Teréza Nováková v Bystrém

Teréza Nováková navštívila Bystré poprvé v roce 1893, kdy se spolu se svým tehdy třináctiletým synem Arne Novákem (pozdějším literárním historikem a kritikem) ubytovala v hostinci Radnice. Bylo to v době, kdy pracovala na svém románu Na Librově gruntě.

Z Bystrého podnikala cesty do Nedvězí, kde se především děj knihy odehrává. Setkávala se s pamětníky, od kterých získávala potřebné informace o životě v Bystrém a okolí, materiál k románu obdržela i z bysterského archívu nebo z pamětí vlastence a kronikáře Vincence Federsela (ten se v románu vyskytuje pod jménem Vedřel). Setkala se také s řídícím učitelem Josefem Václavem Kryšpínem, který ji do Bystrého pozval a byl jí důležitým informátorem a průvodcem po Bystrém a okolí a který ji také seznámil s bývalým ševcem a nejstarším občanem Bystrého Janem Brtounem. Tento osmdesátiletý výměnkář v domku čp. 137 poskytl Novákové také mnoho důležitých informací, dokonce ji pozval k sobě do chalupy (na snímku). Z návštěvy byla Nováková tak nadšená, že Brtouna a jeho chalupu umístila do svého románu.

Brtounova roubená chalupa pochází z roku 1723, kdy ji postavil Jiřík Michl. Jejím nejznámějším majitelem byl však Jan Brtoun, nadšený bysterský vlastenec a propagátor myšlenek Karla Havlíčka Borovského. Chalupu popsala Teréza Nováková v knize takto: „…jedna z nejmenších chalup byla na kukle, okřídlí i prostředních prknech lomenice černě pomalovaná, lišty spojovací měly puntičkované mřížkování, na prknech silným štětcem poznamenaná čísla činící dohromady letopočet 1723. Ale ještě bohatěji ozdobil před stem a dvaceti čtyřmi roky rozmarný tesař kuklu: na jedné straně do sebe se pletly rozličné květy, na druhé straně mezi dvěma květináči o bok si opírala ruce panenka v živůtku se šněrováním. Brtounovi drželi stavení již nespočetná léta, ale to již přece nevěděli, zda ta panenka bývala odznakem krejčovského řemesla či jen tak pro žert a ozdobu namalována…“

Chalupu sice zdobila krejčovská panenka, Brtoun byl však švec. Šlo tehdy o tradiční bysterské řemeslo. V uvedeném románu se Libra při svých cestách z Jevic (románový název obce Nedvězí) do Bystrého - nejčastěji tomu bylo při návštěvách bysterského kostela - stavoval u Brtouna, byli to přátelé: „…Rozuměli si oba muži, ba obě rodiny dobře; přirovnávali pranostiky, říkání, všeliké prostředky, které znali, půjčovali neb doporučovali si „písmičky“, kalendáře a jiné čtení, sdělovali svoje obavy do budoucna a minulé útrapy. Někdy ani rozejít se nedovedli, jak mnoho měli si sdělovati…“

Brtounova chalupa slouží dnes v Bystrém jako minimuzeum s expozicí lidového umění a ševcovského řemesla. Roubenku najdeme ve Vedřelově ulici pod náměstím, je přístupná po předchozí dohodě s průvodkyní Marií Bidmonovou, Pod Poštou 135, Bystré. Ve své románové chalupě Brtoun seznámil Libru také s dalším významným bysterským občanem, kominíkem Vedřelem.

O statku se píše v románu

Široký Důl - obec, vzdálená pět kilometrů od Poličky, je spjata s jedním z děl Terézy Novákové. Umístila totiž tamní Silův statek (č.p. 33) do románu Jan Jílek. Statek, který je typickou selskou stavbou Poličska, byl postaven v roce 1666 (na jednom trámu při rekonstrukci bylo nalezeno datum 1766). V knize se statek nazývá Mřeňův a pobýval v něm jako mladý krejčí od roku 1730 hlavní hrdina románu Jan Jílek, českobratrský emigrant šířící navzdory pronásledování svou víru.

„Lidé v Širokém Dole, asi půl hodiny za Lubným, říkávali o Mřeňových, že jest to u nich jako u těch zemanů, o nichž je ve starých kronikách psáno…“
„…Už du, babičko, už du,“ odpovídal sedlák. „Vomeškal sem se s Jeníkem Jílkovým, poudali sme vo starejch časech, chdyž bylo ečše s naší vírou dobře … Babičko, tule Jeník chce jdít za příkladem otce svýho, dávno hledá praudu, dávno bloudí ve tmách. Teďkom sem u trochet otevřel zrak a ukázal cestu - - Ale už běžím na potůčka, abych našim pomoh'.“

V domě, který prošel v 70. letech 20. století rozsáhlou přestavbou, se narodil malíř krajinář a portrétista Václav Sila (1908 – 1989).

Nedaleko domu je ještě dnes stará pazderna (v péči památkářů).

MILAN BÁČA