Je sice o několik let starší, prameny vlasů prošedivělé, ale hlas mu slouží tak, jako když si odbýval premiéru ve slavném muzikálu Dracula. Právě tak si lidé převážně pamatují úspěšného zpěváka DANIELA HŮLKU, kterým se nedávno představil v poličském Tylově domě.

Jak dnes vytáhlý muzikant s nezaměnitelným hlasovým projevem žije? Když může, užívá si klidu nedaleko Prahy, svou politickou zkušenost by raději vyměnil za mnohem příjemnější zážitky a dušuje se, že už nikdy do politiky nevstoupí. Koncertovat a zpívat bude ještě hodně dlouho. Zanedlouho totiž Dracula oslaví dvacet let od své premiéry, on sám navíc účinkuje v jiném muzikálu Kleopatra coby César.

Koncerty si dělíte na třetiny – vážnou hudbu, modernější a písničky z muzikálů. Které jsou vám nejbližší?
Mám rád všechno, co na koncertu zpívám, takže těžko říct, kterou mám nejradši. Dvořákova vážná hudba je trochu romantika. Není tak stará. Muzikálem se to propojí a na konci jsou nové písničky. V podstatě to symbolizuje můj vývoj (úsměv). Napřed jsem studoval gotiku, potom jsem dělal muzikál a na to jsem začal točit desky.

Když člověk slyší váš zvučný hlas, vybaví se mu i tvrdší žánry. Nikdy jste neuvažoval o rockové dráze?
Ani ne, protože mám spoustu kamarádů bigbíťáků a mockrát jsem s nimi zpíval jako host. Bavilo mě to a měli jsme z toho radost. Ale přece jen můj hlas je stavěný na kantilénové zpívání. Dát si občas bigbít s kámošema je dobrý, ale pořád by to nešlo. Nenaplňovalo by mě to.

Sami vám neříkali, ať jdete a zkusíte hrát s kapelou bigbít?
Prostě mě zvou, když mají koncerty a to je to nepříjemnější. Když si spolu můžeme něco zahrát a zazpívat. Je to fajn.

Lanařil vás někdo do kapely?
Ani to neproběhlo, že by ze mě někdo chtěl mít frontmana skupiny.

Odmítl byste?
Pravděpodobně bych tu nabídku odmítl, protože to není můj šálek kávy.

Vnímají vás lidé stále jako muzikálového Draculu a zpěváka, co porazil Karla Gotta na slavících, nebo už se to vyvinulo v něco jiného?
Myslím si, že dnes už je to na obě strany. Samozřejmě mě vnímají jako zpěváka ze slavného muzikálu a příští rok se to ještě obnoví, protože se blíží dvacetileté výročí od premiéry Draculy. Hodně se bude hrát Dracula. Přesto si myslím, že lidé zaznamenali můj určitý vývoj, kterým si procházíme úplně všichni.

S nálepkou Draculy jste smířený? Oblíbil jste si ji?
Měl jsem období, kdy jsem se jí snažil zbavit a pak jsem si uvědomil, že to byla velká neskromnost a zbytečná pýcha. Přestal jsem to dělat. Když má herec a interpret to štěstí, že dostane takovou roli, která ho proslaví a lidé si ho s ní spojí, je velký hřích se toho zbavovat. Takže dnes si jí velmi vážím.

Proč jste se jí snažil zbavit? Vadil vám ten obrovský příval nečekané popularity?
Spíš to byla mladická nerozvážnost a rozjuchanost. Měl jsem pocit, že nejsem jenom Dracula, což samozřejmě nejsem. Teď jsem starší a vidím to úplně jinak. Nejsem jenom Dracula, ale to spojení s takovou rolí budu mít až do smrti.

Když se člověk podívá během vašeho koncertu do publika, pořád v něm vidí převahu žen, i když pánové chodí také. Je to pořád příjemné?
Je to příjemné. Vždyť jsem chlap a mám rád ženy. I když je fajn, že se přijdou podívat i pánové, protože to znamená, že přišli jen za muzikou. (smích) Ale jinak je vážně pěkné mít dámské publikum.

Rozhlížíte se v davu, jaké typy žen navštěvují vaše vystoupení?
Já tam moc nevidím, maximálně do první řady a dál už to moc nejde. Čili to moc nesonduji.

Připomínal jste publiku, že špatně vidíte i na playlist, který máte před sebou na zemi na jevišti.
(smích) Přesně. Jenže mně je blbé zpívat v brýlích. Mám tři čtvrtě dioptrie, což není vlastně skoro nic, ale občas se to pozná.

Co se vám vybaví, když hrajete po městech svitavského okresu?
Že jsem tu zpíval v různých městech a městečkách. Do té doby jsem se na tahle místa tolik nedostával. Ani jako bývalý vrcholový sportovec.

Jako reprezentační volejbalista jste to dotáhl poměrně daleko.
To už je hrozně dlouho.

S vaším hlasovým rozsahem a talentem jste měl v mládí patrně jasnou volbu, čím se namísto volejbalu budete živit, že?
Dlouho jsem byl přesvědčený o tom, že budu celý život dělat právě volejbal a po skončení kariéry budu pracovat jako trenér a udělám si licenci. Potom jsem si přivodil zranění vazů v kolenech. Skončil jsem s volejbalem a díky tomu jsem měl najednou spoustu času na zpívání. S kamarády jsme si založili kapelu, zpíval jsem i v různých sborech, no a potom jsem se dostal k panu profesorovi Zdeňku Jankovskému, tehdejšímu sólistovi opery Národního divadla. Naučil mě všechno, co dnes umím.

Ve volném čase si ještě odskočíte k volejbalu?
Ale jo. Zrovna nedávno jsem si šel zahrát plážový volejbal a myslel jsem si, že „chcípnu". Je to ještě horší, než klasický volejbal. Hraje se v menším počtu lidí, navíc v písku a já málem zemřel. (smích)

Ještě zpátky k východním Čechám. Někteří slavní herci a umělci tady mají chalupy. Nepřemýšlel jste, že byste si po jejich vzory tady také pořídil dovolenkové místo?
Jsme vlastně kousek od Žďáru nad Sázavou, že? Tím pádem odsud vlastně mám i jiné vzpomínky. Mám odtamtud manželku. Ale to už dneska nestojí za řeč. Jinak já nebydlím v Praze, ale tak čtyřicet kilometrů od Prahy. Mám to štěstí, že jsem po rodičích zdědil baráček. Jenže tím největším štěstím je, že okolo něj mám tři čtvrtě hektaru lesa. Co se přírody týká, jsem tedy spokojený.

Pojďme k tématu politiky, když je po komunálních volbách. Jak vnímáte s odstupem času svou kandidaturu do českého parlamentu?
Beru to jako životní zkušenost. Velmi nepříjemnou zkušenost. Dneska si říkám, že jsem byl vlastně „blbej", že jsem do toho šel, i když jsem to myslel dobře. Chtěl jsem pomoct a pak se ukázalo, že o to lidé vlastně vůbec nestojí (smích). Takže jsem byl trošku za blbce, ale co. Zkusil jsem to. Cítil jsem, že všichni jen sedíme, nadáváme po hospodách, tak jsem s tím chtěl něco udělat. Šel jsem do toho s čistým svědomím a dodnes mi nikdo nevěří, že jsem za to neměl ani korunu. Ani za podporu pana prezidenta, ani za kandidaturu. A když dnes vidím některé lidi, co kandidují, tak se trochu stydím, že jsem kandidoval také (smích).

Jak tahle slova přesně myslíte?
Přesně tak, jak je říkám. A jmenovat nebudu.

Vzpomínám si na jeden předvolební televizní dotazník, kde tazatelé kladli hodně záludné otázky na parlament, zákony a podobně. Tehdy jste ho nedokončil. To jste byl tenkrát tak naštvaný?
Jednomu zamindrákovanému mladíkovi jsem desetkrát odpověděl na tu samou otázku a on se mě po jedenácté zeptal znovu, tak jsem odešel. Opravdu jsem si naivně myslel, že když do toho půjdu, tak proto, abych něco dělal a ne proto, aby se mě někdo snažil načapat na slovíčkách.

Když říkáte, že jste chtěl se stavem v Česku něco dělat, šel byste do politiky znovu?
Ne! Už je mi to úplně jedno a nebudu se politicky angažovat. Nelákalo by mě to ani na komunální úrovni.