V roce 2003 překvapil slovenský badatel István Németh litomyšlské archiváře tvrzením, že maďarský malíř Tivadar Mihály (tj. Theodor Michael) Kosztka, užívající umělecký pseudonym Csontváry, byl potomkem rodu Kostků z Postupic, držitelů mj. litomyšlského panství.
Dříve, než se budeme Némethovým vyjádřením zabývat, je vhodné tohoto umělce několika slovy představit. Narodil se 5. července 1853 v Sabinově (Kis-Szeben) a původně zastával profesi kupce a lékárníka. Poté, co ve svých čtyřiceti letech (v roce 1893) namaloval coby autodidakt první obraz s názvem Motýli, se věnoval studiu malířství v Římě, Mnichově, Karlsruhe a Paříži. Podnikl studijní cesty (Balkán, Neapol, Sicílie), během nichž vytvořil řadu obrazů vynikajících úchvatným vnímáním krajiny a intenzitou světla barev. Zmínit lze mimo jiné plátna Vila v Pompejích (1901), Vodopády u Jajky (v Bosně) a „Římský“ most v Mostaru (oba 1903). V letech 1904 až 1905 pobýval v Levantě a namaloval například obrazy U zdi nářků v Jeruzalémě (1904), Ruiny Diova chrámu v Athénách (1904) a Olivetská hora (1905). Na základě skic vznikla mimo jiných díla Cedr z Libanonu (1907), Mariánský /léčivý/ pramen v Nazaretu (1908 - obrázek ženy vlevo) a řada dalších. Dlužno dodat, že některé z umělcových obrazů svými rozměry (12 krát 12, ale i 30 krát 30 metrů) představují spíše monumentální tvorbu. Čerpáním námětů ke svým dílům, ale i pojetím a technikou malby při uplatnění osobité fantazie se Csontváry výrazně odlišoval od tradiční tvorby v tehdejších Uhrách. Své obrazy prezentoval na výstavách v Budapešti (1905) a Paříži (1907). V Uhrách nalézalo jeho umění zpočátku málo pochopení. Negativní vnímání své tvorby umělec navíc umocňoval svým vystupováním hraničícím mnohdy až s velikášstvím (panovníkovi i ministrům uděloval telegrafické rady jak vládnout, prezentoval se jako zázračný lékař apod.). Zemřel v roce 1919 v Budapešti, zklamán nepochopením a sužován schizofrenií, když se v posledních letech života věnoval ztvárňování svých surrealisticko-schizofrenních vizí. Teprve až po Csontváryho smrti začala být uznávána síla jeho koloritu a svěží představivost a začal být vnímán jako předchůdce expresionismu. Později bylo v jihomaďarské Pésci otevřeno Csontváryho muzeum (před nímž stojí umělcova socha) a několik jeho maleb bylo umístěno v budapešťské Národní galerii. Úspěch na mezinárodní scéně zaznamenal maďarský film Csontváry, natočený v roce 1980 Zoltánem Huszárikem.

Výše zmíněný slovenský badatel István Németh ztotožňuje studijní cesty Tivadara Kosztky rovněž s úsilím o odhalení historie maďarských kmenů (ale i Hunů a samotného Attily) a upozorňuje i na to, že se jeho cesta do Levanty nápadně podobala té, kterou v letech 1491 – 1492 podnikl Litomyšlan Martin Kabátník podporovaný Kostky z Postupic. Cestovatel, člen Jednoty bratrské, měl hledat křesťany žijící po vzoru původní apoštolské církve. Németh si všímá rovněž působení náboženské pospolitosti manicheistů a na základě poměrně složitých úvah dává vše výše uvedené do vzájemných souvislostí.

Tvrzení Istvána Németha o příbuzenství malíře Csontváryho s Kostky z Postupic by jednoznačně prokázaly testy DNA na základě odebraných vzorků z ostatků Tivadara Kosztky a kteréhokoli příslušníka rodu Kostků z Postupic, jenž byl spřízněn rovněž s rodem pánů z Pernštejna. Bez tohoto důkazu se tak budeme pohybovat dílem v rovině hypotetických úvah.

Nicméně, nejprve rytířský a posléze panský rod Kostků z Postupic zaznamenal po husitských válkách velký společenský vzestup. Příslušníci rodu byli uvedeni do vysokých zemských úřadů a působili ve vojenských a diplomatických službách panovníků. Ve druhé polovině 15. a v první polovině 16. století náleželi Kostkové k nejmocnějším rodům v českých zemích, čemuž odpovídal též rozsah jejich majetkové držby. Vedle litomyšlského, původně biskupského, zboží (panství) vlastnili v nejbližším okolí panství lanšperské, brandýské, novohradské a moravskotřebovské. Rozlehlé statky drželi též ve středních Čechách a zejména na Moravě. Po účasti na nezdařeném prvním protihabsburském odboji v roce 1547 byl Kostkům konfiskován majetek a smrtí Bohuše III. Kostky z Postupic kolem roku 1557 tento rod (dle tradice) v českých zemích vymřel. Jak se tedy příslušníci rodu dostali do Uher? Je známou skutečností, že někdy po roce 1468 přešel Albrecht Kostka z Postupic na Litomyšli a Moravské Třebové do diplomatických služeb Matyáše Korvína, konvertoval ke katolické víře a obdržel rozsáhlé statky kolem Komárna (včetně titulu župana, též purkrabího Komárna) a hradu Lietava. K roku 1537 byl připomínán Mikuláš Kostka ze Sedlce coby kastelán hradu Lietava. Podle tvrzení historika a heraldika Augusta Sedláčka odešli do Uher též příslušníci zchudlé větve Kostků z Postupic z okolí Čáslavi. Ve druhé polovině 19. století se v Uhrách i na Slovensku připomínalo několik údajných potomků rodu Kostků z Postupic. Nejznámějším z nich byl nejspíše Dr. Antonín Kostka (Kosztka), královský maďarský ministerský rada a ředitel státní prokuratury v Budapešti, který prý vlastnil řadu dokumentů (snad dokonce i tisíc let starých) týkajících se nejen rodu Kostků z Postupic, ale i českých zemí obecně. Z roku 1885 se dochovala jeho korespondence s Augustem Sedláčkem v genealogických záležitostech. Na základě pomoci Augusta Sedláčka uherská vláda nakonec dr. Antonínu Kostkovi přiznala právo užívání šlechtického predikátu i rodového erbu. Dr. Antonín Kostka ostatně korespondoval (mj. v numismatických záležitostech) též s litomyšlským kupcem, cestovatelem, sběratelem starožitností a zakladatelem místního muzea Quidonem Šimkem. V roce 1924 se litomyšlským městským představitelům písemně ohlásil profesor vyššího reálného gymnázia v Karlovaci Ivan Kostka. S odvoláním na staré dokumenty se též hlásil k rodové příslušnosti s Kostky z Postupic. Několik potomků bylo za první republiky připomínáno rovněž v Brně. Zmíněný slovenský badatel István Németh uvedl další příslušníky rodu pobývající v minulosti v Banátě, v současnosti pak v Budapešti, ve Stupavě apod. Čili příbuzenský vztah malíře Tivadara Mihályho Kosztky-Csontváryho (1853 – 1919) s příslušníky rodu Kostků z Postupic je poměrně reálný.

Oldřich Pakosta,ředitel SOkA Svitavy