Desítky studentů v současné době hledají prázdninovou brigádu. Čekat na začátek prázdnin je pozdě, nabídka je pak velmi omezená. Dobrá místa si totiž zájemci často rezervují z roku na rok. Větší nabídka bývá na konci prázdnin a v září.


Vyrovnávat zboží


„Doporučuji hledat na internetu, ve studentských agenturách, pracovních agenturách, inzerátech, přímo ve firmách. Na úřadu práce není nabídka brigád příliš široká, lze však využít běžnou nabídku volných míst,“ radí Ivana Grohová, vedoucí odboru trhu práce na Úřadu práce ve Svitavách. Studenti najdou uplatnění v obchodě jako prodavači, na doplňování zboží, kontrola roznášení letáků nebo úklid. Plat se pohybuje od 55 až 60 korun za hodinu až ke 100 až 110 korun.

Mladí lidé proto hledají práci zejména ve velkých podnicích. Pokud ale mají zájem nabídnout své síly třeba v litomyšlském Vertexu, mají smůlu. Vedení podniku hlásí, že už mají zcela obsazeno.

Někteří studenti na léto odjíždějí pracovat do zahraničí. Stejně to vyřešila před časem i Sylva Horáková z Poličky.

„Odjet pracovat do ciziny jsem se definitivně rozhodla až v 27 letech, v době kdy jsem už měla stabilní zaměstnání a na brigádu jsem si brala paradoxně dovolenou a neplacené volno.

K tomuto podivnému jednání mě vedla dlouholetá touha podívat se do Ameriky a jako svobodná učitelka bez tučného konta bych neměla šanci získat vízum. A vyhlídka finančního přilepšení spojená s prohloubením jazykových znalostí, které po deseti letech od maturity značně bledly, byla také lákavá.

Vybrala jsem si na základě doporučení mých gymnaziálních spolužáků renomovanou agenturu a kemp, kde jsem chtěla pracovat. Absolvovala jsem výběrové řízení v Praze a zaplatila 500 dolarů (v současné době zlevnili na 475 dolarů) za zprostředkování, což znamenalo, že jsem se nemusela starat o získání pracovního studentského víza ani o letenku, zajištěno bylo i ubytování na univerzitních kolejích v NYCity, kde jsme po příletu ve večerních hodinách přespali a následný den absolvovali školení.

Agentura zajistila každému účastníku pobytu i telefonní kartu, abychom mohli po příletu dát vědět svým blízkým, že jsme již na místě a ubytovaní. Do kempů jsme se již přepravovali individuálně, ale firma poskytla podrobný itinerář i hotovost potřebnou na cestu do místa určení.

Práce v kempu byla z počátku docela fyzicky náročná, pracovalo se šest dní v týdnu deset hodin. Má práce pokojské a uklízečky nebyla jednotvárná, protože jako jedné z nejstarších brigádnic mi svěřili také automobil. Když vedení zjistilo, že jsem poměrně schopná řidička, byla jsem částečně přeřazena na pozici řidiče kempu, kdy jsem obsluhovala 14místný karavan značky Ford, a vozila jím seniory, kteří byli v kempu na pobytu, na kulturní akce i nákupy.


Černošky

Zpětně oceňuji nejen zdokonalení jazyka, ale především setkání z židovskou komunitou a jejích tradicemi v americkém podání. Navíc to byla škola antiexnofobie a anti rasizmu.

První týden pobytu jsem měla potíže s porozuměním nadřízené černošce, která nejen že mluvila anglicky, rychle a s dialektem, ale navíc měla vadu řeči. Kdo mi velmi pomohl ze skupiny brigádníků nejen z Evropy, byly dvě černé slečny ze Zambie Movia Makanghila a Kalungha Mumba, jejichž vynikající a spisovná angličtina, byla pro mě mnohem srozumitelnější. Byly mými překladatelkami z angličtiny do angličtiny a posléze i přítelkyněmi.

Často se mluví o kulturním šoku, při přesunu z jedné společnosti do druhé. Někdo ho zažije při příletu, já ho zažila při návratu. Z Ameriky, kde vaší aktivitě se meze nekladou a naopak se cení leckdy nejen pochvalou, byl návrat do Čech dost těžký.

Vím že někteří lidé záviděli dalekou cestu, několikerou návštěvu New Yorku i nový fotoaparát a ojeté auto, na které jsem si za tři měsíce práce místo dovolené vydělala. Navíc jsem těžce nesla, že zde aktivita obtěžuje a přidělává starosti, jelikož narušuje zaběhlé pořádky. Po pěti letech jsem si už zase zvykla, a protože jsem zde mám rodiče, partnera a byt, tak neodejdu. Uskutečnit tuto cestu však jako osmnáctiletá nebo ve dvaceti, možná bych už žila někde jinde.“ (red)