Nedvězí inspirací pro Terézu

Držiteli tohoto gruntu v Nedvězí byla rodina Librova (prvním doloženým členem rodiny byl Martin Libra z roku 1552). V roce 1895 navštěvovala Bystré spisovatelka Teréza Nováková, docházela do Nedvězího, vzala si námět k sepsání románu „Na Librově gruntě“ z tohoto gruntu a Librovy rodiny. Děj však zasadila do období, kdy už Librovi z Nedvězího odešli. Od Librů koupil grunt počátkem 19. století Ignác Puchar z Trhonic, který ho roku 1844 prodal Janu Gregorovi. Na konci 19. století byla část budovy proměněna na hospodu (šenkovnu), taneční sál, tírnu na len. Hrálo se zde i ochotnické divadlo. Budova statku v roce 1905 vyhořela, byla pak přestavěna do dnešní podoby. K další změně ve vlastnictví Librova gruntu došlo roku 1957, rodina Gregorových byla označena za kulaky, museli se ze statku odstěhovat. Budovu pak využívalo do roku 1974 místní JZD. Statek, který stojí u silnice na úplném konci obce směrem k Bystrému, pak přešel opět do soukromých rukou.

close zoom_in Spisovatelka Teréza Nováková znala i německý název dnešního Nedvězí - Ewitz, patrně proto se Nedvězí v knize „Na Librově gruntě“ jmenuje Jevice. Děj románu o osudech smyšlené postavy bohatého sedláka Jobka Libry a jeho vztahu k milované Albince Hanusové zasadila do období kolem roku 1848. Nováková musela znát prostředí „Librova gruntu“ dobře, při popisu stavení i zvyklosti obyvatel vycházela z reálného stavu.

V roce 1969 se zde natáčel film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Librův grunt představoval ve filmu dům pijáckého sedláka Zášinky, kterého hrál Waldemar Matuška. V roce 1996 pak pokračování tohoto filmu s názvem Návrat ztraceného ráje. Točily se zde také scény ze seriálu Četnické humoresky režiséra Antonína Moskalyka.

V Poříčí bydlel Jilemnický

Před druhou světovou válkou se do Poříčí u Litomyšle přistěhoval spisovatel Peter Jilemnický (1901 - 1949), prozaik českého původu dlouho působící na Slovensku, představitel sociální prózy a socialistického realismu.

close zoom_in

Peter Jilemnický pocházel z Kyšperku (dnes Letohrad), studoval v Chrudimi, ve slovenských Levicích a na Státním ústavu žurnalistiky v Moskvě. Pracoval jako učitel na několika školách na Slovensku. Po vypovězení ze Slovenska, kde byl zbaven učitelské služby, se v roce 1939 přistěhoval s manželkou Růženou Jilemnickou (1897 - 1947), která byla socialisticky angažovanou spisovatelkou pro děti a mládež, do Poříčí u Litomyšle. Jilemnický bydlel s nemocnou manželkou v prvním poschodí poříčské orlovny (č. p. 26). Dnes dům nese pamětní desku věnovanou Petru Jilemnickému. Byt mu zde zajistil dávný přítel a spolužák Karel Vaško, kterému patřil nedaleký hostinec Pod Hájkem. Nabídka k přestěhování do Poříčí přišla Jilemnickému od Vaška již v roce 1933. Karel Vaško poté usiloval o udělení domovského práva pro německého spisovatele Liona Feuchtwangera (podobně získal domovské právo Thomas Mann v nedaleké Proseči).

close zoom_in Jilemnický působil jako učitel v nedaleké Budislavi a později v Jarošově. Byl častým hostem hostince Pod Hájkem na samém konci obce. Dodnes v hostinci mají pamětní knihu se zápisem Jilemnického. V Budislavi byl zapojen do protifašistického odboje, 28. října 1942 byl zatčen gestapem a do konce války byl vězněn (koncentrační tábor Griebo - jeho spoluvězněm byl i pozdější ředitel svitavského gymnázia Jaroslav Petr).

Po návratu Jilemnického z koncentračního tábora se manželé odstěhovali na Slovensko a již se do Poříčí u Litomyšle nevrátili.

Jilemnický po osvobození krátce pracoval jako úředník. Po únoru 1948 nastoupil jako kulturní atašé v Moskvě, kde působil až do své předčasné smrti.
Jilemnický vydal řadu románů, reportáží, povídek a novel. Budislavskému regionu je věnována Jilemnického črta Pohlednice od budislavských rybníků.

MILAN BÁČA