Kudy vedla vaše cesta k divadlu?

„Přes výtvarné umění, o které jsem se původně zajímal. Svoji první výstavu jsem dokonce měl tady v Poličce, v Tylově domě. Pak už mě oslovili poličtí ochotníci - loutkáři, kteří v té době založili soubor. Díky tomu jsem získal první zkušenosti.“

Ze studenta poličského gymnázia jste se stal členem významného loutkářského divadla, pražského Minoru. Jak k tomu došlo?

„Až do svého odchodu do Prahy jsem fungoval v loutkovém ochotnickém spolku při Tylově divadle, se kterým jsme hráli na hradě Svojanově na Loutkářské pouti, kde moji hru viděl tehdejší ředitel Minoru. Pozval mne na workshop, což je vlastně způsob seznámení se s chodem divadla, kdy jsem získal možnost vyzkoušet si prakticky, jak funguji na jevišti i v dílnách, či při výrobě loutek i celé scény. Také jsem šil kostýmy, učil jsem se hrát s loutkami a dostával přednášky o loutkovém divadle včetně historie, režie a dramaturgie. Během tohoto workshopu jsem si vytvořil pracovní vztahy a v okamžiku, když jsem složil maturitu na poličském gymnáziu, byl jsem přijat do pracovního úvazku v divadle Minor.“

Od loutek jste se posunul k pantomimě…

„To byla velká náhoda. Moje kolegyně z Minorumi vždy říkala, že jsem velmi pohybově nadaný, a zároveň promne hledala nějakou školu, čemuž jsem se vždy velice bránil. Až jednou udělala to, že zamne vyplnila přihlášku na AMU, načež já nepřipraven jsem se zúčastnil talentových zkoušek a byl jsem hned v prvním kole přijat. Během prvního semestru jsem pochopil, že tento krok byl osudový, jelikož jsem se právě v tomto divadelním projevu našel. Objevil jsem v pantomimě komplexní umění, které spojuje pohyb a herectví, hudbu i výtvarné umění v jeden celek. Jak říkám,mim maluje čas.“

V současné době působíte v jediném českém profesionálním pantomimickém souboru Theatro Pantomissimo, jehož jste zakladatelem. Kritiky o vašich představeních uvádějí, že ukazují novou tvář české pantomimy. Jaká tedy je?

„Je to moderní pantomima. Spojujeme formy fyzického divadla a zároveň vycházíme z techniky klasické pantomimy. Náš soubor zároveň funguje jako laboratoř, kde zkoumáme různé principy divadelních forem, přičemž se snažíme posunout herecké vyjádření, techniku i dramaturgii k modernímu pojetí. Neustále pracujeme na vývoji pantomimy, snažíme se, aby toto umění nestagnovalo.“

Přibližte nám váš repertoár. Ve kterých divadlech hrajete?

„Náš repertoár je velmi široký, zahrnuje jak tradiční pantomimu s prvky commedie dell´arte, tak i groteskní pantomimu. Soustředíme se však na moderní pantomimu, která si vybírá náročnější témata, což jsou například metaforické básně či příběhy. Nyní máme nové představení On the dark road, o kterém se kritika vyjadřuje jako o novém zjevení na české scéně. Spojujeme v něm klasický divadelní žánr s prvky fyzického divadla a moderní pantomimou.“

Jak vaše moderní pojetí pantomimy vnímá publikum?

„Musím říci, že diváci nás vítají všude, kde nás znají, a tam, kde nás doposud neviděli, jsou velmi překvapeni, protože dnešní generace pantomimu nezná. Možná ti dříve narození si pamatují Fialku a Hybnera, ale my děláme něco trochu odlišného, a proto bývají diváci zaskočeni posunem v rámci žánru i naší technickou připraveností, na kterou velmi dbáme. Obecně se dá říci, že jsou překvapeni především tím, že spatří na jevišti někoho, kdo nemluví a přitom řekne divákovi mnohé. Obrovskou výhodou pantomimy je, že nezná jazykové bariéry, jelikož využívá archetypálního jazyka, takže vnímání našich kusů se liší dle národnostně náboženských tradic publika. Neoslovujeme konkrétní generaci, ale člověka jako bytost, takže mladí i staří si přijdou na své, snad právě proto, že mim je jakousi tajemnou bytostí s bílou maskou, vyprávějící příběh dotýkající se emocí beze slov.“

Kromě vlastního hraní je vaše činnost spojená s divadlem i jinak. Mám na mysli Divadelní pouť na hradě Svojanově.

„Letos jsem produkoval Divadelní pouť, což byla spolupráce po tříleté pauze, jelikož naposled jsem úzce spolupracoval s Jiřím Čtrnáct v roce 2004, kdy jsem zajišťoval program tamního kulturního léta. Vytvořil jsem tam pět divadelních festivalů, které původně zahrnovala Loutkářská pouť, kterou jsem posléze přejmenoval na Divadelní, jelikož jsem nabídl kromě loutek i hudební produkci a alternativní divadlo i animovaný film. V současné době nevím, jak to bude, jelikož se situace neustále mění vzhledem k výměně kastelána. Pokud mě někdo osloví, jsem připraven ke spolupráci, jelikož ke Svojanovu mám vřelý vztah.“

Pokud byste měl popsat takový běžný den v životě mima, jak by vypadal?

„Ráno vstáváte s bolavým tělem, nemůžete se vůbec hnout, bolí vás úplně všechno, každý sval i kloub po tvrdém tréninku a představení. Dopoledne následují povinnosti týkající se školy, pedagogické činnosti, zkoušek představení a produkční agentury, poté následuje trénink pro udržení kondice a pružnosti těla, střídám podle možností kondiční trénink s jógou, která je také velmi dobrá pro uklidnění. Večer mám zpravidla představení. Do postele se dostávám tak v jednu ve dvě po půlnoci a vstávám v sedm, osm hodin. Umění je skutečná řehole.“