KUBA

Tak, stréco, já hoznávám, že ste vyborné vyprávěč, ale pozor, já he deš so z osmi děti a bel sem v ozdravovně v Tišnově - Předklášteři, tak také homim pěkně plkat. Já vim, že ve deš spostite, tak se řehce celá hospoda he s tróbkama na pivo a lustre bimbaji jako zvone na vanovskym kostele, ale já do hospode nechodim a dělám moc dobře. Já vekládám ze svéma sórozencema, deš se zendem třeba vo zabijačce a to pak kocheň hřmi.

No, schválně si poslechnite přiběh vo mé drohé ženušce.
Má drohá žena je technické typ. Já néso technické typ a tak ho nás nastávaji komicky situace. Přendeme do obchodo kopovat šróbke, protože furt zvelebujeme náš sladké byteček.
Prodávač se ze začátko vobraci na mě, protože si mesli, že já vim, jaky šróbke potřebojeme. Ale to se još rezolutně hojimá slova Brigita a řekne, co bode chtět. Pak doma je to zasé sranda, protože vona všecko veměři, vevrtá, ví, jaky hmoždinke kam dat a já so šťastné a spokojené, deš to do půl noce všecicko hoklodim. Vona mistroje a já hokózim a vůbec mě to nevadi.
Má drohá žena mě říká Kubo, he deš se menojo jináč. „Seš Kuba a hotovo“. To slešim néčastěj.
Vona, ta má Brigita je dovopravde šikovná. Vona spravi všecko. Je vehočená hodinářka, za totáče renovovala budike, do našeho sladkého bytečko našla ve chlivě pendlovke, krásně je znovicírovala a još mám tikaji na zdi. Homi svařovat, letovat, lepit, žehlit, vařit, všecko, na co si vzpomenete.
V práce jezdi s autobusem. Jeji věhlas je tak velké, že ji chlapi vozijó auta, abe jim je na chodniko spravila. S tema novjéšima je to horši, ale škodovke stodvacitke a Trabante seřizoje jako nic.
Deš me malojeme náš sladké byteček, a to je nekolekrát za rok, tak maloje vona. Teď nově vešplichla ložnico. Me tam máme všecičko fialkovi. Koberec po celé zemi, povlečeni na lužkách he závěse. A tak vzala fialkovó barvo a igelit a ten igelit namáčela v té barvě a naťupkala krásny ornamente na zdi. Stréco, to vepadá jak v nebi, to je jak na nebesich.
Brigita si k Vánocum decky něco přije. Loni chtěla letovačko, tak sem ji jo kópil, letos chce pneumaticky kladivo, tak još na ně šetřim.
To bech vám přil vidět, v jakym pořádko má všecek vercajk, všecho ve skřini srovnany, jenom mákne a má co potřeboje. A takové pořádek ve šróbkách, matičkách, hmoždinkách, kličich a šróbovákách měla, ož deš sem k ni přešil poprvně. To mě až zamrazelo.Vona má šest vrtaček!!!
Vona je néšťastnéši, deš má šŕobovák v ročence.
A tak me každé deň neco vrtáme, šróbojeme još šestnáct let. Já z toho mám hec a řikám si, ož néni co dělat, všecko je vemalovany, nábytek natřené leštěnkó, vobraze předělany, polečke hotovy, lustre napocovany, kocheň šestkrát předelaná. Co ta potvůrka zas namesli?
Ale Brigitka decky zas něco vemesli, dnes bodeme předělávat sprchové kót.

VOLEK

Tak, stréco, já hoznávám, že ste vyborné vyprávěč, ale pozor, já he deš so z osmi děti a bel sem v ozdravovně v Tišnově - Předklášteři, tak také homim pěkně plkat. Já vim, že ve deš spostite, tak se řehce celá hospoda he s hostinském a lustre bimbaji jako zvone na vanovskym kostele, ale já do hospode nechodim a dělám moc dobře. Já vekládám ze svéma sórozencema, deš se zendem třeba vo zabijačce a to pak kocheň hřmi.

No, schválně si poslechnite, co mě potkalo .
Já nekde kecám, ale tentokrát vůbec nekecám a všecko co vám povim, je historická pravda.
Vonehdá sem si řekl: „Já, syn takovyho sedláka a pak družstevnika z Kenic, proč já bech si nemohl zajet do Egypta k mořo.
Tak sem zašil do kanceláře a tam mně vochotně prodale zájezd do Hurgáde. Jenomže, vodlitalo se z Prahe, a tak sem mosel jet vlakem do Prahe. Cesta bela dobrá, celó cestó sem si vekládal s ruznéma ledma, se mnó se totiž ledi sami dávaji dořeči a vekládaji mě svy životopise, že často mám hlavo jak pátraci balón a včelén dohromady. Tak mně to v hlavě bzuči.

Začalo to v tramvaji.
Tam na jedné straně bela skupina veseléch Romu, kteři, jak se pozděj vokázalo, schválně dělale bugr, abe hopótale pozornost a jini na drohé straně šáline mohle krast. Ten staré Rom povidal na celou tramvaj: „Ta naša Eržika, ta nemá žádné voheň. Vona je úplně blbá. Já sem jo poslal hokrast kuženó bundo do hypermarketo, vona jo zebrala, ale voblikla si jo pod tričko, takže jo chetle.“
Celá tramvaj zařvala smichem, jenom takovy maly děvčátečko na drohé straně vozo začalo křečet „Mně hokradle peněženko“. Do Romu jako deš střeli, hneť začale vestopovat a hotikat, hotikal he ten staré, klosté, co vekládal.

Do Hurgáde sem se dostal dobře, ale hneť začala pisečná bóřka, a tak sem z osmidenního zájezdo pět dni nemohl velizt z hotelo. V hotelo sem si hneť všiml takové nesórodé dvojice. Vona stará, vověšená zlatem, von mladé, vověšené zlatem. Bele to manželé. Moc se k sobě tech pět dni, co se nemohlo vecházet neměle, ale nic podezřeliho se také nedělo. Předposledni deň se šle ti dvá s velkou slávou kópat do moře, ale vrátil se k večero jenom von. Četl si novine, počkal, až se pořádně zetmi a pak začal pípat slabém hláskem: “Neviděl někdo mou paní?“ Nikdo jo neviděl, jak be také mohl, deš jo našle drohé deň hotopenó.

Jak to s nima dopadlo, to nevim, dom s nama neletěle.
Ale mě v letadle napadlo, jak je to hrozny, že třeba takovy kydoni jako me dvá rádi vekládáme takovy historke a povidačke vo Egyptě, ale vo našich rodičích a třeba strécovi z Jevička, keři celé ževot poctivě pracovale, tak vo tech nevekládáme nihdá.

To jsme teda volce.

Kdo je Milan Nechuta, autor povídaček?

Životní cesta autora z Malé Hané. Milan Nechuta se narodil dne 8. září 1945 v početné rodině sedláka v Knínicích u Boskovic, na Malé Hané.
Stále je přesvědčen, že jeho životním posláním je psaní. Prošel „hrabalovskou“ cestu životem. Pracoval v nejrůznějších prostředích a svoje poznatky popsal v knize „Generační výpověď“.

V příběhu človíčka, autsajdra, je popsána doba od roku 1945 do současnosti. Dokumentární román „Generační výpověď“ popisuje vše, co ovlivnilo autora. Násilná kolektivizace, to, že v socializmu neplatí to, co je hlásáno, totiž že lidé druhé kategorie jsou autory a herci svého dramatu, studentský život v Brně, nejrůznější zaměstnání, problémy v manželském soužití, až po nechtěný hapy end, nalezení životní partnerky a uspokojivého zaměstnání.

Snaha o vydání knihy „Generační výpověď“ za finanční pomoci České pošty je jednou z posledních šancí, aby tako kniha, oceněná „Velkou cenou Literární Vysočiny 2008“, se dostala ke čtenářům nejen Jihomoravského kraje.
S malou dávkou nadsázky se dá říci, že autor svou knihou chce lidstvu sdělit, že i málo nadaný člověk může účinně bojovat proti zlu.