Rozhovor s Martinem Boštíkem z Litomyšle, který je autorem knihy Sametová revoluce v Litomyšli. Příspěvek k politickým dějinám okresu Svitavy v letech 1989–1991.

Litomyšl – U příležitosti výročí dvaceti let po pádu komunismu vydává Martin Boštík novou knihu. Oficiálně ji představí veřejnosti 17. listopadu na setkání ve Smetanově domě v Litomyšli.

Jak byste svoji novou knihu představil a pro koho je určená? O čem je, jaké období a místa zachycuje?

Po úvodní části zabývající se situací v letech 1968–1989 a pasážích věnovaných předlistopadové Litomyšli (včetně popisu perzekuce signatářů petice Několik vět, kterých byla v Litomyšli celá řada) následuje líčení litomyšlských událostí od 17. listopadu do rozpadu OF na jaře 1991. Avšak čtenáři mohou v textu najít mnoho informací celookresního rázu, jako např. stať věnovanou reakcím OV KSČ ve Svitavách na rostoucí napětí ve společnosti po zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě, následným personálním proměnám na ONV ve Svitavách (obstrukce ze strany dosavadních vládců a jejich kontakty s premiérem Adamcem, odvolání předsedy ONV Jaromíra Prchala a předsedy OV KSČ Jaroslava Drozdka, kauza „vrchního okresního cenzora“ – vedoucí kulturního odboru ONV Lidmily Kružíkové, atd.), vzniku a činnosti OF svitavského okresu a jejich boj s nomenklaturními kádry po volbách v roce 1990 a další. V závěru se nacházejí tři úvahové kapitoly, které považuji za naprosto nezbytné. Na úplném konci knihy pak čtenáři najdou přílohu věnovanou litomyšlské legendární undergroundové skupině Homo ludens, kterou se mi podařilo sestavit za pomocí Jana Rychtaříka a Michala Müllera, dvou bývalých členů této hudební formace. Kniha obsahuje kolem padesáti fotografií a má jmenný rejstřík zahrnující několik stovek položek, což čtenářům značně usnadní orientaci. Je určena každému, kdo by se rád dověděl, jak probíhaly události posledního politického převratu nejen v Litomyšli, ale také v rámci celého okresu Svitavy.

Jak dlouho trvala práce na knize?

Asi rok a půl. Byla zajímavá, někdy humorná a překvapující. Jindy smutná a očekávatelná. Většinou to totiž záleželo na lidech, s nimiž jsem se stýkal.

Bylo obtížné sehnat prameny, dokumenty a fotografie?

Překvapivě ani ne. Většina materiálů, z nichž jsem vycházel, se nalézá v okresním archivu. Klíčové fotografie máme v Regionálním muzeu. Dílčí věci bylo samozřejmě třeba dohledávat, oslovit veřejnost, někdy čelit odmítání, ale to je normální. Při práci na knize jsem kontaktoval více než sedmdesát účastníků listopadových a polistopadových událostí. Získal jsem od nich jedinečné materiály pro studium tohoto období. Práce s lidmi je vždy komplikovaná. Je třeba je vyslechnout, jejich výpovědi zapracovat do daných souvislostí a následně si u nich ověřit, že pisatel jejich slovům opravdu porozuměl a zasadil je do správného kontextu. Tato činnost trvá dlouho, ale přináší své plody.

Byli lidé přístupní o revoluci hovořit? Našel jste lidi, kteří tehdy působili na vysokých postech v KSČ?

Byli. Zpočátku jsem si vybíral klíčové aktéry a od nich postupoval k těm, které mi doporučili. Pokud jde o stranické funkcionáře, s několika jsem mluvil, když jsem sháněl materiály městského výboru KSČ v Litomyšli, které se však patrně nezachovaly. V podstatě to však nemá cenu, je to jako mluvit po válce s představiteli NSDAP, všichni pracovali „poctivě“ a pro svoji zemi a „svedl“ je kdosi nahoře. Navíc jejich diagnóza je jasná – naprostá ztráta paměti. Nijak cíleně jsem po nich však nepátral.

Najdou čtenáři v knize s těmito lidmi nějaký rozhovor?

Ne, to nenajdou. Abych mohl metodicky pracovat s touto skupinou obyvatel, musel bych mít tak dvojnásobek času. Čtenáři však mohou ohlasy mých dojmů ze setkání s nimi najít v kapitole Samí (ne)vinní komunisté, kde jsem se snažil zamyslet nad otázkou odpovědnosti stranických příslušníků za chod země prizmatem knihy Karla Jasperse Otázka viny.

Jak nyní lidé vnímají Lidmilu Kružíkovou nebo Jaroslava Drozdka?

To nevím. O obou osobách jsem s řadou lidí mluvil, ale vztahovali jsme se výhradně k věcem minulým. Jméno Lidmily Kružíkové je dosud opravdu pojmem. Při vzpomínce na její kulturní politiku naskakuje husí kůže mnoha lidem ještě dneska. Pokud jde o Jaroslava Drozdka, nevím, co dodat, uvidíte sami. V podstatě se však vyhýbám jakýmkoli hodnotícím postojům.

Cítím, že kniha bude kontroverzní. Je tomu opravdu tak?

Do jisté míry patrně ano. Situace je problematická, protože mnozí z lidí, kteří tenkrát byli jaksi „na druhé straně“, nejen žijí, ale jsou stále společensky, politicky či ekonomicky aktivní. Mnoho z nich podniká. Píše se v knize o celé řadě osob, kteří ztělesňovali komunistickou moc. Byli ve stranickém aparátu, v okresním výboru atd. Nemusí jim to být příjemné, to věřím. Ale proč se bát nyní psát o něčem, co se oni tehdy nebáli dělat? Důležité je, že všechna publikovaná svědectví o jejich činnosti čerpám ze zápisů ze stranických jednání či od svědků, kteří se za svá svědectví zaručili.

Vzpomínkové setkání

V úterý 17. listopadu v 15 hodin se ve Smetanově domě uskuteční diskuzní odpoledne s aktéry událostí, které před 20 lety vedly k odstranění vládnoucí komunistické moci, vytvoření otevřené společnosti a nastolení pluralitní demokracie. Smetanův dům byl za místo setkání zvolen proto, že právě v jeho velkém sále se 7. prosince 1989 konala tzv. Svobodná tribuna Občanského fóra, v jejímž rámci mohl se svým názorem či příspěvkem vystoupit každý, kdo neměl možnost promluvit při demonstracích u pomníku Bedřicha Smetany. Setkání se zúčastnili pražští herci Jan Kačer a Marta Vančurová, kteří odpovídali na dotazy. V podobném duchu má proběhnout i připravované setkání. Zúčastní se herec Jan Kačer, hlavní postavy místního Občanského fóra František Zeman a Miroslav Brýdl, jeden z významných členů pražského Koordinačního centra Občanského fóra Petr Kučera a v době revoluce aktivní představitel litomyšlských studentů Pavel Helan.

Je dvacet let dostatečná doba, aby lidé ty události a změny vstřebali?

Z hlediska lidského života je to doba velmi dlouhá a lidé se museli snažit vstřebat i to negativní, co polistopadové období přineslo. Tím se zabývám ve dvou závěrečných zamyšleních Nové naděje a stará zklamání a Stará praxe v nové době.

Revoluce v Litomyšli a okolí. Jak vlastně probíhala?

V okrese Svitavy začaly občanské nepokoje jako první právě v Litomyšli, a to díky místnímu zubnímu lékaři Františku Zemanovi, který se postavil do čela místních demonstrantů již ve čtvrtek 23. listopadu. Již 20. listopadu v pondělí jel se svou ženou Helenou, Vlastimilem Žákem a ještě jedním člověkem do Prahy, aby vše zažil na vlastní kůži. Na sobotu si proto zasloužil pozvání na OV KSČ, kde měl podat vysvětlení, co se v Litomyšli děje. V pondělí 27. listopadu se konala generální stávka a po ní v Litomyšli v hotelu Zlatá hvězda vznikl za účasti zástupců Svitav a Poličky Koordinační výbor Občanského fóra okresu Svitavy, do jehož čela byli určeni jako mluvčí František Zeman a jako jeho zástupce Miroslav Brýdl. Jeho posláním bylo reprezentovat veřejnost při jednáních s představiteli ONV a usilovat na území okresu o společensko-politickou transformaci, jež se stěží mohla obejít bez úsilí o odchod představitelů ONV a členů jeho aparátu, kteří neskýtali záruky, že budou schopni či ochotni napomáhat vytváření svobodného prostředí.

Začala revoluce v okrese hned 17. listopadu, nebo až později?

17. listopad 1989 byl pátek. Od pondělí 20. listopadu jsou v Litomyšli vysledovatelné nepokoje vrcholící ve středu 22. listopadu na Večeru Klubu mladých ve Smetanově domě a paralelně s tím ústící v první spontánní setkání na náměstí, jehož byl zcela náhodou po cestě z práce účasten František Zeman. Ten vyzval přítomné, aby se začali scházet od následujícího dne u sochy Bedřicha Smetany, a to vždy v osmnáct hodin. Ve Svitavách a Poličce začaly organizované nepokoje až během následujícího víkendu.

Sametová revoluce byl historický okamžik. Jak ji vnímáte dneska vy?

Jako vyvrcholení politiky Michaila Gorbačova a z ní pramenící rozpad moci sovětského impéria. Jinak samozřejmě jako velký dar, který byl dán našim rodičům, nám i našim dětem.

A jak jste ji prožíval tehdy v roce 1989? Určitě jako školák.

Byl jsem tehdy čtrnáctiletý chlapec a navštěvoval jsem osmou třídu základní školy. Již poněkolikáté mně vyhrožoval jeden z učitelů za různé drzosti dvojkou z chování. Moji rodiče byli na svatořečení Anežky České v Římě a já měl hrozný strach, že až se vrátí, všechno se provalí a bude zle. Na druhou stranu toho učitele znali, a tak jsem si myslel, že by nemuselo být tak zle. Ale jistý jsem si nebyl. Oni se vrátili a za pár dní neprasklo nic doma, ale v celé společnosti. Byl jsem od mládí vychováván v „nenávisti k lidově-demokratickému zřízení“, jak by řekli prokurátoři padesátých let. Rodiče byli dětmi zemědělců úpěnlivě se bránících kolektivizaci a za počínání svých rodičů jim nebylo umožněno nastoupit po absolvování základní školy ani na učňovský obor. Několik našich příbuzných bylo v padesátých letech vyslýcháno a vězněno, včetně mé babičky, která musela nastoupit trest za nemocného manžela. Proto jsem byl s realitou mého mládí dobře obeznámen i teoreticky. Okupace naší země sovětskou armádou bylo u nás oblíbené diskuzní téma. Nikdy jsem nebyl pionýr a základní školu, kterou jsem navštěvoval, jsem upřímně nenáviděl. U svých rodičů jsem tehdy viděl velkou radost, velkou naději a úžas z toho, že odcházejí ti, kteří nikdy neměli přijít. Tuto jejich radost nezkalil ani pozdější vývoj.


Ukázka z knihy Martina Boštíka

Abychom plně demonstrovali povahu působení Lidmily Kružíkové ve funkci vedoucí odboru kultury ONV ve Svitavách a ještě více ozřejmili důvody ospravedlňující požadavky na její odvolání, podívejme se blíže na dokument Zásahy vedoucí odboru kultury ONV Svitavy Lidmily Kružíkové (L. K.) do státní kultury v roce 1989, který představitelé KV OF okresu Svitavy předali 5. prosince předsedovi ONV.

Začněme ve Svitavách, kde při krajském finále Porty 8. a 9. dubna zakázala skupině Tágo z Lomnice nad Popelkou zpívat texty o korupci a byrokracii. Přitom odborná porota v čele s hudebním teoretikem a publicistou Jiřím Černým udělila skupině za tyto texty mimořádnou cenu za angažovanou tvorbu. 12. září se měl v Okresním klubu mládeže konat koncert písničkáře Pavla Dobeše, s nímž již byla uzavřena smlouva. Lidmila Kružíková koncert bez udání důvodů zakázala, přestože o odůvodnění tohoto jejího kroku několikrát žádalo jak vedení klubu, tak předseda OV SSM. Na Národní přehlídce ruských a sovětských divadelních her nedovolila divadlu z Levoče vystoupit s hrou Vladimíra Majakovského Kúpel kritizující přebujelý byrokratický aparát. Toto představení bylo vybráno národním organizačním štábem, bylo uvedeno v programu, na plakátech a mělo přehlídku uzavřít.

V Litomyšli se 1. června konal v amfiteátru státního zámku festival folkových písní Letnice. Po jeho zhlédnutí napsala Lidmila Kružíková na Krajskou uměleckou agenturu, že zakazuje konferenciérovi Václavu Součkovi vystupovat v okrese Svitavy. Totéž provedla i písničkáři Janu Nedvědovi, který zpíval písně běžně vysílané Československým rozhlasem. Na festivalu Mladá Smetanova Litomyšl konaném ve dnech 21.–24. září zakázala vystoupení folkových zpěváků Vladimíra Merty a Dagmar Andrtové-Voňkové, přestože jejich účast byla organizačním štábem projednána a schválena Ministerstvem kultury České socialistické republiky i kulturním oddělením ÚV KSČ. 17. října proběhl ve Smetanově domě koncert skupiny Spirituál kvintet, který povolil MěstNV v Litomyšli. Když se to Lidmila Kružíková dověděla, okamžitě odjela do Litomyšle záležitost prošetřit; za uskutečnění koncertu navrhla finanční postih vedoucímu správního odboru MěstNV a požádala odborové orgány o postihnutí vedoucího SK ROH, Lubomíra Sršně.

V Poličce zakázala Odpoledne folkových písní, jehož konání na 18. srpna plánovala místní organizace ČSL (podrobněji viz kapitola Reakce komunistické moci), a zrušila i povolení, které na tuto akci vydal MěstNV. Stejně tak nepovolila vystoupení skupiny Spirituál kvintet plánované na 12. září a zaslala stížnost na dvě představení Východočeského divadla v Pardubicích: Sever proti jihu a Romeo a Julie, která v rámci abonentního cyklu zhlédla v SK ROH v Poličce