Mecenášství se v České republice nijak nerozmáhá. Legislativa není lidumilství nakloněna. Veřejné dary ale k občanské společnosti patří. O své peníze se s ostatními dělí manželé Režovi. Podporují festival Smetanova Litomyšl. Poličský podnikatel Miroslav Popelka nezištně pomáhá uruguayskému dirigentovi.


Podruhé provedl Roberto Montenegro v kostele na Chlumku koncert duchovní hudby. „Je to hezký dárek všem přátelům, kteří milují hudbu,“ odpovídá poličský mecenáš Miroslav Popelka, proč podporuje umění. Nepovažuje to za žádnou zvláštnost. „Mám to usnadněno, mým přítelem je Roberto Montenegro. Naopak on pomáhá mně, protože přijímá pozvání na koncerty,“ neskrývá obdiv k dirigentovi podporovatel umění z Poličky. Herec, tanečník a choreograf Vlastimil Harapes, host koncertu v Luži, vnímá mecenášství stejně jako Popelka. Považuje ho za vzájemné obdarování, kdy obdarovaný vrací radost z daru.


Už na sklonku devatenáctého století uvedl Andrew Carnegie v knize Evangelium bohatství, že majetní lidé by měli být vděčni za jedno nevyčíslitelné požehnání: „Nabízí se jim totiž příležitost věnovat se dobročinnosti, která může přinést trvalý prospěch celé řadě jejich spoluobčanů a zároveň naplnit i jejich vlastní život.“


V České republice však neumožňuje legislativní systém, aby si mecenáši výrazně odepisovali dary na sport, kulturu nebo hendikepované z daní. Mecenášství ovšem k dobré společnosti patří. „V české demokracii postupně docházíme ke stavu před rokem 1948, kdy jsme přestali být spořádanou zemí,“ potvrzuje pomalou změnu stavu vicehejtman Roman Línek.
Pět let pomáhají nezištně mezinárodnímu opernímu festivalu Marcela a Štěpán Režovi. „Pokud budeme naživu a Piknovi povedou festival, tak budeme festival mecenovat,“ rozhodli se manželé při padesátiletém jubileu Smetanovy Litomyšle.
Bohatých a štědrých lidí, kterým není dobročinnost cizí, by si stát měl hluboce vážit a předcházet si je. Mecenášství totiž není přepych, ale nezbytnost.