Tři sta a čtyřicet k tomu. Výška, kde leželo zlato

Litomyšl /ROZHOVOR/ – S veteránským mistrem světa ve skoku o tyči Ivo Strnadem nejenom o zlatém šampionátu v Tegu. „Je to nádherný pocit. Málem byste řval štěstím, že jste to dokázal," říká atlet o hymně na počest šampióna.

V minulých letech posbíral na domácích i mezinárodních atletických kláních veteránů řadu medailí, ale titul mistra světa, to je přece jen něco speciálního. Rodák z Kornic u Litomyšle IVO STRNAD se zlatého zápisu dočkal na halovém světovém šampionátu, který se konal v korejském Tegu. Přemožitele nenašel ve skoku o tyči a kromě tohoto triumfu přidal ve své věkové kategorii nad 65 let ještě bronzy ve výšce a na 60 metrů překážek. Atlet Tělovýchovné jednoty Jiskra si splnil si svůj sen a, jak sám říká, je to pro něj opět hnací motor do dalšího tréninku. Vždyť v létě se v Dánsku koná mistrovství Evropy a tam bude znovu myslet vysoko.

Jak dlouho jste se chystal na halový vrchol, který vám přinesl tak mimořádný úspěch?

Na podzim minulého roku jsem oželel mistrovství světa v Perthu v Austrálii, protože akce šly poměrně rychle za sebou a nevím, jak bych zvládl přípravu hlavně po zdravotní stránce. Soustředil jsem se na Tegu a podřídil tomu celý režim. Přípravné období trvalo od listopadu do února, potom už byla jenom fáze, kdy jsem ladil formu na samotné mistrovství. Za celou dobu mě nepostihlo zranění, až na posledním tréninku před odletem jsem si při pádu narazil obě zápěstí, což mě trochu vyvedlo z míry, ale přečkal jsem to a odzávodil všechno.

Jaký dojem ve vás zanechal šampionát uspořádaný ve vzdálené Korejské republice?

Musím říci, že po organizační stránce to bylo perfektně připravené. Hala je úžasná, stejně tak i celkové zázemí, všechno klapalo bez zádrhelů. Prostředí bylo skutečně důstojné světovým závodům. Co je pro Evropany komplikací, to je časový posun, protože osm hodin, to je znatelné. Byli jsme tam pět dnů před závody a já spal tak dvě tři hodiny, více ne. Proto se nedivím, že vrcholoví sportovci jezdí na podobné akce třeba měsíc dopředu. Nebo byste musel přiletět, odzávodit, odletět. Někteří lidé to tak i udělali.

Váš program začal oblíbeným skokem o tyči. Byl jste rád, že přišel na řadu hned na úvod?

Poprvé za dobu, co jezdím po evropských a světových závodech, jsem začínal právě tyčí. Neměl jsem předtím žádný víceboj nebo výšku, vyloženě jsem se mohl koncentrovat právě na tuto disciplínu, které jsem v halové sezoně dával jednoznačně přednost. Soutěž se z mého pohledu vyvíjela dobře. Bylo tam trochu dilema, na jaké výšky jít. Letos nechodím pod 320, takže jsem zvolil tento základ a začínal jako poslední ze všech tyčkařů. Jeho překonáním byla jasná medaile, ale chtěl jsem zlatou, šel jsem 330, 340 a to už jsem zůstal v soutěži sám. Ještě jsem zkoušel evropský rekord 355, ale neúspěšně.

Chybělo vám hodně, abyste se zapsal do rekordních tabulek?

Samozřejmě byly v celé halové sezoně určité pokusy, které byly nadějné, jenže prostě jsem to neskočil. Teď je před námi léto, tam je evropský rekord 361, takže to je taková další motivace.

Pokračoval jste výškou, kde jste bojoval především se soupeři ze severu Evropy…

Nejenom s nimi, protože jsem se druhý den po skoku o tyči probudil s nachlazením, ale naštěstí jsem mohl dál závodit. Nor a Švéd byli velice dobří, já jsem věděl, že když porazím Lotyše, tak to pro mě bude stoprocentně medaile. Na to jsem se zaměřil, šel jsem 145, 148 jsem vynechal, potom 151 a byl jsem přesvědčen, že tohle bude stačit na bronzové umístění, což se podařilo.

Váš závěrečný start, to byly krátké překážky. Nic snadného na konec mistrovství, že?

Na překážkách už byla taková únava u většiny závodníků, že nakonec z osmi přihlášených překážkářů jsme se na start dostavili jen čtyři, ostatní „odešli" se svalovými a dalšími zraněními. Prostě už určitý věk máme, když někdo jde dvě tři disciplíny a překážky jsou jako poslední, tak se to projeví. Byl jsem spokojen, že čas byl pod deset vteřin, sám jsem doufal v druhé místo za nějakých 9,80 – 9,85, což se nepovedlo, nedá se nic dělat.

Zlato a dva bronzy. Ptát se vás na osobní spokojenost s výkony v Tegu je asi zbytečné…

Spokojen jsem navýsost, to je bez debaty. Po titulu mistra světa jsem toužil, mám ho a jsem moc šťastný.

Nejen vy, ale celá česká veteránská reprezentace v Tegu zářila. Pětačtyřicet získaných cenných kovů to dokazuje…

V celkovém pořadí národů jsme skončili jedenácti při účasti sedmatřiceti závodníků, takže panovala spokojenost, určitě jsme nezklamali.

Korea není zrovna za humny a náklady na cestu a pobyt jsou nepochybně nemalé. Kde všude získávají čeští veteráni potřebné finanční prostředky?

Musíme si sehnat sponzory, nebo si to platíme sami. Já mohu jenom poděkovat těm, kteří mi pomohli, ať to bylo město Litomyšl, nebo některé další společnosti. Některým atletům třeba část nákladů pokryje jejich oddíl. Co se týče atletického svazu, tak jeho šéfové se o veterány nijak příliš nezajímají, nemají snahu, že by nás podpořili, což nechápu, protože si myslím, že veteráni přinášejí naší atletice hodně úspěchů a prezentuji jí po světě.

Pokud se nemýlím, hymnu vám ve vaší kariéře hráli na světové akci poprvé v životě…

Ve veteránských soutěži určitě. Je to krásný pocit, málem byste řval štěstím, že jste to dokázal. Vážím si toho, protože byla řada těch, kteří takové štěstí neměli. Bylo tam plno případů, kdy třeba běžel Američan dvoustovku, vedl, v poslední zatáčce ho chytla křeč a on padesát metrů doslova dokulhal do cíle, ale bohužel na čtvrtém místě. Představte si, jak se asi cítil, když věděl, že by jinak vyhrál. Takový je osud. Nebo na překážkách Polák Lorenz, vynikající závodník, jenže vzalo ho tříslo, a to tak, že prostě nemohl.

„Zlatá" halová část sezony je pro vás definitivně minulostí, co však teď plánujete na letní období?

Jednak mě čekají čtyři kola druhé ligy za Jiskru Litomyšl, kde jsem se domluvil, že budu skákat a pokusím se připsat nějaké body na konto družstva. V červnu se zúčastním mistrovství republiky veteránů v Hranicích na Moravě, což je nominace na mezistátní utkání veteránů ve Slovinsku. Tam bych se také rád kvalifikoval, protože jsem zatím na žádném z mezistátních utkání nechyběl. Vrcholem letní sezony bude mistrovství Evropy veteránů v Dánsku. Konečně se mi povedlo prosadit, že bude veteránská akce rovněž v Litomyšli, a to v září mistrovství republiky ve vícebojích. Na to se také těším, protože to je možnost závodit doma.

Dal vám vybojovaný světový titul novou chuť do přípravy?

Tak to samozřejmě. Je to pro mě takový hnací motor, který mě zase požene dál.

Trénujete v Praze a v Litomyšli, na tom se, jak předpokládám, nic měnit nebude?

Přesně tak. Nadále mám umožněnou přípravu v Praze v areálu na Olympu, což je pro mě bezvadné. Většinu tréninků si dělám sám, ale někdy se povede, že v sektoru natrefím na skupinu trenéra Patery s Kudličkou a Balnerem, což mi také pomáhá. Poslední čtyři tréninky před Koreou mi nabídl pomoc Pavel Beran, což je další z našich úspěšných trenérů. Je to tak, že při skákání se na závodníka někdo musí dívat a říkat mu, co dělá dobře a co špatně, protože sám nevidíte vlastní chyby a děláte pořád stejné.

Platí, že skok o tyči a krátké překážky se staly vašimi „královskými" disciplínami?

Asi ano. Ten víceboj, to už není sranda. Na mistrovství světa v Lyonu byl první a druhý den desetiboj a potom jsem teprve měl tyč a překážky, což je hrozné. Tím spíše po patnáctistovce. Jedině, kdyby byl víceboj po tyči a po překážkách, tak bych ho pravděpodobně šel, ale budu se především soustředit na tyto dvě disciplíny. Na překážkách to bude na Evropě zřejmě pořádný hukot, bude tam více Němců a Poláků, ale v tyči mám stoprocentně nejvyšší ambice.