Ačkoliv se celý život živil řemeslem, fotografování je jeho celoživotním koníčkem, neřku –li koněm.

Co vás k fotografování přivedlo?
Začal jsem jako sportovec na vojně, ale ty výsledky nebyly takové, jaké bych si představoval. Sloužil jsem u hradní stráže čtyřiadvacítky. Byl jsem vyčerpaný. Nemohl jsem se natolik vypracovat. Pak jsem začal dělat v Kladně parašutismus. Mezitím jsem se oženil. Ale manželce se skákání moc nelíbilo. Člověk je však tvor, který musí něco dělat. Tak jsem začal fotit.

Jaké motivy jste zachycoval na vašich prvních snímcích?
Začal jsem jako každý, rodinou. Bydleli jsme ve Starém Městě na Moravskotřebovsku u babičky a dědečka. Ti měli takové minihospodářství. Tak jsem fotil děti na dvoře. Nejzdařilejší snímek se mi povedl, když dcera stála na trakaři a proti ní panáčkovalo kůzle. Tak jsem s ním obeslal fotosoutěž. A on se líbil nejen mně. To byl první úspěch a vlastně začátek mé fotografické kariéry.

Jen u rodinných snímků jste ale nezůstal.
Pak jsem začal obesílat další fotosoutěže. Pokud to máte dělat dobře, aby to k něčemu vypadalo, tak rodinu musíte zvěčňovat pořád dál. Já jsem se snažil do focení dát trochu víc. Přidal jsem reportáž a dvouletou školu výtvarné fotografie v Brně a pak i studium lektorů a porotců v Praze.

Chtěl jste se někdy fotografií živit?
Měl jsem sice snahu se fotografií živit. Mě však bavila reportáž, která mi šla velice dobře. Ale tady, na malém městě, bych se s ní těžko uživil. Možná uživil, ale spíš bych živořil. Tak jsem zůstal při řemesle. Jsem stolař.

Říkal jste, že vás bavila reportáž. Kde se dají najít zajímavá reportážní témata?
Všude, kde se něco děje. Ať je to jakákoliv akce. Je potřeba se snažit udělat záběry tak, aby výsledná fotografie měla i určitou výtvarnou hodnotu.

Zůstal jste sice u řemesla, ale fotit jste nepřestal nikdy.
Fotografování byl můj velký kůň. Když koruna byla hodně silná, v sedmdesátých letech, tak to jsem dokázal obeslat dvacet, třicet národních fotosoutěží a patnáct, dvacet mezinárodních.

Jak vznikl nápad otevřít si galerii umělecké fotografie?
To už jsem měl ve škole. Když jsem chodil do Prahy. Někdy jsem měl i půl dne volno, a tak jsem prošmejdil všechny dostupné galerie. Řekl jsem si, že by nebylo marné tímto způsobem přitáhnout do města turisty. Jednak jsem měl mraky fotek jak svých, tak velký sbírkový fond. Tlačil jsem na město, jestli by nemělo chuť tady dát dohromady větší fotogalerii.

Čím jste se inspiroval?
Profesor Vladimír Birgus mě seznámil s galerií v anglickém Bradfordu. Tam chtělo vedení města zbourat divadlo, lidé se ale proti tomu postavili. Donutili radní, aby ho přebudovali na galerii umělecké fotogalerie. Zaujalo mě, že se stala jednou z nejvýdělečnějších galerií v Anglii. Tehdy vydělávala sedmdesát dva milionů liber ročně.

Kde by podle vás měla stát?
V Moravské Třebové jsou prostory. Třeba bývalá dětská nemocnice. V tu dobu ještě byla volná budova divadla nebo v Hedvě by to šlo i dnes. Mé nápady se ale radním zdály zřejmě málo realistické. Proto jsem si pak otevřel malou galerii v našem domě.

Ta hrála roli i při vzniku Fotofestivalu v Moravské Třebové.
Dá se to také tak říci. Mrzí mě ale, že z informačního centra mi snad nikdy neposlali žádného návštěvníka.

V dnešní době je fotografování masovou záležitostí. Téměř všichni mají alespoň kompaktní fotoaparát. Jak se díváte na posun, který umožnil nástup digitální fotografie?
Výtvarníci spíše stále sahají po klasice. Trochu to nutí více přemýšlet. Zatím hodně lidí nemá na kvalitní fotoaparát peníze. Z filmů jsou stále fotky pořád lepší jak z digitálu, i když dobrého. Málokdo má sto, sto osmdesát tisíc korun na kvalitní přístroj. Ale třeba pro novináře je dnes nemožné, aby byli bez digitálního světa. Je to rychlé. To, co trvalo dříve den, dva, je dnes ani ne za půl hodiny. Pro reportážní fotografii je to veliký posun a přínos. Ve výtvarné fotografii je klasika ještě stále o krok napřed.