Byl to pro vás velký závazek pracovat s ikonou české kultury? Jak dlouho vás téma zajímalo a lákalo?
Samozřejmě to byl nelehký úkol. Téma mě v podstatě od momentu, kdy jsem byla oslovena na tuto práci, neopustilo. Zabývala jsem se jím prakticky od loňského června. Pochopitelně zodpovědnost byla dána už tím, že člověk vstupuje do Národního divadla s jakýmkoliv titulem. A s tímto titulem je to samozřejmě znásobeno.


Při přípravě představení jste se inspirovala nějakými historickými inscenacemi Prodané nevěsty, nebo vám šlo o to proměnit ji zcela?
Moc jsem se inspirovala. Snažila jsem se vidět co nejvíce fotografií, videozáznamů a nahrávek. Takové tempo je záležitost hodně důležitá. Z každého představení si člověk udělá nějaký obrázek, co se mu líbí a co se mu nelíbí. Je to zdravé věci vidět, ale od určité doby jsem se snažila spíš se tím zabývat bez ovlivňování jinými inscenacemi, aby si člověk zachoval svůj názor a dokázal ho do toho vložit.


Děj jste zasadila nikoliv na klasickou náves, jak tomu bylo zvykem, ale do rozkvetlého letního pole. Proč?
Samozřejmě že hlavní bylo to, že jsem chtěla zachovat to vesnické a přitom dokolečka neopakovat stylizace návsi, na které se většinou odbývaly rituály spojené s jakýmkoliv svátkem. A já jsem si vybrala jako svátek období žní a dožínek. Nechci přesně ilustrovat všechny rituály, ale toto období se nám zdálo nejvíce spojené s rozsvícenou sluníčkovou hudbou Smetanovou a také se stěžejním námětem lásky Mařenky a Jeníka.


V čem tkví podle vás největší kouzlo Prodané nevěsty? Proč ji mají lidé tak rádi po celé generace?
To je otázka , kterou si kladu od září a pořád jsem na to nepřišla. Ale řekla bych, že za prvé si tam každý může najít něco svého, protože to je velice kontrastní a zajímavá plastická partitura. Takže člověk, který miluje lyrickou hudbu, ji tam najde stejně jako člověk, který miluje komedii. Stejně tak nechybí dramatické momenty. Je to velmi pestré, to je jedna věc. A pak myslím ten optimismus, který je tomu vlastní – dobrá věc se podařila. Vlastně to vyznění nějak člověka motivovalo v těch nejtěžších chvílích. A teď už si myslím, že v této době, která pro nás není tak zlomová, už je to taková vžitá tradice. Nedokážu říci, co v tom je. Je to něco jako Pyšná princezna o Vánocích, bych řekla.


Měli by se nové inscenace třeba přizpůsobovat době?
Myslím, že podaná ruka minulosti se současností by se tam nějakým způsobem vždy měla objevit. Ale člověk je tou muzikou velmi vázán. Jak se dívat na folklor, který už dnes nemůže být autentický? Je to divadlo a nežije se tak, jak to bylo tenkrát. Snažili jsem se o odůvodnění, proč dneska Prodanka. Ale při tom nechceme oblékat do džín, o tom ta současnost není.


Na co se vrhnete nyní?

Zatím před sebou nemám žádnou inscenaci. V prosinci očekávám narození děťátka, takže se nyní nic druhého nekoná.
Tereza Brázdová, ČRo Pardubice.Rozhovor v původním znění na www.rozhlas/pardubice v sekci Smetanova Litomyšl.

V pátek 20. června měla na zámku v Litomyšli premiéru Prodaná nevěsta v podání pražského souboru Národního divadla.
Na premiéru této opery Bedřicha Smetany se vždy čeká s napětím. Od mladé, navíc v historii Národního divadla první režisérky, která tuto operu nastudovala, se očekával nový pohled, jiné vidění a neokoukaný přístup měrou dvojnásobnou.
Divák, který nelpěl na své představě naškrobených holubiček, mohl být nadmíru spokojen.
Magdalena Švecová se svým týmem sice jednoznačně bourá zavedená inscenační klišé, avšak velmi jemně. Žádnou náves, žádné širé lány na horizontu jeviště jsme tak na festivalovém pódiu neviděli. A přesto se divák ocitl na venkově koncem žní. Režisérka nevnucuje divákovi svůj inscenační názor nijak dramaticky. Proto můžeme snadno přistoupit na její lyrické vidění příběhu, kde sice nechybí humor, ale zároveň jednoznačně cítíme, že tu především jde o vztahy mezi lidmi. Hudební témata dopracovává režisérka inscenačně. Vše plyne samozřejmě, jedna scéna vychází plynule z druhé a je zřejmé, že největším inspiračním zdrojem je hudba. Říkáte si, jak je možné, že se to někdy dělalo jinak…
Mladé režisérce se podařilo přesvědčit o svém pojetí všechny, kdo se na scéně pohybují. Na sólistech, sboru i tanečnících – na všech je vidět radost z tvorby. Scéna komediantů v podání členů Divadla Continuo je především akrobatickou, velmi rafinovanou a přitom nesmírně radostnou a poetickou podívanou, kterou diváci přijali s nadšením.
Práce s pěvci se Magdaleně Švecové vyplatila: jsou přirození, opravdoví. Velkou měrou se na tomto dojmu podílejí také kostýmy Zuzany Přidalové, která se inspirovala venkovským oblečením, ale zároveň projevila svůj umělecký názor a její kostýmy tak skvěle pomáhají při tvoření charakteru postav.
A výsledek? Nová „Prodanka“ plná poezie a radosti. Pro diváky, ale také pro českou operní režii je to radostné zjištění.