Jaká je podle vás Diana Rytířová?
Diana je klasickou „obětí společnosti“. Uvěřila totiž, jako mnozí z nás, že hodnota člověka závisí na tom, jak působí navenek. Nepřijala sebe samu takovou, jaká opravdu je, ale nasadila si masku, o níž se domnívá, že má vyšší hodnotu než její pravá tvář. Stejně tak se nedokáže přenést přes „chyby“ minulosti. Viděno z jiné strany – může se jednat o potřebné životní lekce, díky kterým člověk postupuje zase o kousek dál… Chybovat je lidské a mnohdy nám právě tohle chybování otevře další dveře v našem nitru. Úkolem herce je postavu pochopit a svým způsobem obhájit její chování. Proč se chová tak, jak se chová? Nic se neděje samo sebou. Všechno má svůj důvod. Každý z nás má někde hluboko v srdci ukryto něco krásného, něco opravdového. Jen je potřeba to objevit, mnohdy pod nánosem sebenenávisti pramenící z obrovského strachu. Vlastně Dianě držím palce, aby to dokázala.

Vzpomenete si, s jakými pocity jste šla poprvé na plac?
Emocím se nebráním… Jsou tady vždycky a ve všem, do čeho se člověk pustí. Důležité pro mě je zabývat se těmi, které rozvíjejí kreativitu, povzbuzují mě a podporují. Samozřejmě že přicházejí i rozpaky, obavy a pocity trapnosti. Nevěnuji jim ale pozornost a ony zpravidla odejdou tam, odkud přišly. Je důležité se umět sžít s novou rolí, postavou, kterou si musím oblíbit, i kdyby byla sebezápornější. Prostě najít v ní to, za co ji budu mít ráda a čím ji podprahově obhájím. Nerodíme se jako „záporáci“, ty ze sebe učiníme na základě svých životních peripetií, které jednoduše nezvládneme vzít pozitivně. A tak se nám to nabaluje, až jsme pěkní nesympaťáci a nevíme, jak z toho ven. S tímhle pocitem jsem tedy šla poprvé na plac. S pocitem, že si k téhle ne zrovna moc příjemné Dianě musím najít cestu.

Kdy jste poprvé hrála v „nekonečném seriálu“?
Šlo, myslím, o Cesty domů. Ano, je to úplně jiná disciplína, která má své výhody i nevýhody, ale vlastně mi to problém nedělá. Díky našemu autorskému Divadlu MALÉhRY, se kterým hostujeme v divadlech po celé vlasti v různorodých projektech, ať už je to práce pro televizi, vydávání knih nebo samotné divadlo, jsem se naučila improvizovat. Přizpůsobit se okamžiku a brát za sebe zodpovědnost. Každá práce má svá specifika, naučí vás něčemu novému. Třeba se rychle učit texty. A také jsem pochopila, že tolik nezáleží na formě, tedy co konkrétně dělám, ale na obsahu – tedy jak to dělám a jestli to dělám ráda, s vášní a naplno. To je, myslím, smyslem mého života.

Koncem loňského roku uplynulo patnáct let od premiéry Snowboarďáků. Jak na jejich vznik vzpomínáte?
Asi hezky, vlastně už ani nevím. Musela bych se zeptat té Báry před patnácti lety. Ta dnešní už k tomu nemá moc co říct. Snad jen to, že mě natáčení vždycky bavilo. Snowboarďáky jsem vlastně od premiéry neviděla. Natáčení filmů mi vždycky přišlo tak nějak přirozené. Pocházím z malého města, a tak jsem se ve své dětské fantazii domnívala, že pokud už jsem jednou studentkou konzervatoře ve velkém městě, tak je jasné, že budu točit jeden film za druhým. Nikdo mi to nestačil vymluvit a přesvědčit mě o opaku, takže mi vše vycházelo. Na tomhle dětském přesvědčení je vidět, že pokud člověk něčemu opravdu věří, dosáhne toho.

Setkáváte se ještě dnes s reakcemi diváků na Zubejdu?
Ano, někdo se mě občas zeptá, „jaký to bylo točit s tou, no s tou, Zulajdou“, jeden stařičký novinář ji zase překřtil na Zubajdu, prohlížel si okatě moje zuby a ptal se, proč jsem dostala jméno Zubajda! Prostě každý to vidí jinak. Před pár lety jsme seděly s kamarádkou v kavárně a jedna maminka vyslala dítko vybavené propiskou a kusem papíru, ať si jde pro podpis za princeznou. Holčička podala papír mé kamarádce. Ta se jí podepsala a ta malá na rozdíl od maminky zářila štěstím.

Co vás po pracovní stránce čeká v příštích měsících?
Spousta krásných projektů s Divadlem MALÉhRY. Vzhledem k tomu, že jsme tři herečky a musíme obsáhnout spoustu práce kolem, naučit se za pochodu mnohému z jiných profesí a mnohokrát aplikovat systém pokus-omyl, pokus-úspěch, nemůžu si na nudu stěžovat. Otevřely jsme komorní scénu Divadla Bolka Polívky s naším autorským scénickým pořadem Čtení ke kafi v nádherně opraveném freskovém sále na brněnském Zelném trhu. Je to pro nás taková nová forma setkávání se s diváky, sdílení toho, co nás zajímá, trápí, baví… Ve výhledu chystáme premiéru nového autorského představení, pro ČT budeme natáčet deset dílů pohádek, které napsala moje kolegyně Daniela Zbytovská. Rády bychom vydaly další knihu fejetonů a samozřejmě mě čeká spousta představení v domovském Divadle Bolka Polívky i po celé republice.

Velmi očekávaným filmem letošního roku je Havel režiséra Slávka Horáka. Jakou roli jste v něm dostala?
Hraju postavu inspirovanou Annou Kohoutovou. Pěkně mě o prázdninách potrápila! Byl docela kumšt najít o ní nějaké informace, které by mi pomohly k tomu, abych ji mohla nějak pojmout. V knihovně jsem nabrala do svého miniautíčka půl kufru knih a pročítala je v trávě na zahradě horské chalupy. Něco jsem vypátrala, ale netroufám si říct, že jsem se o jejím nitru dozvěděla mnoho.

Čím vás scénář snímku Havel zaujal?
Ve filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled jsem kdysi hrála postavu inspirovanou Jelenou Mašínovou, třetí manželkou Pavla Kohouta. Teď jsem měla hrát tu druhou „opuštěnou“, hodně mě to pobavilo. V životě si sama sobě sokyni neztvárním. Ve filmech to jde a naučí to člověka vnímat jednu situaci ze dvou stran. Ty pohledy jsou tak jiné! Pochopila jsem, že kolik lidí na zemi žije, tolik pohledů na jednu věc existuje. A scénář mě alespoň donutil trošku si prohloubit znalosti a prostudovat tehdejší politickou situaci a postavení člověka, jenž se rozhodl bojovat za svá práva i práva ostatních. Je to silné téma, které se v různých podobách opakuje, co je lidstvo lidstvem.

Když už jsme u Václava Havla, zažila jste ho jako režiséra při natáčení filmu Odcházení…
Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků. Osobnost Václava Havla, který kolem sebe šířil pohodu, kolegové, štáb… Všichni v té pohodové atmosféře rozkvetli. Alespoň já jsem to tak vnímala a bylo pro mě radostí být při tom.

A váš nejsilnější moment s Václavem Havlem?
Když někoho vnímáte jako osobnost, dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu, prezidenta republiky a najednou se před vámi otevře lidská bytost se všemi svými vlastnostmi a vy odhalíte, že není nadpřirozené monstrum, ale člověk, pochopíte, že všichni jsme ve své podstatě jedna taková velká lidská rodina…

Zmínila jste, že s vaším Divadlem MALÉhRY připravujete novinku…
Teď se právě rodí scénář. Bude to opět komedie, při které ovšem občas trošku zamrazí. Nikdy si nedáváme pevný termín. Vše vzniká tak, jak přichází inspirace. Dáváme tomu prostor a čas… Ale na repertoáru máme všechny naše hry včetně úplně první – komedie „NEBE?“. Ta se léty mění a získává nové podtexty, jako by rostla s námi. Dá se říct, že ji stále více milujeme. A naším cílem je přenášet tuhle emoci na diváky…

JIŘÍ LANDA