Svojanov inspiruje literáty

Městys Svojanov leží na pomezí Čech a Moravy v údolí říčky Křetínky, zhruba patnáct kilometrů jihovýchodně od Poličky. První zmínka o obci se objevila v roce 1287 ve Zbraslavské kronice. Svojanov je velmi vděčným prostředím, které inspirovalo naše básníky a beletristy. Především tři skutečnosti je ovlivnily: samotný hrad Svojanov se všemi pověstmi a legendami, dále osobnosti spjaté s hradem (zejména Přemysl Otakar II., Kunhuta a Záviš z Falkenštejna a jeho syn Jan) a v neposlední řadě krásná příroda v údolí říčky Křetínky a jejím okolí.

Již v době národního obrození se objevuje Svojanov v literatuře. Obrozenecký dramatik Václav Kliment Klicpera napsal loupežnickou truchlohru z období sedmileté války (1756 – 1763) Rod svojanovský.

Když v roce 1893 pobývala Teréza Nováková v Bystrém a poznávala národopis východočeského venkova, navštívila také Svojanov. V roce 1913 vyšla posmrtně její knížka pro mládež Potulky po Čechách východních, kde se Svojanovu také věnuje.

Jaroslav Vrchlický věnoval Svojanovu několik básní (Světlušky pod Svojanovem, Svojanovské granáty). Motivy svojanovského hradu nebo zříceniny nedalekého kláštera u Majdalenky u Hlásnice se objevují v básnické romantické povídce pro děti Svojanovský křižáček.

Epickými básněmi, které zpracovávají příběh Záviše z Falkenštejna, jsou například básně Záviš (1883) od Františka Chalupy nebo Obrazy z dějin českých (1899) od Josefa Uhlíře.

Ke Svojanovu se díky Záviši z Falkenštejna pojí i děj prvního dílu románové trilogie (tzv. Rožmberské trilogie) Jiřího Mařánka Romance o Závišovi (1940).

Prostředí Svojanova a jeho hradu se objevuje v několika knihách spisovatelky Ludmily Vaňkové (zejména v její tetralogii Lev a růže). Spisovatelka Nina Bonhardová věnuje velkou pozornost Záviši z Falkenštejna v historickém románu Královský úděl (1971) o posledních čtyřech letech vlády Přemysla Otakara II., o střetu mezi českou šlechtou a panovníkem. Královně Kunhutě je věnován historický román Františka Neužila Ohnivá jeseň (1973).

close zoom_in Asi největší propagaci Svojanovu mezi našimi beletristy učinil Bohuslav Březovský, který pocházel z nedaleké Rohozné, a to knihou určenou dětem a mládeži Tajemný hrad Svojanov aneb Paměti Františka Povídálka (1947). Vypráví v ní příběh o setkání dětských hrdinů s tajemným světem strašidel na hradě Svojanov (kniha začíná úryvkem z básně Jaroslava Vrchlického: „Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení, vždy sráznější a hlubší k Svojanovu. Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění.“)

Také historicko-dobrodružný román Ivana Foustky Balada o posledním Falkenštejnovi (1994) se odehrává na konci třináctého století a pojednává o mladém rytíři Janu z Falkenštejna, synu Záviše z Falkenštejna, a pomstě, kterou měl vykonat na přemyslovském rodu.

Sbírkou textů o hradu i obci Svojanov jsou Svojanovské letopisy (2007) od Václava Petříčka a Ivana Matějky. Václav Petříček pak vydal sám v roce 2010 autobiografické vyprávění Horňáci a Dolňáci: dědovy historky o dětství ve Svojanově a na Vysočině.

V roce 2003 vydala Zuzana Koubková jako svou prvotinu příběh královny Kunhuty a Záviše z Falkenštejna Rytíř zelené růže.

Spisovatelé Jeřábkovi žili a pracovali léta v Litomyšli

Jednou z literárně nejvýznamnějších litomyšlských rodin byla rodina Jeřábkových. Pocházela z Teplic a již close zoom_in od roku 1650 v ní trvala knihtiskařská tradice. Jan Vojtěch Jeřábek (1822 - 1903) byl vyučeným fotografem. Jako fotograf pracoval do roku 1840 v Haasově knihtiskárně v Praze. Znal se s Karlem Havlíčkem Borovským, Janem Nerudou, Františkem Ladislavem Riegrem či Vítězslavem Hálkem. Po přestěhování do Litomyšle pracoval jako tiskař v Bergrově, poté Augustově knihtiskárně. Stal se správcem této tiskárny, spolupracoval mimo jiné jako faktor s Boženou Němcovou při vydávání jejích sebraných spisů. Za dlouhou práci v Augustově tiskárně obdržel v roce 1896 stříbrný záslužný kříž.

close zoom_in Synem J. V. Jeřábka je Viktor Kamil Jeřábek. Ten se narodil 4. 2. 1859 v Litomyšli v domě č. 108 na dnešním Smetanově náměstí (ve stejném domě měl svůj obchod litomyšlský vlastenec Václav Teplý, kterého zde v roce 1850 navštívil Karel Havlíček Borovský, jenž chtěl v litomyšlské tiskárně vydávat svůj časopis Slovan). Maturitní zkouškou absolvoval V. K. Jeřábek v roce 1875 reálku v Litomyšli, poté studoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, pracoval jako podučitel v Osíku u Litomyšle, jako učitel v Oslavanech, v Silůvkách. Dlouhá léta působil jako řídící učitel v Obřanech a Pršticích u Brna. V roce 1932 byl jmenován – tehdy již jako významný český spisovatel - čestným občanem města Litomyšle. Do Litomyšle se vrátil v listopadu 1944 po těžkém náletu na Brno. Litomyšl mu poskytla řadu námětů: „Obrazy ze života“, „Bodří maloměšťáci“, „Štěstí domova“. Psal knihy pro děti: „Ó mladosti radostná“, „Honzíček dobrodinec“. Životní osudy zachytil v knize „Život“ („Jak život šel“, „Mezi Litomyšlí a Brnem“). Cestoval po Evropě a své zážitky zpracoval v cestopisných knihách (např. „Ku břehům Baltu“, „Napříč Itálií“). Občas publikoval pod pseudonymem Vítězslav Kamil. V letech 1912 – 1921 byl prvním předsedou Moravského kola spisovatelů, byl funkcionářem Sokola, jednatelem spolku Svatobor pro Moravu. Byl velkým přítelem spisovatelky Gabriely Preissové. V. K. Jeřábek zemřel 16. 4. 1946 a je pohřben v Litomyšli.

V. K. Jeřábkovi se 18. 8. 1893 za přechodného pobytu v Litomyšli v domě č. 45 na Smetanově náměstí close zoom_in narodil syn Čestmír Jeřábek. Ten šel ve stopách svého otce a stal se také spisovatelem. Dětství prožil v Pršticích na Oslavansku a od 1906 v Obřanech u Brna. Gymnázium studoval Čestmír Jeřábek v Litomyšli v letech 1904 - 1906 a poté v Brně. Absolvoval studia práv v Praze a v Innsbrucku. Během první světové války sloužil na haličské a italské frontě. Roku 1921 se stal spoluzakladatelem brněnské Literární skupiny, spoluredigoval její časopis Host. V roce 1922 se mu narodil syn Dušan, budoucí literární historik, profesor a děkan brněnské filozofické fakulty (zemřel v roce 2004).

Rodina Čestmíra Jeřábka žila v Brně, na konci války se na čas (1944 – 1947) přestěhovala do Litomyšle, původně mělo jít jen o přechodný pobyt po dobu bombardování Brna. Po roce 1945 pracoval Čestmír Jeřábek jako předseda Sdružení moravských spisovatelů, následně do odchodu do důchodu v roce 1950 jako přednosta osvětového úřadu v Brně. Je považován za představitele českého dadaismu, jeho dílo bylo ovlivněno také expresionismem („Cirkus Maximus“, „Nové vlajky“, „Vetřelkyně“) a psychologickým realismem („Svět hoří“ - za tento román získal v roce 1928 Státní cenu).

Část jeho díla, které čítá celkem čtyřicítku knižně vydaných titulů, se vztahuje tematicky k Litomyšli: „Odcházím, přijdu“ (z posledních údobí života Boženy Němcové), „Jitro se zpěvem“ (život rodičů Bedřicha Smetany v Litomyšli 20. let 19. století před narozením syna Bedřicha), „Alespoň ve snu“, „Kam jde tvá cesta“ a lyrické obrazy z dětství „Zelená ratolest“. Věnoval se tématice historické („Legenda ztraceného věku“, „Sága našeho rodu“), tématice okupace a války („Zvedni se, město!“, „V zajetí Antikristově“), je autorem vzpomínkových próz („V paměti a v srdci“), věnoval se B. Němcové (triptych „Život a sen“) nebo F. Kafkovi („Cizinec na ostrově“).

Svůj vztah k Litomyšli vyjádřil Čestmír Jeřábek ve svém díle: „Bože, Bože, po smrti nechci přijít do žádného nebe, nýbrž do Litomyšle, nad Litomyšl není, to musí uznat každý, kdo tam jednou byl!“ Čestmír Jeřábek zemřel 15. 10. 1981 v Brně, pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně.


MILAN BÁČA