Sama s dětmi v karanténě. Díl první: Zvažuji směnný obchod

Zdroj: Archiv Ivany ZábranskéOznačovat naši chajdu chalupou je trochu honosný název. Dvě místnosti, které dřevem vytápějí stará kachlová kamna, jinak studená chodba, ledový záchod a vlhká koupelna se stěnou z pískovcových kvádrů. Máme ale velkou zahradu a taky kus lesa, takže na léto je to tu ideální. Ne tak v půlce března, když je chalupa po zimě vymrzlá a vlhká.

Tady teď v čase koronaviru přebýváme. Já, editorka magazínů Deníku, moje dvanáctiletá dcera Ella a její o rok starší kamarádka Valerie alias Valinka, jejíž rodiče jsou zrovna na Vysočině, taky v karanténě. Pár kilometrů od chalupy bydlí navíc moje máma, která je chronicky nemocná. Počítám, že jí budu vozit nákupy a dohlédnu, aby nikam nechodila.

Pondělí: Omezení volného pobytu

Na chalupě jsme už čtvrtý den, od pátku. Neúnavným topením v kachlových kamnech jsme vyhnaly vlhko ze dvou místností, které jediné jsou v zimě obyvatelné. V neděli začalo být konečně teplo i od nohou. Holky naštěstí nenastydly, ale musím neustále kontrolovat, že mají teplé ponožky, bačkory, mikiny. Peřiny nahříváme u kamen a když jdou spát, dostanou pod duchnu termofor s horkou vodou.

Horší je to s dřívím. Suchého je ho sice ve dřevníku dost, kdybychom ale nebyli na podzim líní si něco na jaro nachystat. Takže střídavě sekám nebo řežu. Zjišťuji, že třeba pět let staré akátové špalky jsou ideální na pocuchané nervy. Zkuste si to sami – rozštípněte si jich třeba deset a jste jako beránek, jsou jako kámen. Holky mi pomáhají, nosí polínka a topí. Kachle sálají, takže je tu konečně krásně, skoro na tričko.

Život v uzavřeném městě, den první: Nejprve hlas starosty, pak karanténa

Dnes vyhlásili omezení volného pobytu. Pro mě to znamená, že ráno musím na nákup. Po čtyřech dnech spousta věcí chybí. Seznam mám dost dlouhý. Je mi jasné, že mouku už neseženu, ale čokoládu, o kterou žebroní holky, by mít mohli. Také si žádají gumičky, aby si mohly česat vlasy, já zase potřebuji mýdlo, papírové kapesníky a saponát na nádobí. S nimi jsme skoro na nule. Aspoň že toaleťáku máme zásoby. Říkám si, že v nejhorším se sousedy přes plot uděláme výměnný obchod. Ty mě mýdlo, já tobě roličku.

V supermarketu je jen pár lidí. Je vidět, že každý už má doma zásoby a dokupuje jen to, co akutně chybí. Někteří lidé mají roušky, prodavačky u uzenin také. Mouka už není, ale těstovin je dost. Holkám beru zmrzlinu a sobě lahev červeného, v nouzi se bude hodit. Máma si vyžádala pomeranče a cigarety. Kroutím se, ale nakonec kupuju čtyři krabičky. Je mi jasné, že jinak by si pro ně ven došla sama. Nákup jí předávám mezi dveřmi. Slibuje, že nikam nepůjde. V jejím stavu by to fakt nebylo dobré.

Přijíždím na chalupu, holky mají zatopeno a snídají tousty. Skoro mi to vhání slzy do očí, jak to zvládají. Slibuju jim k obědu svíčkovou, když jsou kamna roztopená, zvládají sebenáročnější úkoly.

Zatímco špikuju maso, které jsem koupila v sobotu u řezníka, rozkládají si na kuchyňském stole učebnice. Přichází i kamarádka Kačka od sousedů, budou se učit spolu.

Jak správně nakupovat v době karantény: dodržujte desatero zásad

Valinka tu bohužel nemá učebnice, nepočítala, že u nás bude tak dlouho. Zatímco aspoň dělá úkol z tělocviku, telefonicky organizuju dovoz její školní tašky. Nakonec se to podaří.

Přiveze ji zítra Kaččina maminka, která je učitelkou a musela kvůli práci na otočku do Prahy. A předá ji mezi dveřmi Valinčina babička. Chtělo to několik telefonů na všechny strany, koordinaci spousty lidí, ale nakonec to snad klapne.

Dodělávám svíčkovou, i brusinky vyšťárám. Přežily tu zimu kupodivu netknuté. Zatímco holky jedí, vyřizuji nějaké maily. Kdy se dostanu k práci, netuším. Přitom mě čeká celé číslo magazínu Bydlení, které mám nachystáno k editaci. Kolik jsem toho zvládla, vylíčím v úterý.

Zdroj: Deník