Po archivech a muzeích pět let pátrala učitelka svitavského gymnázia RADOMILA OBLOUKOVÁ. Ve svém hledání nadále pokračuje. Hledá další příběhy.

Jak jste se dostala k myšlence pátrání po zmizelých židovských obyvatelích Svitav?

Těch momentů, které mne ovlivnily, bylo více. Prvním impulzem ke hledání a pátrání bylo asi to, že Svitavy jsou spojené s Oskarem Schindlerem. Na začátku devadesátých let Steven Spielberg natočil film Schindlerův seznam, mimořádně působivý snímek dotýkající se holocaustu, v našem městě měl v březnu roku 1994 předpremiéru. Určitě je velice dobře, že poté byla Oskaru Schindlerovi v parku Jana Palacha odhalena pamětní deska a v muzeu je mu věnována část expozice. Z mého pohledu ale chyběl a chybí seznam těch, kteří museli z rasových důvodů v roce 1938 odejít. Nejdříve byli ze svých domů vystěhováni a přemístěni do jiných měst, poté jako první byli odesíláni do Terezína a pak do dalších vyhlazovacích táborů. Stopy těchto lidí po roce 1945 zmizely téměř úplně. Druhým momentem byla návštěva Terezína a Osvětimi a pak osobní prožitek z přípravy představení s divadelním souborem DOMA, který se dotýkal holocaustu. Bylo to stylizované představení o židovských dívkách v Terezíně. Shodou okolností jsem se tehdy dostala k prvnímu neúplnému seznamu svitavských Židů. Jenom jsem zkusila, jestli je možné dopátrat se dalších jmen, konkrétnějších údajů.

Kde všude jste hledala informace a co jste objevila?

Na počátku, jak už jsem naznačila, to byl z mé strany jakýsi pokus amatéra. A byla jsem velmi překvapená, že lze některé informace dohledat, že se střípky minulosti objevují a lze je poskládat. Možná ne úplně přesně, ale přesto… Při vlastním hledání a později bádání jsem zkoušela jít různými cestami. Obracela jsem se a obracím na odborníky, na lidi, kteří pracují s židovskou databází, kteří sbírají a třídí informace dotýkající se obětí holocaustu. Hledala jsem v Terezíně v deportačních listinách a v pamětních knihách. Současně jsem z Terezína získala tzv. ověření hledaných osob. Několikrát jsem byla v Židovském muzeu v Praze a pátrala v jeho databázi. Kontaktovala jsem i Židovskou obec v Brně. Nejvíce času jsem strávila v litomyšlském archivu. Tam jsou uloženy kromě jiného úřední dopisy a některé dokumenty vztahující se ke svitavským Židům, např. seznam českého a židovského majetku z roku 1938, ověřené dlužní úpisy, seznamy židovských obyvatel, kteří se léčili u zubního lékaře, dále knihy domovských listů a domovského práva. Mnohé údaje lze dohledat také v tehdejších novinách Zwittauer Nachrichten. Postupně jsem odhalovala nejenom jména konkrétních lidí, ale i příbuzenské vztahy a ekonomické vazby. Dnes také vím, že ve Svitavách žilo více než padesát židovských rodin, např. Steinova, Aufrechtova, Zwickerova, Schwarzova nebo Hirschova. Zjistila jsem, kde tito lidé bydleli, jaké bylo jejich povolání, kam museli v roce 1938 odejít, kterým transportem se dostali do Terezína, kterým transportem byli odesláni do vyhlazovacího tábora. V seznamu figurují nejděsivější místa, koncentrační tábory – Lodž, Riga, Minsk, Rejowiec, Piaski, Osvětim, Treblinka. Svitavští Židé neměli šanci, byli zavražděni, umučeni. V mém dlouhém seznamu „zmizelých sousedů“ jsou pouze tři jména, u kterých je poznámka ´byli osvobozeni´. Ve výkazu židovských obyvatel z roku 1938 a 1939 jsou vesměs jména mužů, pouze u některých rodin se objevilo i jméno ženy. Jména dětí zde nejsou. Také v databázi Židovského muzea v Praze, kde jsme se pokoušeli dávat dohromady členy jednotlivých rodin - otec, matka a děti, bylo pouze několik jmen dětí svitavských Židů. Je tedy možné, že rodiče některé děti zachránili ještě před říjnem roku 1938 tím, že je nějakým způsobem odeslali na západ. S touto hypotézou koresponduje i to, že mezi svitavskými Židy byli bohatí lidé, kteří měli ve městě významné postavení, továrníci, obchodníci, lékaři, advokáti…

Jak jste se dostala až k projektu Zmizelí sousedé?

Během pátrání jsem zjistila, že existuje projekt Zmizelí sousedé, řízený Židovským muzeem v Praze. V mnoha městech republiky funguje již několik let. Studenti a žáci škol se svými učiteli se zapojili do hledání „svých zmizelých sousedů“, sesbírali údaje a převyprávěli životní osudy židovských rodin. Často dohledali fotografie i další dokumenty. Oslovila jsem vedoucí projektu Zmizelí sousedé a nabídla možnost, že by mohli vystavovat ve Svitavách. Současně jsem se spojila s ředitelkou svitavského muzea Blankou Čuhelovou. Čas běží hrozně rychle. V podstatě ti nejmladší, kteří tu dobu prožili, dnes mají více než osmdesát let, jestli ještě vůbec žijí. Proto jsem sesbíraný materiál dotýkající se židovských obyvatel města nabídla k dispozici. Badatelé i amatérští zájemci mohou využít tyto údaje jako základní informaci pro další pátrání. A tak možná společnými silami odhalíme o něco více ze svitavské minulosti.

Kolik jmen jste při svém dlouholetém pátrání objevila?

Svitavskému muzeu jsem poskytla šedesát čtyři jmen. Ve své databázi mám ještě několik desítek dalších jmen židovských obyvatel města, ale v této chvíli jména ani související informace zatím nemám ověřené.

Našel se někdo ze starších svitavských usedlíků, kdo by vám podal nějaké informace?

Učím literaturu a také jsem svitavský patriot, takže mne zajímají příběhy a také to, co se dotýká města Svitavy. Oslovila jsem několik Svitaváků, kteří tu žili ve třicátých letech. Vesměs to jsou Češi a česká komunita tenkrát žila odděleně. Svitavští Židé byli většinou němečtí a s Čechy se nestýkali. A proto nikdo z lidí, které jsem oslovila, neznal blíže svitavskou židovskou komunitu, nepamatuje si konkrétní jména, ani nemá fotografie. Je však možné, že takový svitavský pamětník existuje, ale je přede mnou dobře utajený a já jsem ho zatím neobjevila. Svitaváky spíš více zajímá rok 1945. To je možná citlivější téma. Židé netvořili tak velkou skupinu lidí. Bylo jich několik desítek. Ve Svitavách chybí navíc i jejich bývalí sousedé a přátelé. Tehdy tu žilo přes devadesát procent Němců a téměř všichni museli odejít. Kruh se uzavřel, stopy zmizely.

Ti, co pátrají pro Židovské muzeum v Praze, měli štěstí a setkali se s nějakým pamětníkem?

Určitě. V podstatě v Terezíně při prohlídkách vyprávějí o té době pamětníci. Žije jich relativně dost. Problém je ve městech, která byla součástí Sudet. Pamětníci odešli v roce 1945. V těchto městech se nepodařilo dopátrat seznamy. Pokud se o to někdo pokusí, je hledání mnohem složitější než v českých městech. Například v Poličce byla před několika lety vydána publikace Lid Bible v Poličce. Zde historik Stanislav Konečný popisuje vývoj i zánik židovské obce. Současně předkládá jmenný seznam a mapuje příbuzenské vazby několika generací poličské židovské komunity.

Mohli by vám nějakým způsobem lidé pomoci?

Pokud žije nějaký člověk, který si tu dobu pamatuje, který měl souseda a ten zmizel nebo má doma fotografie ze třicátých let, prosím, ať se ozve. Velmi by mi pomohl. Je možné, že se podaří i některým dětem ze svitavských škol se svými učiteli odhalit část historie města. Existuje také stále naděje, že v jiném městě nebo v jiné zemi žije svitavský pamětník, člověk, kterého se dotkla děsivá doba a který by se chtěl o své vzpomínky podělit, a tak je předat dál. Věřím, že tím, jak budeme postupně odhalovat svitavskou minulost, tak vlastně pomůžeme sami sobě i našemu vztahu k tomuto městu. Budeme vědět, jací lidé tady žili, co vlastně vytvořili. V určité chvíli vidíme jen konkrétní věci, krásné stavby, genius loci se nám ale ztrácí, protože mu nerozumíme. Se svitavskými Židy, kteří tu byli do roku 1938, zmizela nejen jména z domovních zvonků a firemních štítků, zmizeli také pozůstalí, přátelé. A vzpomínky. Dokonce nenajdeme náhrobní kameny a vytratil se odkaz těchto lidí, protože zatím není nikdo, kdo by si je pamatoval a jejich životní příběhy převyprávěl.

Vzpomínáte si nebo znáte pamětníka? Napište nám: kveta.korbarova@denik.cz