Hlavní cenu, Litomyšlskou lilii, obdržel Eduard Mocek z Frýdku–Místku. „Prostudoval patnáct set dopisů z korespondence Leoše Janáčka, jehož dílo ho inspirovalo,“ vystihla stručně obsah Mockova filmu organizátorka soutěže Alena Mauerová. Za Portréty ohňů, medailon o akademickém malíři Bohdanu Kopeckém, přiřkla porota první místo Tereze Brázdové z Litomyšle. Z ocenění měla velikou radost. „Hlavně proto, že jde o litomyšlskou soutěž. Takže jako domácí autorka jsem soutěžila na poli domácím,“ uvedla talentovaná režisérka.

Soutěže se nezúčastnila poprvé. Ceny si z litomyšlského kina odnesly i její dřívější filmy, například Krvavý román či film Necháme to Osudu.Portréty Ohňů nyní Tereza Brázdová nabídne České televizi a doufá, že film odvysílá, i když to pravděpodobně bude v delším časovém horizontu. „Portréty Ohňů budou k vidění v kabelové televizi v Litomyšli, k dispozici jsem ho dala i pro kabelové vysílání ve Svitavách,“ uvedla autorka, kde promítnou v brzké době zdařilý dokument.

V kategorii historických a vlastivědných snímků zvítězil šestiminutový Větřák Bohuslava Cihly. Cenu starosty Litomyšle obdržel Pražan Bohumil Kheil za snímek Letná, sport a neplavec. Porota považovala za nejlepší film Převleč se do smradlavýho příteli od Martina Láníka, Michala Panduly a Pavla Čecha a udělila jim cenu. Sinsheim 2008, technický dokument o lokomotivách, ocenil ředitel pořádající SKS Svitavy.Třicátého ročníku filmové soutěže Litomyšlská lilie se zúčastnil také Libor Ludvíček z Benátek. Publiku se představil se sedmnáctiminutovým medailonem o trstěnickém fotografovi Josefu Sotonovi.

Rozhovor: První film natočil na svatební cestě v Itálii

Libor Ludvíček z Benátek vytvořil snímek o fotografovi Josefu Sotonovi z Trstěnice

Jak vzpomínáte na první setkání s Josefem Sotonou?
Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1984, když jsem se vrátil z vojny. Tehdy jsem se stal členem litomyšlského fotoklubu, kde už Josef Sotona v té době působil dvacet let.

Jak byste představil svůj snímek o úspěšném fotografovi?
Zachytil jsem v podstatě celý život Josefa Sotony tak, jak se věnoval fotografii. Mimo jiné i to, když fotil svoji matku při pečení chleba. Za tyto fotografie získal ocenění. Poté zaznamenal litomyšlskou povodeň v osmdesátých letech.

Jak dlouho trvala práce na filmu?
Natáčel jsem tři roky. Snímek jsem nosil v hlavě několik let, ale chyběl mi impulz, který by mi pomohl vše rozjet.

Co se stalo tím správným impulzem pro natáčení?
Byl to rok 2005, kdy Josef Sotona získal na Národní přehlídce amatérské fotografie první místo v kategorii upravovaná digitální fotografie. Požádal jsem ho o natočení medailonu a on souhlasil. Film jsem mu daroval k sedmdesátým pátým narozeninám, které oslavil letos v dubnu.

Jak jste se k filmování vlastně dostal?
V roce 1990 jsem se oženil. S manželkou jsme jeli ještě ten rok na svatební cestu do italských Benátek. Cestu jsem zaznamenal půjčenou kamerou na klasický film. V Itálii jsem v podstatě natočil svůj první film. Potom přišly děti, takže v mém archivu nechybí ani rodinné snímky.

Kolik filmů jste již natočil a jaké?
Dříve jsem spolupracoval s litomyšlským filmařem Janem Myškou. Pod vedením ředitele archivu Oldřicha Pakosty jsem vytvořil snímky o broucích nebo pečetích. Před jedenácti lety jsem natočil film o litomyšlském zámku.

Zapojujete svoji rodinu do natáčení filmů? Jsou hlavními aktéry?
To snad ani ne, ačkoliv samozřejmě kamerou zachycuji rodinný život. Syn Štěpán si dokonce zahrál v medailonu o Josefu Sotonovi v úvodní a závěrečné pasáži. Z kostek tvoří jakýsi komín, jakoby skládal obraz. A obraz je základ fotografie. Sám se cítím být více fotografem než kameramanem.