenčí vypadá romanticky, ale z praktického hlediska je to opravdu pasé. Před pár lety mě zlákal les 
v nedalekém Pekle, kde jsem si nechal pro svoji rodinu postavit dřevěný srub, a jsme tam velmi spokojení a šťastní. V zimě jsme sice trochu odříznuti od světa a naši přátelé od nás, ale to se dá všechno zvládnout.

Podle vaší rodinné tradice vám náleží titul rytíře. Je to tak?
Ano.

Je pro vás důležitý?
Jak říkám, náleží mi podle rodinné tradice a tu ctím. Nijak dál se tím nezabývám.

Vyrostl jste v rodině se šlechtickým erbem, máte jistě mnoho zvyků. tradic a zvyklostí v krvi. Takhle, tváří v tvář, působíte naprosto civilně. Podle čeho se pozná skutečný aristokrat?
Snad podle výchovy 
a vzdělání. Přidal bych ještě úctu k tradičním hodnotám
a zdvořilost. Slušnost.

Ráda bych věděla, jakou nejdůležitější věc  pro život vás naučili vaši rodiče?
Rodina je nejdůležitější 
a nejcennější hodnotou. Vím, že to dnes říká kdekdo při různých příležitostech, ale je to pravda. Rodina, rodinné zázemí je poklad. Vztahy 
v rodině je potřeba udržovat, rozvíjet, pečovat o ně, starat se. Bartoňové z Dobenína, stejně jako mnoho jiných rodů a rodin, neměli jednoduchá období. Museli se vyrovnávat se ztrátou domova, základních jistot, rodinného majetku… To, co je udrželo pohromadě a dalo jim sílu jít dál, byly právě rodinné vazby, vzájemná podpora, soudržnost. Ale to ostatně pozná každý v okamžiku, kdy ho v životě potká nepřízeň. Bez rodiny je zle.

Předpokládám, že tak vychováváte i své malé děti.
Jak jinak. Moje děti dostávají vše, co potřebují – ne co chtějí, to je velký rozdíl. Nežijí samozřejmě v nedostatku, ale musejí znát cenu všeho, co užívají. Žijí v lásce, ale současně také v zodpovědnosti k rodičům, k sourozencům, k práci ostatních členů rodiny. Ale tak to přece funguje i u vás doma, ne?

Michael Barton Dobenin na svém zámku v Novém Městě nad Orlicí

Z historie rodu

Rod textilních průmyslníků a mecenášů Bartoňů z Dobenína založil Josef Bartoň (1803 –  1849). 
V roce 1912 byl rod povýšen do rytířského stavu. Po únoru 1948 rodina emigrovala do Kanady a odtud pak do Spojených států. Současným majitelem zámku v Novém Městě nad Metují je Josef Marian Bartoň– Dobenín, otec Michaela.

Očima blízkých

Jitka Prášková, asistentka: 

„S Mikem Bartoněm jsem se potkala před sedmnácti lety, když jsem jako asistentka byla přijata do firmy rodiny Bartoňových. V té době Mike pobýval v České republice asi rok a hovořil trochu česky a já trochu anglicky. Naše hovory byly tedy takové „anglicko-české",
a přesto jsme se vždy dobře domluvili.  Mike se složitosti češtiny nezalekl, česky se učil a dnes hovoří česky tak, že češtinu užívá jak v práci a při formálních příležitostech, tak i v soukromí."

Přemysl Havelka, ředitel firmy Statky Bartoň:

„S Mikem jsem se poprvé setkal někdy v roce 1992 nebo 1993. On se tehdy rozhodl opustit USA a  přesídlit do Čech. Musím říct, že se postupem času  
z mladého, v novém prostředí možná trochu nejistého chlapce, stal sebevědomý manažer, který nyní z převážné části odpovídá za chod rodinných firem a provoz novoměstského zámku. Zároveň však v pracovním vztahu  zůstal neformální (s převážnou většinou zaměstnanců si tyká) 
a otevřený všem nápadům i připomínkám svých podřízených."

Michal Polák, poradce:

„Naše setkávání bylo dáno mou spoluprací s rodinou Bartoňových po návratu do našeho kraje. Zažil jsem jeho poznávání českého prostředí. Znám jeho podnikatelský i osobní růst. Vážím si jeho vůle a ochoty učit se novým věcem. Za naprosto mimořádný považuji jeho vztah k rodovému odkazu, který se projevuje ve snaze konat v souladu 
s vůlí rodiny a v duchu jejích tradic. Přitom umí myslet i konat srdcem. Naprosto přirozeně dělá pro své okolí i pro veřejnost mnoho věcí, které by takříkajíc nemusel. I to je důvod, proč si spolupráce a přátelství s ním vážím čím dál víc."

Marcel Vachek, přítel:

„Pana Michaela Bartoně Dobenina znám již řadu let. Musím říct, že ho mám rád nejen jako blízkého přítele, s kterým můžeme jít v klidu na golf, nejen jako milého a váženého hosta v naší zámecké restauraci, ale také jako silného obchodního partnera. Přál bych mu hlavně, aby i nadále hrdě držel tradici rodu Bartoňů v Novém Městě nad Metují!"