Ludmila Severinová, rozená Novotná, se narodila 12. září 1916 ve Skutči. Po místní měšťance absolvovala ještě rok na německé škole ve Svitavách. „Tam jsem se naučila německy tak dobře,“ vzpomínala na svá studijní léta paní Ludmila, „že se mi i sny zdály německy.“ Ze Svitav pak postoupila na soukromý učitelský ústav do Chrudimi, který vedly řádové sestry.

Na nic nečekala a sbalila kufr

Po státní zkoušce z němčiny dostala umístěnku do katolické školy v Ludgeřovicích u Hlučína. Ve volných chvílích se s kolegy chodívala dívat, jak se staví pohraniční opevnění, kopou zákopy a instalují protitankové jezdce. Atmosféra v pohraničí houstla, henleinovci burcovali místní Němce a rozdmýchávali nenávist. Po Mnichovu pak nabraly události rychlý spád.

„Já jsem se cítila v bezpečí,“ vysvětlovala paní Ludmila, proč odjela až po několika dnech. „Měla jsem tam přátele, a navíc jsem byla učitelkou němčiny. Pak jsem se ale dozvěděla, že se na mě chystají. Tak jsem na nic nečekala, sbalila kufr a jela domů.“

Po návratu do Skutče hledala volné učitelské místo, vystřídala několik škol v okolí – v Krouně, Vysokém Mýtě i ve Skutči. A právě takzvaná horní dívčí skutečská škola se do její paměti zapsala jednou tragickou událostí.

Po Mařence Hrdé zbyla jen stvrzenka

24. června 1942, téměř měsíc od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zastavila před dívčí školou ve Skutči motorka. Sesedl z ní voják v německé uniformě a šel přímo do ředitelny. Měl příkaz vyzvednout Marii Hrdou a odvézt ji do Pardubic.

„Mařenka byla v mojí třídě,“ vzpomínala paní Ludmila, „vzala si tašku a odešla s ním. Ten voják nechal v ředitelně stvrzenku, že si Mařenku vyzvedl. Venku ji posadil do sajdkáry a odvezl. Lidi ho ještě viděli, jak na konci Skutče zastavil, aby Mařence nasadil brýle proti větru.“

Richard Husch v dětství, s otcem, s otcem a sestrou Ilonou a v době vojenské služby.
Paměť národa východní Čechy: V Hroubovicích vědí, kdo zabil otce Richarda Husche

Dvanáctiletá Marie Hrdá se do skutečské školy už nikdy nevrátila, její vesnice byla 24. června 1942 Němci vypálena a rodiče zastřeleni. Marie je přežila jen o pár dní, spolu s deseti ležáckými dětmi byla pravděpodobně zavražděna nedaleko tábora Chelmno nad Nerem.

Prosila manžela, aby jí nic neříkal

Ludmila se vdala v roce 1943 za Jaroslava Severina. Jeho rodiče měli ve Skutči tiskárnu. Kdy se manžel zapojil do protikomunistického odboje, Ludmila nevěděla. Tušila jen, že se v jejich tiskárně množí protirežimní letáky. „Prosila jsem ho, pokud v něčem je, ať mi nic neříká, protože by to ze mě při výslechu vymlátili.“

Jaroslav Severin se zapojil do činnosti Bulíčkovy skupiny, která mimo jiné pomáhala převádět lidi přes západní hranici. Na počátku roku 1950 došlo k prozrazení a zatčení několika desítek lidí. Jaroslav Severin byl mezi nimi.

„S manželkami dalších zatčených jsme jim vezly prádlo. Zrovna je převáželi a manžel mě z antonu zahlédl u vězeňské brány. Když mu pak při výslechu říkali, že jsem se ke všemu přiznala, a z vedlejší místnosti se přitom ozýval ženský křik, věděl, že to nejsem já, protože mě viděl venku.“

Jaroslav Severin dostal u soudu jedenáctiletý trest, který si měl odpykat v uranových dolech. Vrátil se po šesti letech s podlomeným zdravím, i proto zůstalo manželství Severinových bezdětné. Jako většina bývalých muklů měl problém získat zaměstnání, až do penze se živil v dělnických profesích. Jaroslav Severin zemřel na infarkt v roce 1986, očisty svého jména se bohužel nedožil. Rehabilitován byl až v roce 1990.

Paní Ludmila přežila svého muže o více než třicet let. Poslední roky žila v domě s pečovatelskou službou ve Skutči, kde ji neoslovili jinak než „paní učitelko“. Zemřela jen pár dní před svými 103. narozeninami.

Redakce Paměti národa