„Člověk má mluvit tak, jak mu zobák narostl,“ říká literát Milan Nechuta

Michele Vojáček 9. 6. 2015

Jevíčko – Jedním z čestných hostů festivalu Jevíčkovění byl i spisovatel Milan Nechuta. Jeho dílo se vyznačuje tím, že rád používá malohanáčtinu. Při našem rozhovoru však kvůli čtenářům mluvil spisovně.

Proč jste si pro své psaní vybral právě malohanáčtinu?
Protože si myslím, že každý člověk by měl mluvit tak, jak mu zobák narostl. Já jsem si to pak převedl na to, že by tak člověk měl i psát.

Psal jste někdy spisovně?
Ano, svůj román Generační výpověď jsem napsal ve spisovné češtině, bavilo mě to, ale nejvíce se uvolním a nejradši píši v té malohanáčtině. Až v ní jsem se našel.

Takže nářečí používáte, protože se vám s ním lépe pracuje?
Ano, u nás se tak odmalička mluvilo. Pobýval jsem i v Čechách, ale když jsem se vrátil do rodné vísky, tak jsem začal sám od sebe mluvit řečí, kterou jsem se naučil v dětství.

Píšete pouze o zážitcích z vašeho života, nebo si občas i něco vymyslíte?
Já píši pouze autobiografická díla. Samozřejmě někdy použiji svou literární licenci  a něco upravím, případně vypointuji, ale vše se zakládá na tom, co jsem prožil. Nedokážu psát úplně smyšlené příběhy.

Co vás inspirovalo při psaní? Co bylo prvním impulzem pro to, aby začala vaše kariéra?
Byl to například Jiří Černý, kterého čtu od šedesátých let. Hltal jsem četl jeho články  v časopise Melodie. Nezajímala mne ani tak hudba samotná, ale ta jeho čeština! Dále to byl například Hemingway a Remarque. Hodně mě také inspiroval Karel Hvížďala a jeho knížka Dálkový výslech. Byl to takový zlom v mém životě, když jsem si jí přečetl, tak jsem začal psát své první dílo, tedy ten můj román.

Začínat románem je docela odvážný počin, nezkoušel jste před tím nějaké kratší útvary?
Já jsem začínal úplně opačně, než všichni radí. Tedy začínat na povídkách a z nich plynule přejít k románu. Napsal jsem první román a teď už píšu jen povídky.

Váš jazyk se také vyznačuje specifickým prvkem. Používáte výrazy jako vod, vona, vokolo a další. To do „oficiální" malohanáčtiny patří?
Asi ne. Je to zvláštní, protože třeba v Olomouci mluví trochu jinak. Každopádně mi přijde, že se malohanáčtina liší snad v každé vesnici. Snažím se zkrátka mluvit tak, jak mi zobák narostl. Jak mě to naučili v dětství.

Jaké máte plány do budoucna?
Zrovna teď mi jedna paní přenechala sbírku textů svého otce. Já se je teď pokusím coby spoluautor přetvořit. Velice se na to těším. Uvidíme, co z toho vznikne. Já už jsem v důchodu, mám už sedmdesát roků, takže hlídám vnoučky a píšu povídky.