Pořadatelé byli velice nadšení, že se na Smetanovu Litomyšl podařilo dostat hvězdu vašeho formátu. Co vás vedlo k letošní účasti na festivalu? Čím vás přesvědčili?
Dostal jsem nabídku. Já si nevybírám, kam bych se chtěl podívat, ale vybírám z toho, kdo mě pozve. Byl jsem velice rád, že mě letos pozvali, protože se do Litomyšle rád vracím. Je skvělé, že se podařilo vše skloubit tak, aby se to vešlo do mého kalendáře a zároveň se stihl letošní ročník.

Takže letos vše vyšlo ideálně?
Skutečně moc hezky, protože jsem s podobným programem, tedy s Biblickými písněmi, vystupoval před několika dny. Takže to vyšlo nádherně. Byl jsem se podívat na třech koncertech z letošní nabídky, se známými jsme se prošli městem. Dokonce jsem stihl navštívit některé výstavy z Výtvarné Smetanovy Litomyšle. Po Krédu Mistra Jana odjíždím, protože mám další práci.

Máte velice plný kalendář, dá se to chápat i tak, že má pro vás Smetanova Litomyšl dobrý zvuk? I přes to, že úspěšně působíte v zahraničí?
Dobrý zvuk podle mého názoru určitě má, společně s Pražským jarem a několika málo dalšími je to největší a nejvýznamnější akce u nás. Je to i návazností na Pražské jaro, ty festivaly podle mě mají k sobě blízko. Já mám moc rád místní atmosféru. Nejenom prostředí umělecké, ve kterém se koná místní festival, ale také prostředí města. Je krásné pozorovat, jak se město obnovuje a zvelebuje. Místní se o Litomyšl hezky starají. Ne na každé místo se dá vracet s podobnou radostí a pocitem, že se zase něco změnilo k lepšímu za tu dobu, co jsem byl pryč.

Letos vystupujete v představení Krédo Mistra Jana, váže se k němu významné, ačkoliv smutné výročí 600 let od jeho upálení. Měla tato událost pro vás nějaký význam při rozhodování se, zda se zúčastníte Smetanovy Litomyšle?
Myslím si, že jsem do toho přišel trochu ex post, protože kolem premiéry Kréda Mistra Jana bylo potřeba postavit zajímavý a související program. Takže Biblické písně se k tomu hodí, nejenom kvůli tomu, že je to duchovní skladba, ale i tím, že Dvořák si vybral texty z Kralické bible.

Vaše letošní účinkování zde je tak trochu zjevením, protože se ho podařilo domluvit relativně rychle.
S pořadateli jsme se bavili o termínu v následujících letech, ale z nějakého důvodu selhal a nebylo možné, abych přijel. Vypadalo to, že bych se sem dlouho nedostal, takže jsem rád, že naše vzájemná spolupráce neuhasla. Byl jsem zde už několikrát, coby účinkující snad v roce 2009, což mi přijde neuvěřitelné. Uteklo mi to jako voda. Byl jsem tady mezitím na návštěvě za ženou, která zde zpívala, ale tvůrčí návštěvu se podařilo realizovat až letos. Jsem rád, že se návštěvníkům můžu letos zase představit.

Léta účinkujete v zahraničí, zpíváte v mnoha jazycích. Máte nějaký svůj oblíbený? Jste rád, že můžete publiku zazpívat v mateřštině?
Těžko říct. Když se člověk naučí s jazykem pracovat, tak to jde se vším. Čeština mě dlouho míjela. Vloni v souvislosti s Rokem české hudby jsem nastudoval kompletní český program, což byly Dvořákovy Biblické písně a výběr z oper Bedřicha Smetany. Z toho se pak udělala živá nahrávka. Tím pádem až vloni jsem byl de facto pracovně poprvé v každodenním styku s češtinou. Repertoár jsem studoval opravdu dlouho a můžu říct, že jsem nenarazil na nějaký problém, který by při zpívání nastal a nešel vyřešit. Je nutné si zkrátka občas sednout a nad texty se i zamyslet, popřemýšlet, jak je zpracovat. Moje nejoblíbenější jazyky? Asi ty, které používám nejvíce, takže němčina, italština a angličtina. Když pak máte zpívat jazykem, kterému nerozumíte, tak je to komplikovanější a snažím se tomu vyhýbat. Málokdy dělám ruská 
a francouzská díla.

Takže je to takový paradox, známý český pěvec se k češtině pracovně pořádně dostal až vloni.
Já jsem na to svým způsobem i hrdý. Nechápejte to však špatně. Jsem rád, že nezpívám v zahraničí pouze proto, že dělám české opery. Prostě jsem se vypracoval přes Mozarta, kterého dělají všichni. Nesnažil jsem se třeba k Janáčkovi nějak násilně cpát. Ve Vídni se jich realizuje hodně, ale pro mě osobně neskýtají tolik prostoru. Jsou to například úplně malé role a pak zase druhý extrém, velké role pro umělce, kteří by měli být vyzrálejší. Takže jsem se do jeho díla nijak nehrnul. Smetana je však moje srdcová záležitost a dlouho jsem se snažil najít pro něj v repertoáru místo. Naštěstí to vyšlo v onom Roce české hudby a snad se nám to všem podařilo dobře.

Jak jste říkal, studoval jste toto téma dlouho, to znamená, že to bylo ve Vídni, kde dlouhodobě působíte?
Ano, pracoval jsem z větší části s korepetitory z Vídně, kteří neznají naše tradice a dělají to, co stojí v notách. Občas se člověk podiví, že něco může být trochu jinak, než jak to známe. Ovlivnila to tradice.

Jste mezinárodně uznávaný a oslavovaný pěvec. Jak se vám to podařilo? Asi nestačil pouze talent a píle.
Byla to dlouhá cesta a těžko se popisuje několik důležitých událostí. Začínal jsem však hodně mlád a od píky. Neměl jsem šanci se dostat k větším rolím, začínal jsem od menších. To se mi vyplatilo, protože se na nich dá hodně naučit. Člověk také není pod takovým tlakem, že by na něm stál celý večer. Postupně jsem se pak propracovával k větším rolím. Nemám pocit, že bych se bál o další rozvoj a vývoj. Není to tak, že bych vyhrál soutěž a přes noc jsem udělal kariéru. Tam je totiž nebezpečí, že člověk nezvládne zvládnout závazky. Já myslím, že jsem začal postupně a vlastně stále mi říkají, že jsem ještě relativně mladý. Přesto v této branži už deset let působím. Měl jsem však samozřejmě štěstí, například na domácí a zahraniční agenturu.

V čem přesně to bylo štěstí?
Protože když má člověk moc nebo naopak málo aktivního agenta, tak tím jeho kariéra trpí. Buď pracujete příliš, nestíháte a utaháte se, případně nejste vidět a neprosadíte se. To je velice důležité. Snažíme se společně budovat něco, co bude úspěšné a trvalé.

Rozhodoval jste se někdy i o něčem jiném než o zpěvu?
Vlastně ani ne, protože o zpěvu bylo jasno ještě dříve, než jsem musel dělat nějaké rozhodnutí týkající se kariéry. Já jsem šel na konzervatoř již po základní škole a tím pádem bych asi vymýšlel další alternativy třeba na gymnáziu, ale tam jsem ani nešel. Sice jsem hodně sportoval, ale bylo to rekreačně a už bylo pozdě se začít tomu věnovat profesionálně. Kariéra pěvce je velká náhoda. Na školu jsem tenkrát vlastně šel spíše kvůli lidem. Zároveň mě ale zpěv natolik uchvátil, že jsem mu propadl a začal se snažit, co se dalo. Kdybych nezpíval, tak nevím, tato škola vás nějak všestranně na život mimo umění nepřipraví.

Zůstal byste u kultury? I když ne jako pěvec?
Asi ano, ať už v agentuře nebo v zázemí divadla. Ale to je zase dané tím, že s tím mám zkušenosti a mohl bych je zúročit. Po škole… těžko říct.

Máte nějaké jiné koníčky než kulturu?
Ano, ale není na ně tolik času, protože se nám narodila dcera. Prioritu má tedy rodina. Mám rád filmy, knížky, ale obojího je teď méně než jsem si myslel. Od Vánoc mám připravené knihy, na které se chystám, ale není čas. Mám rád týmové sporty, ale hraji opravdu rekreačně a jenom občas. Rád si i zaběhám, to je nejjednodušší, stačí si vzít boty a vyrazit.Ve Vídni s kolegy z orchestru chodíme na fotbal. Hokej jsem letos zatím hrál jednou.

Chcete, aby dcera pokračovala ve vašich šlépějích?
Vybrat si musí sama, my ji necháme. Ale rozhodně jí umění nebudeme vnucovat, zevnitř to totiž nevypadá tak úžasně jako zvenku. Šance na úspěch je také docela malá. Nechtěl bych, aby se trápila. Když uvidíme talent a zájem, bránit jí nebudeme, ale jinak budeme rádi, když bude dělat to, co ji bude bavit.

Co vás na kariéře umělce baví nejvíc. co naopak nejméně?
Nejlepší je jednoznačně to, že mě živí koníček. Což je fantazie, která se poštěstí málokomu. Práce vás pohltí, to je výhoda i nevýhoda. Kolikrát ani nevím, když se s přáteli z branže sejdeme v hospodě, tak jestli se bavíme nebo pracujeme. Člověk se z toho nikdy nedostane, pracujete v myšlenkách i před spaním. Jednoznačné mínus je časová náročnost. Příští rok budu půl roku v Americe, z toho asi čtyři měsíce sám, což je hodně dlouho a bude to opravdu těžké. To je vykoupení těch výhod a věc, která ke kariéře umělce zkrátka patří.