„Nemůžeme se sice poměřovat s moravskými regiony nebo s Jihočechy, ale Pardubický kraj má co nabídnout. Za to, že se dlouho skryté poklady lidové kultury dostávají na světlo, vděčíme především našim etnografům,“ vysvětluje v předmluvě hejtman Martin Netolický.

Podle ředitelky Muzea v přírodě Vysočina, které je pověřeným regionálním pracovištěm pro tradiční lidovou kulturu, se na území kraje nacházejí čtyři národopisné oblasti: České Horácko, Hřebečsko, Podorlicko a Polabí. „Odlišné přírodní podmínky různých části našeho kraje se v minulosti obtiskly do některých projevů lidové kultury. Pardubický kraj se aktivně připojil ke snahám o zachování nehmotného dědictví,“ říká na úvod Ilona Vojancová. Bohatství tradic považuje ředitelka muzea navíc za důležitý prvek podílející se utváření identity kraje.

Skutečnost, nahlížená očima současného etnografického bádání je však poněkud odlišná. Polabí ani Podorlicko se za národopisné oblasti nepovažují, kromě Českého Horácka a Hřebečska zasahuje ze střední Moravy do jihovýchodního cípu Pardubického kraje Haná. Oblast s centrem v Jevíčku a Velkých Opatovicích se označuje jako Malá Haná. Na severu hraničí s Hřebečskem, na jihu dosahuje až k Boskovicím.

Přestože krajští politici tvrdí, že na někdejší, moravské oblasti od stolu poslepovaného Pardubického kraje nezapomínají, na Malou Hanou, vymezenou poprvé v roce 1863 vysokomýtským rodákem Aloisem Vojtěchem Šemberou, si nevzpomněli.

Hic sunt leones?

Dostatečně výmluvný je už pohled na mapku míst tradiční lidové kultury na zadní straně obálky. Na území bývalého okresu Svitavy je pusto prázdno, jakoby zde žádné tradice nebyly. Možná je to tím, že připomínat některé tradice se zrovna moc nehodí. Kromě moravské lidové kultury Malé Hané, přišly zkrátka i tradice německého Hřebečska.

Poválečný odsun původních obyvatel a demografická výměna více než stoletou německou lidovou kulturu zcela převrstvily. A čtyři desetiletí komunistické totality, pro kterou byla jakákoliv připomínka německé minulosti kraje jako červený hadr na býka, zmar dokonaly.

Přesto se německé tradice Hřebečska zcela vymýtit nepodařilo. Příslušníci německé menšiny, pocházející povětšinou ze smíšených manželství, kteří poválečnému vysídlení „unikli“, je po roce 1989 pozvolna a trpělivě obnovují. Institucionální podporu jim od roku 1992 poskytuje Středisko česko-německého porozumění v Moravské Třebové. „Byli jsme překvapení kolik lidí mělo německé předky, léta jsme se znali, ale nevěděli jsme, že jsou taky z německé rodiny,“ popisuje vedoucí střediska Irena Kuncová.

O čtyři roky později založili členové spolku z iniciativy manželů Sauterových z Marbachu hřebečský taneční soubor, který nacvičuje německé tance z hřebečského regionu, účastní se kulturních setkání německé menšiny, vystupuje na folklórních akcích po celé republice i v zahraničí. „Když jsme začali tance nacvičovat, tak jsme zjistili, že některé mají stejnou melodii jako české tance. A nejen tance, ale i písně,“ dodává Irena Kuncová.