Stalo se tradicí, že s příchodem jara se otevírá svitavská dvorana slávy, aby přivítala dalšího svého obyvatele. První zde byla přivítána paní učitelka Drahomíra Šustrová, historička našeho regionu, která jako jedna z prvních prostudovala archívy, aby zpracovala pro nové, české osadníky dějiny kraje a pověstmi jim přiblížila osudy jejich nového domova.

Po třinácti letech se kandidátem Výroční ceny stává znovu historik, tentokrát městský, který má za sebou významné knižní tituly, ve kterých zpracoval a nově zhodnotil dějiny našeho města. Zcela jistě hlavním dílem je jeho Kronika Svitav, sepsaná se spolužáky svitavské historické školy a vydaná k 750. výročí „založení města“.

„Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“
Thomas Jefferson.

Uvedený citát je doslova ušit pro historika města Svitavy. Radoslav Fikejz je prvním polistopadovým městským historikem a možná prvním historikem v pravém smyslu slova, který dějiny města popisuje a vykládá až po studiu archívních materiálů. Zdá se, že ke svému povolání je přímo předurčen hvězdami.
Narodil se 12. června 1973 ve zvěrokruhovém znamení blíženců. Co tedy astrologové k tomuto datu?

Vliv Merkura je zde smíšen s vlivem Uranu a Saturnu. Život těchto zrozenců bývá proto velmi bohatý na převratné a významné události, které jim přinášejí slávu, ale i následný pád. Jsou obdařeni mnoha intelektuálním schopnostmi, mají sklon k filozofickému myšlení a k vědecké práci. Vliv Merkuru a Saturnu se u nich projeví zvýšenou koncentrací při jakékoli činnosti, a proto i výsledky jejich práce jsou velmi efektivní. Výrazným rysem povahy Blíženců je dobrosrdečnost a soucítění s druhými. Pokud si to mohou dovolit, stávají se sponzory dětských domovů, vesniček SOS, zvířecích útulků či jiných organizací a akcí vyžadujících pomoc.

Radoslav Fikejz je svitavským rodákem a první kontakty s historií města a regionu získával toulkami po kraji, nejprve pěšky, později na kole, dokonce na snu nejedné klukovské generace, na favoritu. Po způsobu věhlasných mistrů si dělal poznámky z cest a doprovázel malůvkami. Možná se dočkáme ještě jejich zveřejnění a stanou se stejně vyhledávané jako ty Karla Hynka. Když seskočil z kola, jal se historicky šermovat či vrhat koulí. Svá mladá léta dále trávil v posteli pod peřinou, a to dokonce s lucernou, aby viděl i na drobné půvaby svých kamarádek, co si je tam zval a jak sám přiznává, bral je po řadě. Neohlížeje se, jak jsou nové či ohmatané, voňavé či již urousané. Svěřil se, že je měl všechny rád a dokonce se zasní, když na ně vzpomene. Byly z masa a kostí a ty nejkošatější mu dávaly své rozkoše na pokračování. Většinou to byly knihy a příběhy v nich, co rozpalovaly fantazii mladého muže. Protože chodil také do školy, učitelé si povšimli jeho intelektuálních zálib a počali je cíleně pěstovat, hnojit, zalévat, aby ovoce poznání bylo opravdu šťavnaté.

Student bral rozum na svitavském gymnáziu, kde se pustil i do žákovského divadla, pro které sepisoval dramatické kusy, ve kterých i hrál. S největším úspěchem ovšem dávali vyzkoušené kusy dvojice Šimka s Grossmannem.

Vybaven a vědomostmi a uzlíkem buchet vydal se mladý tovaryš do Brna a Masarykova univerzita se stala pověstnou „Alma mater“, třebaže mnohdy se proměnila v „Dura mater“. To tehdy, když si hodlal vyzkoušet také bahenní lázně velkoměsta.

Student se proměnil v mistra a v roce 1998 mu zahráli na cestu mezi akademiky Gaudeamus igitur. Převzal „rouru“ z Filozofické fakulty, katedry historie, katedry českého jazyka a literatury Masarykovy univerzity a hurá do muzea ve Svitavách připravovat výstavu chladných a palných zbraní.

To už tou životní cestou kráčel i se svou ženou Lenkou, která mu hrála na klavír ať z not či listu, po i na „zarostlém chodníčku“ a na němž se vodí.

Herecká průprava z gymnaziálních dob našla uplatnění i po letech, kdy posluchačům svitavské Univerzity třetího věku W. O. Ottendorfera nebo jiným stejně nadšeným při muzejních čtvrtcích vypravuje tak sugestivně příběhy našeho města, že posluchači po skončení se hrdě nafouknou jako holubi bubláci a vrkají: „… že to ale jsme pašáci, my Svitaváci!“.

Jsme v současnosti a Radoslav listuje nejenom archiváliemi, ale připravuje archiválie budoucí jako radní svitavské radnice.

Není smyslem ani účelem tohoto článku probírat se jednotlivými lístky vavřínového věnce našeho laureáta „Svitavského vola“. Je to pozvánka na pátek 6. května v 17 hodin do Ottendorferova domu či Červené knihovny, kde ho za účasti místopředsedy Senátu Petra Pitharta převezme Radoslav Fikejz, a to za popularizaci dějin města Svitavy a jeho regionu.

JOSEF ČÁP

Svitavský klub Laurus na své březnové valné hromadě volil, a to opět za pomoci spoluobčanů, kteří poskytli návrhy, třináctou svitavskou osobnost, která se zasloužila o slávu a věhlas města, o rozvoj, propagaci a reprezentaci Svitav a která převezme výroční cenu, pro kterou se vžilo označení Svitavský vůl. V uplynulých letech do jakési pomyslné svitavské síně slávy uvedl historičku Drahomíru Šustrovou, divadelníka Karla Šefrnu, chirurga Karla Kiliána, fotografa Zdeňka Holomého, muzikanta Františka Černého, majitele nadace Františka Plívu, předseda okresního výboru zdravotně postižených Otmara Cvrkala, sbormistryni Věru Burešovou, učitele a biologa Josefa Otavu, fotografa Josefa Čermáka, sportovce Vlastibora Zvingera a vloni pak sbormistryni Miroslavu Ducháčkovou. (mba)