Do světel pozornosti se nejdříve dostali „zedníci stavby větné“. Byli to ti, kteří nedávno svými myšlenkami jako kulomety zkropili zeď bývalého Svitavanu.
Přišli odpovědět na některé z otázek, které mnohým kolemjdoucím vyvstávaly, aby v následném autorském čtení vyvolali otázky nové.
Kdože jsou ti, kteří drze vtiskli slova zdi v uličce Miloše Frýby? Jako správný patriot musím uvést, že samí Svitaváci. Konkrétně Zdeněk Štěpánek, Dominik Zezula, Robert Hladil, Evelína Mokrá, Vincek Cibulka a Jirka Sehnal. Osobité malby vytvořil Petr Patočka.
Hudební infúzí večera byla dynamická kapela Rufus, která se postarala o klokotající krev v žilách všech posluchačů i tanečníků.
Spojení básní a rocku chutnalo velmi svěže a nenápadně ukrajovalo čas, který prý nikdy nevstupuje do téže řeky.
Přeplněná „stará“ kinokavárna totiž ten večer otevírala naposledy. „K půlnoci se vždycky něco stane“, bylo mimo jiné slyšet z pódia.
Poezie odložila přes židli své verše, rachotící kytary umlkly, aby bylo možné květinou poděkovat poslednímu účinkujícímu na koberci, který znamená svět.
Závěrečný potlesk zněl paní Ladislavě Kopecké, která tak umně servírovala Svitavákům svou kulturní kávu.
A tak inkoustová noc napsala tečku za básní o kinokavárně Galaxie ve Svitavách.
(seh)
