Pokud to šlo, řešil některé životní peripetie s nadhledem a humorem. Kráčel naboso a v teniskách složitými zvraty doby, jak napsal před časem v měsíčníku „Náš čas“ recenzent jeho výstavy na zámku v Náchodě. A šel i ve stopách svého otce, který byl do jisté míry také recesistou. Když malý jedenáctiměsíční Bohdáneček sladce vrněl v postýlce, jeho povedený tatínek právě měřil v sázce o sud piva dvoumetrem silnici od Kozlova.

V Bohdanově životě měly velký význam osudové osmičky. Jako desetiletý zažil Mnichov, ve dvaceti „Vítězný únor“. To už studoval akademii u profesora Otakara Nejedlého. V roce 1950 nastoupil vojenskou základní službu a jakožto politicky nespolehlivý byl zařazen k Pomocným technickým praporům. Nejprve pracoval na dolech v Záluží u Mostu, delší čas pak v Karviné. Po návratu na Mostecko podepsal brigádu v dolech na další roky, jinou možnost v podstatě neměl. Po třech letech získal stipendium a malý byt v Hamru u Litvínova. Poznal se v té době s kamarády z umělecké branže, kteří neměli od režimu také na růžích ustláno, například se spisovatelem Jaroslavem Putíkem, sochařem Stanislavem Hanzíkem či básníkem Karlem Šiktancem. Syrový kraj nad Litvínovem do hor k hranicím, Křižatky, Hamr, Hora Svaté Kateřiny se mu zaryl pod kůži v přeneseném smyslu i doslova. Zažil tam i „bratrskou pomoc“ v roce 1968 a následnou normalizaci.

Postupně značně přituhlo a o deset let později mu bylo dáno jasně najevo, že je na Mostecku už nežádoucí. Bylo mu padesát a vrátil se do rodné Litomyšle. Pravidelně umělecky tvořit a vystavovat mohl však naplno až po listopadu 1989. Dostal se na Kanárské ostrovy (oblast Lanzarote) a pak také na Havaj. Tamější lávová pole mu silně připomínala povrchové doly na Mostecku a obrazy z Havaje patří k jeho nejlepším. Pilně vystavoval, namátkou jmenujme kromě Náchoda Frenštát pod Radhoštěm, blízký zámek v Nových Hradech, několikrát v Praze, v jeho městech Most a Litvínov. A samozřejmě také v Litomyšli. Neomezil se přitom jen na uměleckou tvorbu. Stal se členem litomyšlského Klubu turistů a dokud to šlo, pilně chodil. Několikrát absolvoval pochod přes tři hrady (Žampach, Potštejn, Litice), krajem Oty Pavla. Stal se i jedním z duchovním otců obnoveného pochodu rytíře Toulovce. Na něj vytvořil návrhy Pamětních listů a s přáteli trasu symbolicky prošel i v letech, kdy byla akce přerušena. Nezapomenutelné jsou nedělní výšlapy s partou dobrých kamarádů na Kozlov a Hory nad Českou Třebovou. Je pravdou, že se tam po pochodu rozhodně nepila kofola.

Bohdan Kopecký byl neopomenutelnou postavou Litomyšle, bude moc chybět v litomyšlských podloubích nebo u stolů ve vinárně, ve Slunci či na Veselce, kde vždy plnými hrstmi rozdával dobrou náladu. Je faktem, že posledním rokem ze svého bytu už vůbec nevycházel. Rád však přijímal návštěvy několika nejbližších přátel. Mezi ně patřili i představitelé měst Litvínova a Mostu, v jejichž kronikách je zapsán zlatým písmem. Čestného občanství Litvínova, které obdržel v jeden den spolu se slavným hokejistou a trenérem Ivanem Hlinkou, si vždy nesmírně vážil. Doma asi opravdu není nikdo prorokem.

Takže plním teď jeho přání. Nedávno jsem Bohdanovi slíbil, že pokud o něm něco napíši, zmíním se i o jeho nepříjemném dojmu. Že na něj totiž současné vedení města v poslední době tak trochu zapomnělo…

ZDENĚK VANDAS