Největší obavy samozřejmě vzbuzovaly jaderné ambice obou regionálních hráčů. Když proto na podzim roku 1980 izraelská armáda ohlásila, že irácký jaderný reaktor Osirak, asi 20 kilometrů jihovýchodně od Bagdádu, bude uveden do provozu mezi červencem a listopadem 1981, izraelská politická scéna zpozorněla.

Pohledem Jiřího VojáčkaPohledem Jiřího VojáčkaZdroj: DeníkIrácký diktátor Saddám Husajn nepotřeboval reaktor pro výrobu elektřiny pro mírové účely, irácké zásoby ropy totiž byly hodnoceny jako šesté největší na světě. Saddám ve skutečnosti potřeboval vyhořelé jaderné palivo, z něhož by se dalo získat plutonium pro výrobu implozivní jaderné zbraně. Cíl pro jeho bomby by byl Izrael. Pokud se Izrael chystal jednat, muselo to být brzy. Jakmile by byl reaktor v provozu, bombový útok by rozšířil radioaktivní spad po celém Bagdádu.

Saddám získal svůj reaktor od Francie, když se v důsledku vážného nedostatku ropných produktů ve Spojených státech a západní Evropě po arabském ropném embargu v roce 1973 Francie snažila získat bezpečné dodávky ropy. Když Irák přišel s požadavkem na jaderný reaktor, Francie zjistila, že nabídka ropy byla za tak příznivé ceny, aby ji mohla odmítnout, přičemž další úvahou byl potenciální zisk z prodeje zbraní. V roce 1975 tak Francouzi souhlasili s prodejem 70megawattového reaktoru Osiris a nízkoenergetického cvičného reaktoru Isis o výkonu jednoho megawattu a Itálie s podobnou motivací souhlasila poskytnout zařízení na oddělení plutonia z jaderného odpadu.

Palubní letoun F-14 Tomcat sehrál mimořádně důležitou úlohu v obraně svazů amerických letadlových lodí v poslední třetině studené války.
Skutečný Top Gun: Libyjský stíhač po 36 letech popsal vzdušný souboj s Američany

Když v roce 1978 Francie souhlasila s tím, aby Irák dostával jako palivo vysoce obohacený uran, vhodný i pro vojenské účely a odmítla tak izraelskou výzvu o nahrazení palivem nižšího obohacení, začaly mezinárodní problémy. Už v dubnu následujícího roku byla dvě jádra reaktoru zničena sabotáží ještě ve Francii, před jejich odesláním do Iráku.

Malý reaktor Isis (Iráčany nazýván Tammúz II) byl přesto spuštěn v únoru 1980. Izrael se znovu pokusil o mezinárodní politickou ofenzívu, ale ani Francie, ani Itálie, a dokonce ani Spojené státy, jejich úpěnlivé výzvy zastavit jaderné vyzbrojování Iráku, nevyslyšely. Saddám byl po napadení Íránu na Západě populární, a tak byly hrozby ze strany jeho režimu bagatelizovány. Ředitel CIA William J. Casey nicméně alespoň poskytl Izraeli neomezený přístup ke snímkům výstavby reaktoru Osirak (al Tuwaitha).

Plánování útoku

První o možnosti útoku promluvil Menachem Begin, předseda vlády, která však nebyla jednotná. Mezi odpůrci vojenského útoku byl ministr obrany Ezer Weizman, a předseda Strany práce Šimon Peres, bývalý ministr obrany. Odpůrci se obávali, že úspěšný útok by pouze oddálil problém a měl by katastrofální dopad na mínění o Izraeli před mezinárodní veřejností. Nakonec však převážil názor udeřit.

Plánovači si byli vědomi, že rychlost a malá velikost nově dodaných amerických letounů F-16 omezují jeho zranitelnost vůči nepřátelské palbě. Díky vnitřním palivovým a přídavným nádržím přitom mohl letoun F-16 překonat kýženou vzdálenost bez doplňování paliva. Debaty se vedly o tom, jakou použít munici. Izrael měl k dispozici přesně naváděné bomby řady Paveway, jejich použití však přinášelo komplikace, například vliv počasí a nutnost externího ozařovače cílů. Plánovači se proto raději rozhodli ponechat misi jednoduchou. Vypočítali, že dobře mířené „hloupé“ bomby mohly reaktor zničit s 99% pravděpodobností úspěchu. Letouny F-16 vynikaly skvělým střeleckým počítačem, který byl schopen velmi rychle a přesně vypočítávat místo dopadu i u klasických „železných“ bomb.

Zdroj: Youtube

Síla úderného uskupení se měla skládat z osmi letounů F-16, z nichž každý ponese dvě pumy Mk.84 o hmotnosti 2000 liber, a letouny F-15, které by je kryly ze vzduchu. Reaktor Osirak sice přikryla šedesátimetrová betonová kopule o tloušťce několika decimetrů, podle výpočtů by ji však měla zmiňovaná bomba se zpožďovačem snadno prorazit.

Speciální letka stíhaček F-16 byla přidělena k nové letce zformované na základně Ramat David severně od Tel Avivu. Velitelem letky byl ustaven plukovník Iftach Spector, který byl v izraelském letectvu uznáván za sestřelení patnácti MiGů během Jomkipurské války. V září 1980 přišla překvapivá zpráva, podle které se reaktor Osirak pokusilo právě zničit Íránské letectvo. Letka stíhacích bombardérů F-4 provedla akci dobře, ale po útoku palubními kanóny a raketami zůstaly na místě jen omezené škody.

Letoun amerického námořnictva Grumman F-14A Tomcat stíhací letky 114 Aardvarks letí nad ropným vrtem zapáleným iráckými jednotkami během války v Perském zálivu v roce 1991. K 30. dubnu 1993 byla tato letka zrušena
Piloti na start. Před 30 lety začaly nálety na Irák, vzneslo se přes 100 strojů

Izraelské týmy s F-16 byly rozděleny do dvou skupin po čtyřech. Podplukovník Zeev Raz vedl misi a pilotoval hlavní úderný letoun, podplukovník Amir Nachumi vedl druhou skupinu. Po sérii kompetenčních sporů v červenci 1980 Izrael nadnesl otázku iráckého reaktoru na veřejnosti a varoval, že Izrael bude reagovat na hrozbu, kterou pro ni irácký jaderný program představuje. Definitivní rozhodnutí o úderu bylo přijato vládou v říjnu 1980.

Přes tři státy

Když se skutečně začalo plánovat, vyvstaly první komplikace. IAF (Izraelské letectvo) nikdy na takovou vzdálenost nelétalo. Izrael nemá s Irákem hranici a letecký útok by musel být veden stovky kilometrů pouště přes území minimálně tří států. Izrael měl však také štěstí, íránské letouny F-16, které po svržení šáha Američané odmítli novému íránskému režimu dodat, mohly být okamžitě dány k dispozici Izraelcům, když původní harmonogram počítal se zahájením dodávek až v roce 1982. V době útoku na Osirak měl Izrael již 53 těchto výkonných letounů.

Irácký diktátor Saddám Husajn před soudem. Nařízení masových poprav v Dudžailu se v roce 2006 stalo jedním z hlavních bodů obžaloby proti němu. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven
Chtěli ho zabít, pomstil se. Saddám Husajn před 40 lety stvořil krvavý čtvrtek

Pro útok byla zvolena neděle, jak Izraelci (později se zjistilo, že chybně) předpokládali, francouzští a italští technici měli mít ten den volno, což mělo zamezit ztrátám na životech zahraničních civilních kontraktorů. Nálet byl původně naplánován na 17. května, ale byl zrušen na základě tlaku ze strany Šimona Perese, který naléhal na velitele akce na Begina, aby počkal, až bude po nadcházejících francouzských volbách. Rozzuřený Begin operaci přeložil na neděli 7. června.

Za přísných bezpečnostních opatření se na sinajskou základnu Etzion přesunuly letouny F-15 i F-16. Telefonní linky byly přerušeny a ani pozemní personál základny nevěděl, k jaké operaci letouny připravuje. Každá F-16 nesla dvě pumy Mk.84 a dvě rakety AIM-9L Sidewinder, 300galonovou palivovou nádrž na středovém pylonu a dvě 370galonové nádrže na křídelních pylonech. První letouny se zdvihly z ranveje v 15:55 místního času (16:55 iráckého).

Historka o Husajnovi

Mapa ukazuje (viz níže), že letouny musely vletět na jih nad Akabský záliv a nad ním udělat otočku na severovýchod. Podle dodnes ne zcela hodnověrně ověřené historky měla v Akabském zálivu kotvit jachta jordánského krále Husajna. Ten, když viděl, jak nad ním prolétají letouny F-16 a míří na východ, měl jako bývalý pilot sám poznat, co jsou zač a jaký mají asi cíl.

Znázornění, kudy musely izraelské letouny prolétnout. Pokud nepočítáme Izrael, narušily vzdušný prostor hned tří států. Tím vzácnější je, že se všichni piloti vrátili domů.Znázornění, kudy musely izraelské letouny prolétnout. Pokud nepočítáme Izrael, narušily vzdušný prostor hned tří států. Tím vzácnější je, že se všichni piloti vrátili domů.Zdroj: Wikimedia Commons, OsirakLocation, Faigl.ladislav, CC BY-SA 3.0

Historka dále uvádí, že dokonce neváhal a vyslal do Iráku výstražnou informaci, která se však i vlivem izraelských agentů nedostala k nikomu z vedoucích představitelů. Část historiků má tuto zkazku za pravou, část ji ale zpochybňuje jako krajně nepravděpodobnou.

Každopádně letouny F-16 a F-15 neletěly přímou linií k cíli, jejich letadla se pohybovala tak, aby se co nejlépe vyhnula detekci jordánskými radary na severu a na jihu země, stejně jako letounům včasné výstrahy E-3, které mělo k dispozici saúdské letectvo. Piloti udržovali rádiové ticho, a na saúdské straně hranice letěli rychlostí zhruba 670 km/h ve výšce kolem 45 metrů. Krátce před přeletem do Iráku, asi po 55 minutách letu shodili křídelní nádrže (což bylo s pumami namontovanými na křídlech riskantní) a pokračovali v letu směrem do Saúdské Arábie.

Irácký reaktor Osirak před izraelským útokemIrácký reaktor Osirak před izraelským útokemZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, fair use

K cíli letouny přilétaly v opačném směru, než by obránci čekali, tedy od východu, protože cílovou oblast de facto oblétli. Cca 80 kilometrů od cíle se od skupiny odpojily stíhačky F-15 a vystoupaly do cca 8000 metrů, aby hlídkovaly a poskytovaly krytí pro případ nutnosti. Pod F-16 se najednou vynořily očekávané orientační body a na jejich konci čtverec o rozloze čtvrt kilometru s bílou betonovou kupolí reaktoru Osirak uprostřed a okolo s budovami zkušebního reaktoru, italských laboratoří atd.

Operace Opera: Útok začíná

F-16 vypustily světlice a šest kilometrů od cíle prudce vystoupaly do výšky 1500 metrů. Následovala perfektně secvičená sekvence, v níž letoun za letounem nalétávaly ve střemhlavém letu pod úhlem 35° na reaktor a shazovaly na něj bomby. Bylo přesně 18:35 iráckého času. Bomby dopadaly na reaktor a většina přesně dle propočtů prorazila kopuli a díky zpožďovači vybuchla až uvnitř budovy. Ze šestnácti pum jich během operace Opera cíl zasáhlo čtrnáct. S útokem poslední F-16 se probrala i protivzdušná obrana.

Letka F-16 se zformovala a okamžitě vystoupala k patrolujícím kolegům do větší výšky, kde je řidší vzduch a letouny zde mají nižší spotřebu paliva. Formace se společně okamžitě vydala přímou cestou na jihozápad k saúdskoarabské hranici a pak zpět přes Jordánsko do Etzionu. Na cestě nepotkaly žádná nepřátelská letadla a na letišti Etzion začala přistávat krátce po 19. hodině poté, co ve vzduchu jejich piloti strávili tři hodiny a deset minut.

Suchoj Su-35 je nejmodernější verzí legendárního Su-27. Je primárně uzpůsobený pro vzdušný boj, jako jeho předchůdce, ale má zcela novou avioniku a řadu dalších moderních systémů
Írán získá od Putina supermoderní zbraň. Letouny Su-35 mohou být ruská pojistka

Saddám Husajn nařídil popravit všechny důstojníky protivzdušné obrany v oblasti, od hodnosti majora výše, a to včetně velitele celého sektoru. Smrt v troskách našel také jeden francouzský občan a zhruba deset Iráčanů.

Mezinárodní reakce byla rychlá, protestovala Francie i Irák, přidaly se také státy východního bloku. Dokonce sami Američané na čas pozastavili prodej letounů F-16 do Izraele. Situace se však relativně brzy obrátila. 1. září byly obnoveny dodávky amerických stíhaček do Izraele a Francie dokonce zrušila prodej náhradního reaktoru. Irák se svého vojenského jaderného programu musel vzdát.

Americký voják stojí v ložnici chaty, ve které žil bývalý irácký diktátor Saddám Husajn předtím, než byl 13. prosince zajat ve svém nedalekém úkrytu v ad-Daúru u Tikrítu.
Nové detaily ze zatčení Husajna. Voják poprvé promluvil o průběhu tajné operace

O „muslimskou“ jadernou zbraň se státy Perského zálivu snaží i nadále. Málo známou je utajovaná dohoda mezi jaderným Pákistánem a Saúdskou Arábií, že Pákistánci ropnému království přijdou v případě nouze na pomoc i se svým jaderným arzenálem. Na druhou stranu Sýrie má poslední roky dost problémů sama se sebou a jedinou zemí, která „po staru“ bojuje za vlastní vojenský jaderný program, je tak Írán. A jakkoli se i v dnešní době spekuluje o izraelských náletech, sveřepí Izraelci vedou svůj boj i modernějšími metodami, jak ukázaly kybernetické útoky na íránská zařízení na obohacování uranu před několika lety.

Jisté je jedno: Blízký východ je stále dobré sledovat.