Václav Boštík - velké a přetrvávající téma galerie Zdeněk Sklenář. V této souvislosti nelze nepřipomenout rané monumentální Boštíkovo dílo, navíc spjaté s regionem, totiž oponu pro Poříčí u Litomyšle, kterou mohli návštěvníci vidět na Výtvarné Smetanově Litomyšli vloni. Kvůli jejím rozměrům musela být instalována v jednom z výstavních sálů zámku.


Letošní boštíkovská kolekce obnáší necelé dvě desítky spíše drobnějších prací, takže se do galerijních prostor nejen vešla, ale ještě tu působí velmi vzdušně. Nejde o celek, který by chtěl dokumentovat nějaký vývojový úsek či vůbec jakýkoliv jev – snad kromě Václava Boštíka samotného. Máme před sebou skupinu spíše izolovaných pozoruhodností, vzniklých od konce třicátých do druhé poloviny sedmdesátých let minulého století. Alespoň na některé upozorní následující řádky.


K úplným počátkům Boštíkovy umělecké dráhy patří lehce nahozené Ukřižování. Vedle pevně daného náboženského východiska autora tento obraz možná odráží i tragické nálady doby, která českému národu připravila Mnichov a posléze obsazení německou armádou. Druhé, rozměrnější Ukřižování, z přibližně stejné časové vrstvy, je organizováno daleko racionálněji. Téma oběti zúročuje také Prométheus. Výjev velmi malířský, budovaný energickými štětcovými tahy, se vyznačuje nečekanou mírou razantní exprese, která je u našeho malíře spíše překvapivá, rozhodně mimořádná.


Trojice drobných olejů inspirovaných – alespoň zčásti – negerským výtvarným projevem představuje další ze solitérů. Okolnosti jejich vzniku (první polovina 40. let) zůstávají nejasné. Zmocňují se diváka svou syrovou robustností. Intenzivní zjednodušení – až málem k hranici ornamentu – už vytyčuje Boštíkovu cestu od věcně čitelných obrazů k abstrakci.
Cyklus listů čtvercového formátu, prezentovaný pod titulem Dělení, byl dosud pro veřejnost k vidění jen vzácně – koncem 70. let v Římě, v české kotlině teď poprvé právě v Litomyšli. Dokonalá čistota víc než sporých, křehkých čar černou tuší je hodnotou prvního plánu a také tou, která spojuje tyto listy s charakterem Boštíkovy tvorby vůbec. Až bedlivější průnik do kreslířova prostoru dá postřehnout, jak precizní ruka tu pracovala s přesným záměrem. Jak tu vznikl jasně konstruovaný racionální řád promyšlených kombinací linií a „prázdna“. Boštíkova technická průprava poskytla v tomto případě ideální prostředky k vyjádření duchovní podstaty nejen tohoto světa.


Václav Boštík vnímal jednotlivé jako součást jistého vyššího řádu. Každá jeho jednotlivina nese v sobě odlesk absolutního řádu, jehož je součástí. A tak je v každé drobnosti obsaženo absolutno. To nejpodstatnější, co našemu světu i životům dává smysl, je – nedělitelné.

Ludmila Kesselgruberová