Ne všechno bývalo tak idylické, jak je tomu dnes. Začátky byly krušné, v roce 2001 dokonce propadli na domácí scéně. Plzeňská Múza, soutěž pro začínající kapely, jim byla zapovězená. „Absolutně jsme si z toho nic nedělali už proto, že jsme si hráli sami pro sebe. A to děláme vlastně dodnes," říká bubeník skupiny a spoluzakladatel původního dua Mandrage MATYÁŠ VORDA, který s Deníkem promluvil spolu s klávesistou FRANTIŠKEM BOŘÍKEM.

Tak jaké vlastně byli začátky?
Matyáš Vorda: Začalo to už v roce 2001, kdy jsme skupinu založili s Víťou Starým (pozn. aut.: zpěvák a kytarista), později se k nám přidal i klávesák. Ale pozor, nebyl to ještě František, ale někdo jiný. A tak jsme zkoušeli Múzu tři roky po sobě. Nevyhráli jsme, ale bylo to v pohodě. (úsměv) Jednou jsme postoupili do finále, ale jinak jsme to nenesli těžce. Byli jsme rádi, že si zahrajeme koncert.

Zkoušeli jste prorazit i na dalších soutěžích?
MV: Nezkoušeli jsme nic moc další, protože nám připadalo, že v muzice se nemusí až tak soutěžit. Kapely prostě hrají a lidé na ně chodí, nebo ne. To je pomyslná soutěž s vypovídající hodnotou. Když se tři lidi domluví na tom, jestli je to dobré, nebo ne, to mi nepřijde relevantní.

Dohromady vás dávali vaši otcové.
MV: Hrál jsem tenkrát asi rok na bicí a Víťa chvíli hrál na kytaru. Neznali jsme se a přitom naši tátové spolu měli kapelu. Vzniklo to tak, že můj táta slavil narozeniny, měla tam zahrát jejich skupina a jako fór chtěl přidat, že tam zahrajeme i my. Seznámili jsme se a nazkoušeli jsme jednu jejich písničku a Wonderwall od Oasis. Zahráli jsme si, bavilo nás to a pak jsme to spolu zkoušeli. Potom už jsme koncertovali.

Jak je možné, že jste se neznali, i když k sobě otcové měli tak blízko?
MV: Jo, to měli. Jenže Víťa byl fotbalista a já jsem sport neměl rád. Moc blízko jsme tak spolu neměli. (smích) Našli jsme si k sobě cestu až skrze muziku, což bylo hezké.

A od té doby jste urazili kus pořádné cesty a hrajete v mnohem širší sestavě. To musí být úplně jiný zvuk, než ve vašich začátcích?
MV: To je! Ty první písničky byly žánrové docela podobné. A tak se okolo toho točíme a jen píšeme všechno, co jde z našich hlav. Potom odešel náš klávesista, který hrál ještě na akordeon. Šel se mu věnovat naplno a dnes to zvládá tak, že je sedmý nejlepší na světě. To je velký úspěch. Zkrátka už potom neměl čas na kapelu. My jsme objížděli koncerty, poznali jsme se tam s naším současným kytaristou Pepou Bolanem a bassákem Coopim. Naše kapely spolu tenkrát často koncertovaly, a tak se z toho později stala jedna skupina.

Ještě se vraťme k vašemu původnímu klávesistovi. Zkoušel hrát v původních Mandrage také na akordeon?
MV: Jo a bylo to celkem zajímavě podané. Na akordeon hrál pár našich věcí. Do toho Víťa hrával na akustickou kytaru, k níž používal krabičky se zkreslením, které přitom pasovaly k elektrické kytaře. Mělo to dost specifický zvuk.

Františku, jak složité bylo zapadnout do toho rozjetého kolotoče, kdy kapela expandovala?
František Bořík: S Matyášem jsem se poznal na gymplu a s Víťou jsem se znal taky od školních let. Znali jsme se docela dlouho a zapadání do toho nebylo složité. Byli jsme kamarádi, co šli jednou na pivo, pak zase do zkušebny a tam to začalo. Povím vám to celé.

Tak spusťte.
FB: Matyáš tenkrát pořádal večírek doma, jeho rodiče odjeli kamsi na chalupu. Opil jsem se tehdy vínem a hrál jsem po deseti letech na piano. Mates mi řekl, že je to srandovní a že mám přijít na zkoušku. Takže takhle jsem přišel. A podobně to probíhá i na těch zkouškách.

Tak to jste šťastná partička. A dnes máte spoustu fanoušků, vaše desky jsou populární. A kam přijedete, tam po vás lidé šílí. Je to příjemné, nebo vám to vadí?
MV: Rozhodně nám to nevadí. (úsměv)
FB: Živit se muzikou, to je splněný sen. Jezdit po republice a mít tolik lidí na koncertech. Úžasný. Je to velká radost a my si toho moc vážíme, že to tak může být. Takže nemůžeme říct, že by nám to vadilo. A jestli jsme stejní? To neumíme říct. Když se dívám do zrcadla, mám dneska vousy, což dřív nebývalo, ale s muzikou to asi nepřišlo.

A jak se s vámi vyvíjejí i vaše písničky? Dnes už máte hitovky jako Šrouby a matice, Tančím, Hledá se žena.
MV: Samozřejmě si uvědomuju nějaký progres kapely. Je to dané i tím, že hrajeme hrozně často a kapela si podle mě víc sedla. Dříve jsme to hrozně řešili, ale teď jsme mnohem víc spontánnější. Teď máme naučené takové principy, že naše zkoušky trvají jen chvilku. Zkoušíme jen hodinu nebo dvě, když děláme nové věci a stihneme udělat dvě písničky. Ve studiu to jde rychle a děláme tam věci, které bychom ve zkušebně zase neudělali. Najeli jsme prostě takový svůj model.

Zvukař ve studiu na vás u mixpultu asi musí docela koukat.
MV: To možná celkem jo. (smích)

V jednom roce jste objeli nejvíc koncertů ze všech kapel za celou sezonu. Jak jste to vůbec dělali?
MV: Koncertovali jsme každý pátek, sobotu a občas i čtvrtky a někdy i vícedenně.
FB: Někdy jsme dávali i tři koncerty za den a mně se to zdálo docela dobré.
MV: Ostatní skupiny se tomu divily, jak to funguje. Sto osmdesát koncertů za rok.
FB: Jo, to číslo si pamatuju.
MV: Je to hodně velká cifra, ale teď už to tak nemáme. Už tolik nechceme. A nebo nás někde nechtějí, protože jsme hodně dobří a drazí. Dělám si legraci. Ale pravda je, že republika není tak velká, jak jsme si mysleli. Zjistili jsme, že lidé jezdí na koncerty hlavně blíž od svého bydliště. Tak teď hrajeme méně, aby se naší hudby nepřesytili.

Pánové, oba jste Plzeňáci. Město je proslavené pivem a teď tam lidé žijí fotbalem a hokejem. To vás snad ani nemůže minout, že?
MV: Oba nejsme takoví Plzeňáci, i když to spousta lidí okolo nás prožívá. Nikdy jsem nebyl na fotbale a hokeji, František taky ne. Ale náš technik je velkej fanda plzeňskýho fotbalu. Víta na to také kouká. Je těžké se z toho vymknout.
FB: Je to hrozný a povím vám něco, co se pořád děje. Jedeme domů z koncertu, v autě hraje Radiožurnál a poslouchá se přenos z fotbalu, který je puštěný tak, aby to slyšeli i ti vzadu. My, co sedíme uprostřed, trpíme. Já mám rád prostě sport jen pasivně.