V muzeu jsou kromě jeho kreseb k vidění díla Annegret Heinl a fotografie Heleny Wilsonové. Získat se podařilo několik soch Karla Nepraše, a to dokonce ze stálé expozice Národní galerie v Praze.
V pátek odpoledne se přáteli a příznivci Honzy Steklíka zaplnily výstavní prostory muzea, poté výstava pokračovala v klubu. Nejprve k oslavenci vlastní skladbou Z hloubi promluvil jeho přítel, violoncellista a koncertní mistr Národního divadla v Brně, Josef Klíč. Poté se svými slovy, gratulací či dárkem přidali mnozí další. „Honzu Steklíka a jeho ženu Marii znám už spoustu let. Vlastně už ani nevím, jak jsme se seznámili. A není to asi ani důležité. Důležité je, že jsme se stali přáteli. Vážím si Honzy. Jsem rád, že ho můžu nazvat svým přítelem. Moc rád ho poslouchám. Honza má úžasnou paměť a obrovský přehled, takže poslouchat je vždycky co. Navíc má skvělý smysl pro humor, což dokazuje konečně i ve svých kresbách. Vtipné, minimalistické, s nápadem. A tak je to se vším, co Honza dělá," uvedl Josef Jan Kopecký, který s myšlenkou uspořádat ve Třebové výstavu přišel.

Hra jako modus operandi

„Je to můj celoživotní přítel, s manželkou jsme sledovali jeho uměleckou dráhu a vždycky jsme mu fandili," svěřil se bývalý předseda ústeckého Klubu přátel umění Jiří Hartman.
Estetik Jozef Cseres, který výstavu zahajoval a svým textem uvedl i katalog vydaný k výstavě, prozradil, že když se řekne Steklík, vybaví se mu kromě piva hra: „Hra je fenomén, který nejlépe vyjadřuje Honzův způsob práce. Vytvořil si z ní modus operandi, jehož prostřednictvím zvýznamňuje některé jevy, které jsou pro mnohé lidi malicherné a kterým teorie přisoudila nepříliš lichotivý přívlastek banální. Jedna z jeho největších zásluh je, že zbavuje nebanální věci dodatečně uměle přisouzené banality, dělá to bravurně, s hravostí, šarmantně." Svůj proslov zakončil parafrází výroku filozofa Wittgensteina „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet", když řekl: „O čem nelze mluvit, to dokáže Steklík nakreslit."
Výstava potrvá do 26. května. „Výstava nesleduje jednu myšlenku, není příběhem, je spíš impresí, líčením o inspirativním přátelství," zve na ni její kurátorka Ludmila Marešová Kesselgruberová.

Jedinečná instalace, říká autor myšlenky Josef Jan Kopecký

„Tato výstava je v pořadí u nás již třetí. A znovu je výjimečná – na stěnách Modrého trpaslíka od pátku totiž visí jedinečná instalace Koček. A je to opět vtipné, minimalistické, velmi čisté, uvolněné. Moc mě to baví. A co je úžasné – tato instalace vznikala speciálně pro Modrého trpaslíka, kde má právě světovou premiéru. Když jsme ji připravovali, mysleli jsme také na to, že po její vernisáži vystoupí Libor Krejcar se svou kapelou. A jestli někdo proslavil kočky, je to právě on, protože je jako sochař dělá celý život.
Myšlenku udělat tuto výstavu jsem měl dlouho. Výstavu jsme Honzovi dělali v Modrém trpaslíku už k jeho sedmdesátinám. A vydali jsme skromný katalog. K těmto půlkulatým jsem ale chtěl něco víc. A tak mě napadlo oslovit městské muzeum. A dopadlo to. Jenom díky muzeu jsme získali také zápůjčky z Národní galerie i odjinud, nebýt muzea, nikdy by se mi nic takového nepodařilo. Vydali jsme společným nákladem také velmi hezký katalog, dvacetistránkový, skutečně krásný. Je to pro mě po roce, co jsem tuto výstavu začal plánovat, skutečně velmi příjemný pocit. Snad se Honzovi náš dárek – výstava a katalog – také líbí."