"Pernštejnové nás i po staletích stále překvapují," říká historik Vorel

Připravované oslavy se točí kolem osobnosti Viléma z Pernštejna, prvním počinem ale bude výstava o pernštejnských ženách? Proč zrovna toto téma, souvisí to nějak se současným obratem k genderovým studiím? Jaká byla role ženskému elementu v dějinách rodu? A která z pernštejnských žen je vaše oblíbená?
Pernštejnské ženy a jejich role v dějinách je velké historické téma, kterým se v současné době skvěle zabývá kolega z pardubické univerzity docent Pavel Marek. On je autorem Vámi zmiňované výstavy, kterou připravuje ve spolupráci s pardubickým muzeem. Výstava bude ve více jazykových mutacích putovat po světě delší dobu; začíná na podzim ve Štrasburku. Zásluhou Pavla Marka se výrazně rozšířily naše znalosti o posledních generacích Pernštejnů a jejich roli v evropských dějinách v době, kdy bylo světovou velmocí Španělsko.

V poslední čtvrtině 16. a první třetině 17. století hrály pernštejnské ženy (manželky a dcery pánů z Pernštejna) v tehdejší společnosti významnější úlohu, než jejich manželé či bratři. Byly vtaženy do složité sítě kulturních a politických vazeb španělského dvorského prostředí, jehož centrem byl v Rudolfínské době právě Pernštejnský palác na Pražském hradě. Tuto výraznou anomálii v rámci tehdejší evropské aristokracie dobře identifikoval už před půl stoletím Josef Janáček. Pavel Marek však Janáčkovu starší interpretaci dalekosáhle překonal díky skvělému jazykovému vybavení, které mu umožnilo čerpat zdroje přímo ze španělských a italských archívů. S módní vlnou „genderových studií“ to nijak nesouvisí. Nemůžeme přenášet naše dnešní standardy (náboženské, genderové, rasové i jiné) do minulých staletí a podle nich hodnotit činy našich předků. Tehdejší společnost fungovala jinak a genderové role byly vymezeny mnohem ostřeji. To však nebránilo ani  v předchozích generacích některým z pernštejnských žen vstupovat do vysoké politiky a ovlivňovat přímo, nebo prostřednictvím svých manželů či dětí, významné dějinné procesy. To se dá dobře dokumentovat třeba na životním příběhu Johanky Pernštejnské z Liblic, manželky Viléma z Pernštejna. Myslím, že její dějinotvornou roli čeští historici také ještě nedocenili.

Dobrodružství čeká i za barákem, říká cestovatel Miky Škoda

Ale zpět k Vilémovi. V čem byl výjimečný, a byl mezi Pernštejny nebo šlechtici své doby opravdu výjimečný, nebo je kulaté výročí od jeho smrti zkrátka jen vhodnou příležitostí pro zviditelnění Pardubic a Pardubického kraje?
Vilém z Pernštejna byl mimořádně významnou osobností jagellonského období českých a evropských dějin v mnoha ohledech. Už František Palacký přirovnával jeho úlohu k roli krále a císaře Karla IV. To je sice trochu nadnesené, ale pan Vilém skutečně ovlivnil dějinný vývoj našeho státu na přelomu 15. a 16. století výrazně pozitivně. Je to ale na delší povídání; to si zájemci mohou přečíst v knize.

Jsem rád, že si město Pardubice a Pardubický kraj svorně připomenou výročí Vilémova úmrtí. Těch skutečně významných osobností, u kterých byla kvalita jejich činů dějinami ověřena, nemáme tolik, abychom si mohli dovolit na ně zapomínat. Pro město Pardubice bylo Vilémovo rozhodnutí o vybudování hlavní rodové residence právě na místě dnešního pardubického zámku (1491) zcela zásadní. A dobře fungující a výstavné město, které by obstálo v tvrdé konkurenci starších a významnějších královských měst (Chrudimi a Hradce Králové) pro své sídlo také potřeboval. Proto do výstavby a vytvoření ekonomicky funkčních Pardubic investoval na počátku 16. století velké peníze. Jednalo se o největší urbanistický projekt té doby v Čechách. To se ale vlastně týkalo celého širšího regionu, neboť rozlehlá pernštejnská panství tvořila složitou síť, pokrývající postupně většinu dnešního Pardubického kraje a zasahující i do jiných částí Čech, Moravy a Slezska.

Nezasloužil by si Vilém ke “svému” výročí samostatnou publikaci, podobně jako se jí před devíti lety z pera Jaroslava Pánka dočkal Vilém z Rožmberka? Historická biografie jako žánr prožívá už několik let čtenářskou renesanci.
Jistě, Vilém z Pernštejna (1437-1521) si svou monografii určitě zaslouží, ale není to tak jednoduché. Drobnějších prací, týkajících se jeho osobnosti a historického významu, už vyšla celá řada. Sám jsem před patnácti lety připravil text pod názvem „Vilém z Pernštejna (První bankéř markrabství)“, který vyšel v Brně roce 2006 v rámci ediční řady Osobnosti moravských dějin. Na základě starších prací by jistě někdo ještě stihl i k tomu blížícímu se výročí (1521-2021) narychlo připravit nějakou populární knihu, která by se třeba i dobře prodávala.

Ale jakmile jako historik proniknete trochu hlouběji pod povrch, což už se mi v případě Vilémově snad podařilo, tak uvažujete jinak. Vilém byl velmi složitá osobnost a má i svoje temné stránky. V tom je právě jeho životní příběh, přesahující z českých a moravských poměrů daleko do Evropy, mimořádně zajímavý. Každý významný politik, ekonom či státník nikdy není „černobílý“, všichni děláme v životě chyby a kompromisy. Je ale podstatné, co z životního díla nakonec přetrvá a prokáže svou hodnotu v dalších generacích. A to se Vilémovi z Pernštejna nakonec podařilo výrazněji, než leckterému z českých králů. Tu opravdovou knihu o životě a díle Viléma z Pernštejna píšu už řadu let, bude hodně tlustá a věřím, že ji stihnu dopsat, než budeme slavit 600. výročí Vilémova narození.

Vrcholem oslav se má příští rok stát otevření nové stále expozice o Pernštejnech v rekonstruovaných prostorách pardubického zámku s podtitulem První renesance v Čechách. Pardubice však nejsou jediným kandidátem, který si pokud jde o projevy renesance v českých zemích může prvenství nárokovat. Konkurenti jsou přinejmenším tři – zámek v Tovačově, zámek v Moravské Třebové a Vladislavský sál na Pražském hradě. Jak to podle vás s prvenstvím je?
Nejde o prvenství v detailech, ale v komplexitě. Moravská Třebová, jak už její název napovídá, leží na historickém území Markrabství moravského, stejně jako tovačovský zámek. O tom není sporu, že Morava akceptovala renesanční umění i architekturu dřív, než Čechy, a to díky vazbám uherského dvora krále Matyáše Korvína, který na Moravě do roku 1490 vládl. O tom Vilém z Pernštejna také něco věděl, stejně jako o stavebních úpravách Vladislavského sálu, které mají slohově přechodný charakter. Když se ale v areálu Pražského hradu začala stavět první skutečně renesanční stavba, tedy Letohrádek královny Anny řečený Belvedér, tak si král Ferdinand pozval k jeho realizaci specialisty z Pardubic, kde už dříve probíhala rozsáhlá a koncepční renesanční přestavba města i zámku.

Nikde jinde v Čechách se do té doby s tak zásadními projevy renesance nesetkáváme ani v architektuře, ani ve výzdobě interiérů. Česká šlechtická sídla prožívala období renesanční přestavby až po roce 1551. Velkoplošná renesanční výmalba pardubických zámeckých sálů a stropů je ale o generaci starší, z přelomu dvacátých a třicátých let 16. století. Ale nejde jen o stáří, ale také o kvalitu. Pernštejnové si mohli dovolit zaplatit to nejlepší, co tehdy nabízely malířské dílny saské i podunajské školy. I z těch fragmentů, které dnes na pardubickém zámku máme (Samson a Dalila; Zákon a Milost), můžete obdivovat velmi kvalitní díla, zhotovená na základě předloh Lucase Cranacha staršího a dalších skvělých autorů.

Nadchlo vás v souvislosti s připravovanou expozicí něco, exponát, který se podařilo nově nalézt nebo který byl známý, ale nové poznání jej zasadilo do dosud nevídaného kontextu, ukázalo v novém, překvapivém světle? Co bude podle vás největším tahákem pro návštěvníky?
Dochované původní historické exponáty, týkající se pernštejnského rodu, většinou dobře znám, není jich zas tak mnoho. Těch novinek, které pardubická zámecká expozice návštěvníkům přinese, je ale víc. Mne osobně nejvíce zaujala nová pernštejnská rodová galerie, zčásti dokonce interaktivní, která bude instalována v jedné z nejlépe dochovaných renesančních částí zámku. Tato kombinace původního dobového interiéru s dobře promyšlenou a vtipnou instalací představuje neobvyklé expoziční řešení, které návštěvníky překvapí.

Největším tahákem bude ale bezesporu nově rekonstruovaný zámek sám o sobě. To je to hlavní dílo; hlavní autentický exponát, který nám po sobě Pernštejnové zanechali. Zásadní rekonstrukce, při které pardubický zámek doslova „vstal z trosek“, byla zásluhou tehdejšího ředitele muzea Františka Šebka realizována v letech 1994-1997. Po čtvrt století zažívá zámek další fázi rozsáhlé přestavby, díky které bylo možné realizovat i velkorysejší změny v expozičním a společenském využití zámeckých prostor. Kdo se o to zasloužil, to se teď krátce před krajskými volbami nehodí říkat. Ale věřím, že až bude vše hotovo, tak návštěvníci ocení společné úsilí všech zúčastněných, především tedy současného ředitele muzea a věcně příslušného náměstka hejtmana Pardubického kraje, neb Pardubickému kraji ten zámek dnes patří.

Příští rok na podzim má proběhnout i odborná konference o Pernštejnech, je vůbec ještě něco, co může historické bádání k poznání rodu přinést. Mají Pernštejnové svá “bílá místa”? Jaké jsou současné trendy ve výzkumu? Zaujali Pernštejnové jen domácí historiky nebo se dějinami rodu zabývají i zahraniční badatelé?
Nebude to první velká konference o Pernštejnech, takže můžeme srovnávat. Už v roce 1993 jsem jako začínající muzejník organizoval na tu dobu poměrně rozsáhlou vědeckou konferenci, nazvanou „Pernštejnové v českých dějinách“, kterou provázela i stejnojmenná výstava na pardubickém zámku. Dějiny šlechtických rodů v té době ještě nebyly populárním tématem historického bádání, proto mne překvapil mimořádný zájem právě o Pernštejny. Do Pardubic přijeli i tehdejší nejvýznamnější domácí historici dějin raného novověku, jako Josef Petráň, Josef Válka, Jaroslav Pánek, Václav Ledvinka a další.

O dva roky později (1995) se podařilo vydat obsáhlý sborník vědeckých příspěvků z této konference, který dnes patří k velmi vzácným knihám, neb jsme ho mohli vytisknout jen 300 kusů. Je v něm shrnuto vlastně vše podstatné, co jsme o rodu Pernštejnů do té doby věděli. Pro mne osobně se tato konference, výstava i sborník staly východiskem při práci na prvním vydání knihy (1999), na kterou jste se ptal v první otázce.

Po bezmála třech desetiletích jsme pochopitelně v historickém výzkumu dál a máme k dispozici i širší kontext, protože dějiny české šlechty zažívaly od počátku nového tisíciletí (i díky tomu podnětu, který přinesly aktivity kolem Pernštejnů) mimořádný badatelský i nakladatelský „boom“, který stále trvá. Konference, kterou chceme v rámci spolupráce pardubického muzea a zdejší univerzity uspořádat příští rok, nese pracovní název „Pernštejnové v evropských dějinách“. Myslím, že ta částečná shoda - ale i podstatný rozdíl - v názvech těch dvou konferencí (1993 a 2021) přesně vystihují, kam se současný výzkum ubírá. Domácích historiků, kteří jsou schopni k tomuto tématu říci něco nového a zajímavého, není příliš mnoho. Počítáme proto s významnou účastí pozvaných zahraničních hostí a publikováním konferenčního sborníku v anglickém jazyce.

V letošním roce proběhlo v tichosti výročí 500 let od smrti Ladislava z Boskovic. Bez oslav a připomínek. Ladislav, podobně jako Vilém z Pernštejna v Pardubicích, vybudoval v Moravské Třebové honosný renesanční zámek, jehož portál z roku 1492 je jedním z kandidátů na nejstarší projev renesance v českých zemích. Když byste měl oba muže srovnat, co je spojuje a v čem byli odlišní? A proč se podle vás Ladislav, na rozdíl od Viléma, adekvátní připomínky nedočkal?
Ladislav z Boskovic (cca 1455-1520) byl o generaci mladší než Vilém z Pernštejna, ale byl svým způsobem jeho „souputníkem“ v tehdejší politice i sociokulturním prostředí. Vzdělaností na italských univerzitách i uměleckými a sběratelskými zájmy pana Viléma nepochybně předčil, ale stopa, kterou po sobě v dějinách zanechal, je velmi torzální. Podobně jako ten Vámi zmiňovaný portál ze starého moravskotřebovského zámku. Podstatně se lišili už „profesní přípravou“ v mládí. Vilém se v době dospívání připravoval na kariéru dvořana a válečníka; Ladislav měl být vysokým prelátem katolické církve. Osud mu sice nabídl jinou životní kariéru, ale univerzitní studium a cestování po Evropě v mládí výrazně ovlivnily jeho zájem o literaturu, umění a obecně o myšlenky humanismu, které v jeho době pronikají do evropského intelektuálního prostředí.

Chcete-li jednoduché srovnání, tak Ladislav byl humanitním vzdělancem, který se nejlépe cítil mezi svými knihami a sbírkami. Vilém byl voják, politik a bankéř, který chtěl a uměl vládnout a rozhodovat. Do dějin se zapsal výrazněji a přesvědčivěji, proto výročí jeho úmrtí budí větší pozornost. Ale v rámci těch aktivit, které se připravují v roce 2021, nebude opomenut ani Ladislav z Boskovic. Je významnou osobností doby, ve které žil i Vilém z Pernštejna, a jeho zásluhy o rozvoj renesanční kultury a humanismu v českých zemích nelze pominout. 

Ďáblova bible je možná tajemnější než se zdá

Výročí smrti Viléma z Pernštejna se pro krajskou samosprávu stalo rovněž příležitostí k připomenutí renesančních tradic Pardubického kraje. V kraji je podle informace památkového ústavu 462 renesančních památek. Je to skutečně tak, že Pardubický kraj je pokud jde o renesanci nějak výjimečný? Má se čím chlubit? Mohly by se renesanční památky stát výkladní skříní kraje pro turisty a návštěvníky a společným bodem, od kterého by se odvíjela sounáležitost, lokální patriotismus a hrdost současných obyvatel kraje? 
Tohoto tématu jsme se už trochu dotkli v souvislosti s Ladislavem z Boskovic. Ano, Pardubický kraj, který v sobě zahrnuje historické české i moravské území, je z hlediska rozsahu a kvality svých renesančních památek výjimečný. Hlavní „osu“ tvoří pochopitelně nejvýznamnější dlouhodobé aristokratické residence, tedy sídelní zámky a jejich městské zázemí v Pardubicích, Litomyšli a Moravské Třebové. To jsou pomyslné tři diamanty na renesančním náhrdelníku Pardubického kraje, které přitahují nejvíce návštěvníků. V rámci připomínek 500. výročí úmrtí Viléma z Pernštejna ale bude možné popularizovat i další městské i venkovské památky renesanční doby, na které je Pardubický kraj skutečně bohatý.

Je nějaké téma, oblast spojená s Pernštejny, které byste se chtěl věnovat? Něco, na co se chystáte, nebo už je “pernštejnské téma” vytěžené? Ostatně vy sám se nezabýváte jen Pernštejny? Prozradíte, na čem aktuálně pracujete? Mohou se vaši čtenáři těšit na nějakou novou knihu?   
Pernštejnům a jejich dějinám se věnuji několik desetiletí a i když už se zabývám jinými tématy českých, evropských i světových dějin, rád se k nim vracím. Význam jednotlivých členů tohoto rodu v jeho „pardubických“ a „litomyšlských“ generacích je tak zásadní, že na historika odevšak „vykouknou“, ať už se pro období od sklonku 15. do počátku 17. století zabýváte jakýmkoli tématem (politika, kultura, literatura, architektura, náboženství, peněžnictví, vojenství, rybníkářství, pivovarnictví, školství; cokoli si vzpomenete).

Několik let se nyní věnuji výzkumu dějin tzv. šmalkaldské války, kterou vedl císař Karel V. proti luteránské opozici v Německu v letech 1546-1547. Pro české dějiny to je významný mezník tzv. stavovského odboje, neb česká šlechta a města odmítla se té války účastnit. Role Pernštejnů (Jana a jeho synů Jaroslava, Vratislava a Vojtěcha) v této složité době je velmi zajímavá, nejednoznačná a jen z české perspektivy obtížně srozumitelná. Abych sám pochopil, co a proč se vlastně v únoru 1547 na pardubickém zámku dělo, musel jsem proniknout poměrně hluboko do tajů tehdejší císařské a papežské politiky. Výsledkem je docela objemná kniha, která pod názvem „Šmalkaldská válka v evropských dějinách 1546-1547“ vyjde koncem letošního roku.