Literát Alois Vojtěch Šmilovský se v Litomyšli necítil dobře

V druhé polovině 19. století zaznamenávalo litomyšlské gymnázium řadu problémů, hrozilo dokonce jeho zrušení. K jeho záchraně pomohlo jeho postátnění v roce 1874 a příchod několika významných osobností do jeho pedagogického sboru. Byli to literáti Antonín Tille (1835 – 1896), Alois Jirásek (1851 – 1930), Alois Šmilauer (Schmillauer, známý pod literárním pseudonymem Alois Vojtěch Šmilovský) a Josef Novák (1847 – 1907), který přímo literátem nebyl, ale přivedl do Litomyšle svou manželku, spisovatelku Terézu Novákovou.

Alois Vojtěch Šmilovský se narodil 24. ledna 1837 v Mladé Boleslavi, kde měl jeho otec obchod s mýdlem. Studoval na místním gymnáziu a na gymnáziu v Praze, kde byl jeho spolužákem básník Vítězslav Hálek. Poté absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, věnoval se studiu věd přírodních, filosofie a slavistiky. Od roku 1860 vyučoval na gymnáziu v Klatovech, kde začal být již literárně činný, byť jeho divadelní hry nebyly příliš úspěšné. V roce 1873 nastoupil jako profesor na litomyšlské gymnázium a od roku 1877 působil jako školní inspektor na Litomyšlsku a Poličsku. Kromě pedagogické a spisovatelské činnosti se věnoval také lidové slovesnosti. Sbíral přísloví, pořekadla, lidová úsloví.

S rodinou bydlel na dnešním Smetanově náměstí č. p. 129 (v letech 1873 – 1882) a č. p. 30 (užíval ještě dva pokoje z vedlejšího domu č. p. 29), kde strávil poslední měsíce svého života. Z iniciativy Klubu československých turistů v Litomyšli byla na domě instalována pamětní deska s textem: „V tomto domě zemřel dne 20. června 1883 Alois Vojtěch Šmilovský - spisovatel.“

Jeho důvěrným přítelem byl Alois Jirásek (ten prý dokonce dlel u smrtelného lože Šmilovského), přátelil se i s Terézou Novákovou. Pro něho osobně však nebylo litomyšlské období zvlášť šťastné. Necítil se tu dobře, onemocněl. Zemřeli mu zde jeho tři synové. V jeho inspekční činnosti se mu také nedařilo. Zejména v roce 1878, kdy mu bylo učiteli velmi vyčítáno, že ve volbách do říšské rady je jako inspektor vyzýval volit vládního kandidáta.

Zemřel 20. června 1883 v Litomyšli. Je pochován na tamním hřbitově. Autorem náhrobku z roku 1894 v podobě vysokého jehlanu je místní sochař a kameník Jiří Jansa. Protože byl Šmilovský oblíbeným učitelem, ještě dlouho po jeho smrti chodívali o dušičkách studenti k jeho hrobu zpívat.

Protože psal Šmilovský především povídky, publikoval většinou v časopisech (Osvěta, Obrazy života, Humoristické listy, Květy, Lumír, Světozor apod.). Byl však také autorem básní a divadelních her. Ve svém prozaickém díle, které z větší části vytvořil v Litomyšli, se často vracel do prostředí Klatovska, Šumavy („Krupař Kleofáš“, „Starohorský filosof“, „Procul negotiis“, „Rozptýlené kapitoly“). Do stejného prostředí je zasazena asi nejznámější a nejlepší povídka Šmilovského „Za ranních červánků“, která vypráví epizodu ze života obrozence Josefa Dobrovského.

Dějištěm povídky „Nebesa“ jsou Sebranice, některé motivy „Krupaře Kleofáše“ a „Kavárenského pana Antonína“ jsou z Litomyšle, „Barona Krušiny“ z Osíka a povídky „Zelený Újezd“ z Dolního Újezda.

Alois Jirásek našel příběh své Vojnarky v Trstěnici

V roce 1901 zavítala slavná herečka Národního divadla Hana Kvapilová do Trstěnice. Zavedl jí sem Alois Jirásek, autor divadelní hry „Vojnarka“. Režisér Jaroslav Kvapil projevil zájem o to, aby se jeho manželka Hana Kvapilová mohla setkat se stařenkou Helenou Benešovou. Byla to právě Kvapilová, která studovala v divadle hlavní roli Vojnarky ve stejnojmenném Jiráskově dramatu. Chtěla se seznámit s ženou, jejíž osudy Jirásek v divadelní hře zaznamenal.

Heleně Benešové (Vojnarce) bylo nepříjemné, že se stala předobrazem divadelní postavy, proto dávala často najevo svůj negativní postoj ke hře i Jiráskovi, na kterého se zlobila. Za jejího života se dokonce nesměla v Trstěnici divadelní hra „Vojnarka“ nikdy hrát. Nepřála si to. Jirásek tehdy Kvapilovi napsal: „S Vojnarkou samou mluvit bude asi nemožno. Nevím teď, po tolika letech, kde je a jak se jmenuje. Sám jsem s ní nikdy nemluvil a jen jednou jsem ji a ještě z daleka viděl. Myslím, že není nutno, aby milostpaní s ní mluvila.“ Jirásek s Kvapilovou nakonec vymysleli lest k setkání. Předstírali, že účelem návštěvy je prohlídka starých krojů a výšivek.

Jirásek v Lumíru v roce 1918 prozradil, že k napsání dramatu „Vojnarka“ ho inspirovala tragická příhoda, kterou zaznamenal v Litomyšli a která se odehrála asi míli na jihovýchod od města: „Tam hodlala selka se znovu provdat. Ženichem byl čeledín, voják, vrátivší se z vojny, její první, ale nešťastná láska. Před samou však svatbou selka se přesvědčila, že není hodný. I zamítla jej. Zavržený ženich se zastřelil.“ Název obce Jirásek neuvedl, jméno selky zkrátil na „B“. Jirásek hru dokončil v roce 1889, premiéru měla 1890. Jaké bylo skutečné pozadí hry „Vojnarka“, které Jirásek vsadil do roku 1860? A kdo byla ona Vojnarka, která se vzepře tvrdým venkovským zvykům a usiluje o naplnění vlastního života?

Helena Benešová se narodila 6. dubna 1831 jako jedna ze tří dcer Františka a Anny Hurychových ze Střenice (v roce 1893 se obec přejmenovala na Trstěnici). V roce 1849, tedy jako osmnáctiletá, se vdala za Josefa Beneše z č. p. 103, který byl o patnáct let starší. Měli spolu pět dcer a jednoho syna Jana. V roce l864 byl Josef Beneš obecním starostou, avšak v roce 1868 zemřel. V dramatu nevystupuje. Děj se odehrává až po jeho smrti. Na statek přišel sloužit syn jeho bratra Jan (v dramatu Antonín), který se právě vrátil z vojny. Mezi ním a vdovou Helenou Benešovou (v dramatu Madlena Vojnarová) vznikl záhy milostný vztah, ze kterého se v roce 1873 narodila nemanželská dcera Kateřina. Poručníkem nezletilých dětí byl Josef Zeman (v dramatu švagr Vojnar), ve skutečnosti to byl manžel sestřenice zesnulého Josefa Beneše. Zeman bránil vztahu i sňatku vdovy Heleny Benešové s Janem, který byl o šestnáct let mladší. Jan se dal na pití. Posílen alkoholem se osudného dne 7. února 1874 nepohodl se synem Benešové, tedy se svým bratrancem Janem (v dramatu šlo o malého Honzíčka; v době, kdy se Jiráskem zdramatizovaný příběh udál, mu však bylo již třiadvacet let), šel domů a tam se zastřelil.

Helena Benešová, Vojnarka, se dožila vysokého věku 92 let a zemřela v roce 1923. Je pochována na místním hřbitově a spolu s ní zde odpočívá i její jediný syn Jan.

V Trstěnici a jejím okolí žije dodnes stále mnoho přímých potomků a blízkých příbuzných, kteří se hrdě hlásí k jejímu jménu. V Trstěnici založil v roce 1997 jeden z Vojnarčiných potomků Adolf Hurych ochotnický divadelní spolek Vojnarka. Nedaleko kostela stojí dodnes statek Vojnarka č. p. 103, ve kterém se již řadu let konají mezinárodní festivaly, například Trstěnický Faun, dále divadelní, hudební a výtvarná soustředění a dílny.

MILAN BÁČA