Pro Daniela Šperla nebyla zakázka inspirovaná muzikou ničím novým. Už v Roce hudby (1984) vystavoval s táborským fotoklubem na toto téma. Jako kameraman dvakrát do roka natáčí dokument z vážné hudby pro pořad Terra Musica a několik let se živil „událostmi v kultuře“. Rád proto vyslyšel požadavek, aby zachytil náladu. Nejen oficiální, ale hlavně v zákulisí, kam lidé nevidí. „Toho, co se děje v kancelářích, v šatnách účinkujících vteřinu před tím, než vstoupí na pódium,“ přibližuje fotograf momenty, kdy pozoroval přes hledáček lidi, kteří pro Smetanovu Litomyšl pracují s obrovským nasazením a s obrovským nadšením.


Se základním výběrem ze stovky výstavních zvětšenin mu pomáhala nejvíce přítelkyně. „U nás v obýváku visely prádelní šňůry, na nichž byly pověšené snímky. Dlouho jsem se ně díval. V knize se objevily pouze ty, které doslova přežily kritický pohled,“ přiblížil výběr černobílých snímků nafocených na kinofilm. „Jsem ze starší školy a tradiční česká fotografie byla černobílá. Pokud používám barvu, musí mít pro mě nějaký význam. A tady, myslím, je pro mě barva nadbytečná.“

Kdy jste dostal první fotoaparát?
Můj otec byl amatérský fotograf, takže vášeň k fotografii přešla od něho. Už v dětském věku jsem chodil do fotokroužku a měl jsem první měchový přístroj na snímky.


Jakým fotíte nyní?

Jsem trochu maniak, protože fotoaparáty sbírám léta. Moje sbírka má více než 500 aparátů. K fotografování mi ale stačí jeden jediný přístroj, a je to Leica M7.


Ceníte si nějakého sběratelského kousku?
Vlastním úžasné unikáty. Některých přístrojů bylo vyrobeno jen čtrnáct. Špionážních aparátů Tonda existovalo padesát, co vím. To jsou takové moje sběratelské lahůdky.