Uvědomění si vlastní konečnosti vyvolává v lidech rozporuplné pocity. Jedny uklidňuje, druhé děsí. S ostatními však o bolesti, umírání a smrti stále mluvit neumíme, a to často ani s těmi nejbližšími.

„V řadě rodin se ještě navzájem balamutíme. Dědeček je vážně nemocný, ale my mu říkáme, ať počká na jaro, že ho slunce postaví na nohy,“ vysvětluje Vacek. Kvůli obavě ze sdílení vlastní bolesti se pak se zemřelým často nerozloučí ani všichni ti, kteří by o to stáli.

Nacházíme se v dušičkovém období, na hřbitovech tradičně svítí svíčky více než jindy. Proč je pro nás Svátek zesnulých tak důležitý?

Protože se svých drahých nechceme vzdát. Máme své rituály, přinášíme na hroby květiny a rozsvěcujeme světla na znamení, že jsme své drahé v srdci nepohřbili.

Václav Vacek, emeritní farář, Letohrad.Václav Vacek, emeritní farář, Letohrad.Zdroj: Paměť národa

Nemělo by se jednat spíše o Svátek pozůstalých?

Souhlasím s vámi. Zůstali jsme si: my i oni. Člověk je schopen klást otázky. Otázka otvírá dveře odpovědi. Ptám se, co platí z poznání minulých generací a co máme objevit my. Unese nám smrt nenávratně naše zesnulé? Měli jsme nejlepšího dědu na světě (každému přeji, aby měl nejlepšího dědu na světě). Zemřel těsně před Vánocemi. Bylo mně 18 let. Při štědrovečerní večeři rodiče poplakávali. Vzbouřil jsem se a řekl: „Věříme, že tady s námi děda je, nebo ne?“ A začal jsem tu možnost dlouhodobě zkoumat. Jako pečujeme o nemocné, tak hledáme, zda je možné důvěřovat odkazu naší kultury, že život smrtí nekončí.

Václav Vacek se narodil 11. srpna 1946 v Dolní Čermné.

Jeho tatínek byl během druhé světové války odbojářem a několik měsíců strávil v nacistických kriminálech. Později byl odsouzen také komunisty ve vykonstruovaném procesu. Václav Vacek pak nemohl studovat veterinářskou školu. V Praze chodil na bohoslužby do kostela Panny Marie před Týnem a zřejmě tam se zrodila první myšlenka na to, stát se knězem. Vysvěcen byl v roce 1975, aktivně působil v katolickém samizdatu. Spolupracoval s Oto Mádrem, Tomášem Halíkem a Josefem Zvěřinou.

Po pádu komunismu se snažil o očištění katolické církve od bývalých spolupracovníků režimu, ale narazil prý na nedostatek ochoty ke změně stávajících poměrů.

V současnosti působí na farnosti v Letohradě.

Jsme připraveni na smrt?

Připravovali jsme se do školy, do zaměstnání, do manželství, do důchodu. Zkoumáme všechno možné, třeba i možnost života na jiných planetách. Je možné zjistit, co nás čeká za smrtí? A jak se daří našim zesnulým? Jsou to nesmyslné otázky? Nejsem jediný, kdo tomuto hledání věnoval mnoho času. Proč se těmto otázkám vyhýbat, potlačovat je, být s nejistotou a se svým smutkem sami? Naši předkové tak nečinili. A nebyli zbabělí, některým zemřela milovaná žena při porodu, řada dětí se nedožila dospělosti. Jak to přežili se zdravým rozumem? Proč za smrtí zabouchávat dveře, když nás k tomu nikdo nenutí. Co když jdeme do lepšího? Mnohokráte jsem si přepočítával pro a proti, abych se nekojil marnou nadějí.

Je dnes stále ještě téma smrti a umírání tabu?

Mezi některými lidmi ano, bojíme se neznámého. Někdo rád straší sebe i druhé. Ale přepadne-li nás v noci strach, že je někdo cizí ve sklepě, je třeba se do sklepa vydat, jinak do rána neusneme. Židé se nikdy nestrašili smrtkou, říkají: „Pro nás nepřijde nějaké zubaté strašidlo s kosou, pro nás přijde Bůh, jako náš ženich, políbí nás na ústa (ne jako anděl smrti) a odvede si nás do svého domu.“ Samozřejmě, že této naději předchází poctivé zkoumání, kdo je Bůh, zda existuje po smrti našeho těla nějaký „životní prostor“, co se o tom můžeme dozvědět a jestli nás čeká něco dobrého. Pokud ano, máme se na co těšit.

Zrušení celibátu by do řad římskokatolické církve jistě přivedlo nové, mladé členy.
Za nedostatek farářů může celibát. Odhání od církve kněžský dorost

Mám pocit, že v rodinách se smrt stále bagatelizuje. Proč je tomu tak? Je to berlička, jak nepropadat chmurným myšlenkám? A neškodí spíše?

Zdá se mně, že spíše smrt vytěsňujeme. V řadě rodin se ještě navzájem balamutíme. Dědeček je vážně nemocný, ale my mu říkáme: „Počkej na jaro, slunce tě postaví na nohy.“ A děda těší nás: „Jo, těším se, že zryju záhony, které jsem nestihl zrýt na podzim.“ Obě strany víme, že k tomu už nedojde. Se svým smutkem a nejistotou zůstáváme každý sám. Jako jsme se naučili ve škole mluvit třeba o chemii nebo literatuře, tak se potřebujeme vzdělat, jak s druhými mluvit o těžké nemoci, o umírání a pohřbu. Konečně i u nás vznikly hospicy, v řadě míst dokonce domácí hospic.

Zůstaňme ještě na moment v rodinném kruhu. Umíme s dětmi mluvit o smrti? Často se v rodinách používá: „Babička odjela pryč…“ Na pohřbech mnohdy děti nejsou ani přítomny. Je to správná cesta?

To má více příčin, myslím si. Ideologové minulého režimu dlouho tvrdě, surově a bez citu hlásali: „Život v socialismu má dostatečnou hodnotu a my nemáme potřebu k pozemskému životu, naplněném prací, přidávat nějaké pohádky o věčnosti.“ V 19. století se ve slušné společnosti nemluvilo o sexu, ve 20. století o smrti. Dětem už nevyprávíme báchorky, že je přinesl čáp nebo vrána. Děti jsou přemýšlivé a my jsme se naučili, jak s nimi o sexualitě mluvit. Podobně nemusíme dětem říkat, že z babičky je hvězdička na nebíčku. Kdyby ti, co mluví o převtělování, věděli, že se hinduisté a buddhisté děsí, že jejich maminka už neexistuje, ale je z ní jiná bytost, která neví, za jaká selhání z minulého života trpí, nešířili by takové informace.

Tradice velkých pohřbů v Česku upadá, často se lidé loučí jen v kruhu rodinném. Nechceme ztrátu sdílet, nebo čím to je?

Ano, lidských pohřbů ubývá, psích přibývá… Pohřeb je smutný a jsme-li smrtí zaskočeni, nechceme do takové situace zvát přátele. V pláči nevypadáme přitažlivě, a tak se smutkem zůstáváme sami. Neumíme truchlit. Zapomněli jsme, že slzy a truchlení vyplavují smutek. Ale pohřební obřad je i psychologicky důležitý. Při svatebním obřadu jsme se uprostřed přátel veřejně přihlásili k druhému: „Ze všech krásných žen jsem si vybral tuto dámu, ode dneška je mou paní.“ Při pohřbu se navzdory smrti znovu hlásíme ke svému drahému, děkujeme mu, prosíme jej o odpuštění toho, co jsme mu nedali, znovu si připomínáme, jakým bohatstvím pro nás je a kým pro nás zůstává.

Josef Suchár před neratovským kostelem.
Neratovský kněz Josef Suchár: "Miluju mašinky"

Bojíme se tedy ostatním ukázat svou bolest?

Máme přísloví: „Sdílená radost, dvojnásobná radost. Sdílená žalost, poloviční žalost.“ Proč vylučovat sousedy a kamarády z rozloučení našeho drahého? Jsme vděční těm, kteří se přišli rozloučit, a děkujeme každému, kdo mu prokázal cokoliv dobrého. I při pohřbu jsme spolu. Pomáhá nám to unést smutek. Ten jistě není příjemný, ale nemusíme před ním utíkat. Patří k naší citové výbavě. Vždyť smutek nám pomáhá objevovat určité bohatství ve vztazích s blízkými, kterého si jinak tolik nevšímáme. Máme právo na smutek a na slzy, jsou projevem blízkosti. Je velice důležité vyplakat se a smířit.

Je pro člověka důležité napsat si závěť? A co vlastně, kromě majetkového vyrovnání, znamená?

K dobrému hospodaření patří správně a včas naložit se svým majetkem. Pokud bychom k tomu nepozvali své děti a společně nehledali, jak to dobře udělat, zaseli bychom mezi ně pocit nespravedlnosti a svár. A narušili bychom své velké přání, aby i naši potomci spolu drželi. Naši předkové také často velkoryse část majetku odkázali na nějaký dobročinný účel. Závěť může tyto zásady předávat dalším generacím.

Svůj životní příběh vyprávěl Václav Vacek pro Paměť národa - ZDE

Doba covidová, zdá se, odhalila některé lidské vlastnosti. Výroky politické reprezentace o nedostatku mrazicích kontejnerů na těla zemřelých na jedné straně pohoršila, na druhé upoutala pozornost. Není to trochu tak, že se smrti sice bojíme, ale zároveň nás zvláštně přitahuje?

Máte pravdu, že nás přitahuje něco, co neznáme a čeho se bojíme. Řada těch, kteří nezažili hrůzy válek, se ráda straší a má v zálibu v hororech. Ti, kteří se bojí očkování více než covidu, nesloužili těžce nemocným a umírajícím. Někdo si hraje na velitele, rád by posílal vojáky do boje, ale sám se bojí i injekce. Kdo by se nebál trápení a bolestného umírání? Ti, kteří si hrají na hrdiny, se tváří v tvář smrti často klepou jak ratlíci. Ve velkých tlacích se projevuje náš charakter. Obětavci pomáhali. Sobci a bezohlední je neocení, jen prosazují své nároky. Někdo se snažil i na nouzi druhých zbohatnout. Řada politiků si hrála na zachránce.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie Letohrad-Orlice.Kostel Nanebevzetí Panny Marie Letohrad-Orlice.Zdroj: Město Letohrad

Naučil nás koronavirus něco o smrti?

Více lidí si uvědomilo nejen svou ohroženost, ale i to, co je v životě důležité – budování dobrých vztahů s nejbližšími. Dospělost se projevuje odpovědností i vědomím vlastní smrti. Kamarád mně vyprávěl – bylo to ještě před válkou – jak přišel svému strýci ukázat maturitní vysvědčení. „Pochválil mě za vyznamenání a ptal se, co hodlám dělat dál.“ – „Rád bych studoval přírodní vědy.“ – „Výborně, a co pak?“ – „Pak bych rád učil.“ – „Výborně, a co potom?“ – „Rád bych se oženil.“ – „Výtečně. A dál?“ – „Doufám, že budeme mít děti a dobře je vychováme.“ – „Ano, a co dál?“ – „Pak budu dál pracovat, až do důchodu.“ – „A pak?“ – „V penzi se chci těšit z vnoučat.“ – „A potom?“ – „No, nakonec umřu.“ – „A potom?“

Obrací se lidé v době pandemie více k Bohu?

„Tonoucí se stébla chytá.“ Co všechno od Boha chceme? Ale mnoho lidí se před nouzí a po jejím pominutí Boha neptá, co nám radí, abychom katastrofy nezpůsobili.

Je smrt jednou z vlastností života nebo je cílem?

Smrt nám ukazuje, že náš život má jedinečnou hodnotu, je neopakovatelný. Ptáme se, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Rodiče si přejí mít děti – mají potřebu se dávat, pro někoho žít. Bible říká, že Bůh pro nás žije v ještě větší míře a že s námi počítá navždy. Dal nám velikou touhu po dobru, životě a lásce, která nám zůstane – a může být naplněna – i po opotřebování a konci našeho těla. Krásu „nebe“ vytváří dobré vztahy se všemi. Je porozuměním a pečlivou spoluprací se všemi. Po tom dlouho toužím a o to usiluji, ale nedaří se mně to úplně (a nemyslím si, že je to vždy jen chyba druhých). Když zažiji něco krásného, když si říkám: „Kdyby to tak trvalo navždy,“ pokaždé je to předchuť, předsíň, předehra a ochutnávka nebe.