V obci totiž stále žijí potomci těch, kteří na konci druhé světové války bestiálně mučili a zavraždili svého souseda Johanna Husche a jeho ženu i s dětmi vyhnali do maringotky v lese.

Nejstarší syn, dnes dvaadevadesátiletý Richard Husch a jeho příbuzní se dočkali. Osud jejich rodiny přestal být veřejným tajemstvím, protože se současné zastupitelstvo nezatížené poválečnou vraždou a perzekucí ke zlému činu postavilo čelem a nechalo zhotovit pamětní desku. Nepříjemná je skutečnost, že obecní úřad sídlí v domě, kde Huschovi do roku 1944 žili.

Psali jsme již:

Richard Husch v dětství, s otcem, s otcem a  sestrou Ilonou a v době vojenské služby.
Paměť národa východní Čechy: V Hroubovicích vědí, kdo zabil otce Richarda Husche

Celá věc je citlivá, i když se od druhé světové války Hroubovice generačně obměnily. „Každý ví, kdo dědečka zabil. Jména známe, jsou to stále stejné rodiny,“ řekla Klára Dittrich, vnučka Johanna a Hedviky.

Rodina Hushova utrpěla značné bezpráví. Pamětní deska na jejím původním domě je symbolem omluvy a smíření.Rodina Hushova utrpěla značné bezpráví. Pamětní deska na jejím původním domě je symbolem omluvy a smíření.Zdroj: Deník/Romana Netolická

Její strýc Richard Husch po odhalení pamětní desky pronesl projev, ve kterém vrahy svého otce označil, a ukázal židovskou hvězdu své maminky. „Můj otec musel zemřít proto, aby se z místních kolaborantů a přisluhovačů stali vlastenci,“ zdůraznil.

Komentář Deníku:

Rodina Hushova utrpěla značné bezpráví. Pamětní deska na jejím původním domě je symbolem omluvy a smíření.
KOMENTÁŘ: Lynč, o němž se nemluvilo. Vřed na tváři obce konečně prasknul

V sále obecního úřadu se uskutečnila debata o křivdě spáchané na jejich rodině. Dotkla se i toho, že se dům nikdy potomkům Hedviky a Johanna nevrátil do vlastnictví. „Už není možné objekt vrátit. Já osobně nemám dobrý pocit z toho, že sídlíme v ukradené budově,“ řekl starosta Marcel Samek.

Celý příběh o tragédii v Hroubovicích, kde sousedé vraždili ve jménu „spravedlnosti“, si můžete přečíst ZDE

Jak se to mohlo stát? „Konfiskace byla zrušena už v roce 1953 a dům měl být vrácen. Úřady a místní komunisté toto rozhodnutí před Hedvikou Huschovou zatajili. A v roce 1990 už byla záležitost promlčena. Dům propadl státu jako majetek, ke kterému se nikdo nehlásil,“ je napsáno v článku pro Paměť národa.
Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019.Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019.Zdroj: Post Bellum

„Nikdo z nás tady žít nechce, cítíme se tu špatně. Ale jsme přesvědčeni o tom, že by naše rodina měla odškodnění získat, vždyť tohle je obrovská nespravedlnost,“ konstatovala Klára Dittrich.

Rodina Hushova utrpěla značné bezpráví. Pamětní deska na jejím původním domě je symbolem omluvy a smíření.Rodina Hushova utrpěla značné bezpráví. Pamětní deska na jejím původním domě je symbolem omluvy a smíření.Zdroj: Deník/Romana Netolická

Trauma potomků stále trvá, ale odhalení pamětní desky vnímají s povděkem. „Buďte rádi, že máte starostu, který se o tom strašném činu nebojí mluvit. Přeji Hroubovicím, aby se vzduch vyčistil, a za celou rodinu děkuji,“ uvedl Richard Husch mladší.

V diskuzi zaznělo, že zejména v této době je nutné nepodlehnout dezinformacím. „Víme, že tu kolovala lež o tom, že byl Johann Husch kolaborant. Je třeba neustále vykládat fakta, nikoliv smyšlenky,“ dodal Samek.

DIVADELNÍ PŘÍBĚH

Rodinní příslušníci po ukončení besedy navštívili nedalekou Luži, která nyní v synagoze hostí výstavu přibližující osudy místních židovských rodin. „Taky patří k nám. Na fotkách je teta Ila, strejda a babička i dědeček,“ dodala Klára Dittrich s dovětkem, že její dcera chodí do kroužku Paměti národa a zřejmě už v příštím roce mladí herci přenesou příběh rodiny Huschových na prkna pražského Divadla pod Palmovkou.

Co se tehdy stalo:

Johann Husch byl Němec a žil na jihu Maďarska, ale seznámil se se svou první ženou, mladou Židovkou Bedřiškou Lamplovou z Hroubovic a za nějaký čas se za ní přistěhoval. Postavili společně se švagrem dům, začali podnikat v ruční výšivce a dařilo se jim dobře do doby, kdy Bedřiška zemřela při porodu. Johann se poté seznámil s židovskou dívkou Hedvikou Weissovou z Kameniček. Vzali se, ale soužití s bratrem jeho první ženy nedělalo dobrotu. A tak si Huschovi pořídili jiný dům.
Huschovy děti, Richard byl nejstarší.Huschovy děti, Richard byl nejstarší.Zdroj: Paměť národa

Z jejich manželství vzešly čtyři děti, poslední Naděžda se narodila v roce 1941. Maminka Hedvika židovskou víru nepraktikovala, tatínek Johann byl evangelík a v roce 1939 jeho vyznání přešlo i na děti. Ty byly po Mnichovské dohodě vnímány jako Němci, ale v době války se musely zařadit mezi Židy. Johann Husch se s Hedvikou nikdy nerozvedl, jak to ve smíšených manželstvích bývalo. V létě roku 1944 dostal povolání do pracovního tábora, jeho žena doma vedla domácnost i firmu. Pro pro Němce byla stále Židovka, a tak musela nosit hvězdu a trpět příkoří. Na podzim 1944 ji povolali do lágru Hagibor, o děti se jí starala známá z nedaleké Bělé.

Johann se z lágru vrátil 9. května 1945 po půlnoci v dobré náladě a těšil se na svou rodinu. Bohužel nevěděl, že se z jeho sousedů stali samozvaní partyzáni a nebudou váhat použít nejkrutější. Vzbudili ho, vyrazili mu zub a odvlekli do Wernerovy továrny. Byl pro ně Němec, ale spíš se obávali, že Husch ví o jejich kolaborantských činech během války. Při taneční zábavě Johanna a dalšího vězněného Františka Kysilku přivlekla na sál rudá garda. Johannovi zapálili vlasy, sebrali boty, které prý nebude potřebovat, a nakonec ho před hostincem zastřelili. Jeho tělo zahrabali v protějším krytu.
Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou.Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou.Zdroj: Paměť národa

Hedvika se vrátila druhý den a hned se dozvěděla, že je její muž mrtvý. Nejprve byla s dětmi odvezena do chrudimského sběrného tábora pro vysídlené Němce, potom jí Národní výbor v Hroubovicích přidělil dobytčí maringotku v lese, která se jí stala domovem na několik let.

Hedvika Huschová až do konce života bojovala o očištění jména rodiny a navrácení zabaveného majetku. Oslovila úřady včetně prezidentské kanceláře, kontaktovala soudy, ale nic platné to nebylo. Dnešních dní se dožil už jen nejstarší syn Richard, který se společně s rozvětvenou rodinou dočkal omluvy a pamětní desky. Dům vinou legislativních obstrukcí propadl státu.