A právě této speciality využil můj strýček, který po studiích zahradnického oboru v Lednici a v Brně odešel na druhou stranu republiky, do severočeského Děčína. Coby mladý praktikant prodával čerstvou zeleninu vypěstovanou v tamní zelinářské zahradě, kde pracoval. Jednou přišla nakupovat mladá dáma a kromě jiného požadovala také kapustu. A strýc v rámci svého šprýmování si vzpomněl na rodnou řeč a lišácky jí povídá: „Bohužel, kapustu nemáme, ale kdybyste chtěla kchél, ten máme.“

Slečna poněkud zrozpačitěla, co jí ten „mladíček“ vlastně nabízí a povídá: „Ne, děkuji, ten nechci!“ Pravda, strýček už je na pravdě boží a odpočívá na jednom venkovském malohanáckém hřbitově, ale rodinná historka je dodnes stále živá.

Pavel Kyselák