Uvědomujeme si, co z nás jednou zbude? Malá urna s trochou popela. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ To je konstatování kněze, který na Popeleční středu symbolicky sype při bohoslužbách popel na hlavu věřícím i komukoliv, kdo přijde v ten den do kostela. Věřící se smrti nevyhýbají, netabuizují ji, nedémonizují. Prostě s ní počítají. Lidskou konečnost si takto připomínají právě na začátku postního období. Myslím si, že je to zdravé. Vědomí ohraničenosti bytí je vede k nápravě vztahů, k revizi vlastního jednání. Nastane totiž okamžik, kdy někomu, koho máme rádi, už nebudeme moct vyznat svou lásku, kdy ho nebudeme moct poprosit o prominutí nebo nebudeme moct více spolupracovat. Běží nám tedy čas!

Ale abych neskončil v pochmurnosti myšlenek na smrt, bych ucelil téma významu Popeleční středy, důležitým dovětkem, že ono konstatování „prašné skutečnosti našeho života“, má být doplněno o paprsek naděje na vzkříšení, na život po životě, který pro křesťany není nějakým opakováním ale cílem, vyvrcholením bez konce. Svědkem této naděje je Ježíš Kristus, o kterém křesťané věří, že svou smrtí přemohl smrt. Jsme stvořeni pro život, ne pro zánik.

Petr Šabaka, vojenský kaplan z Moravské Třebové