Tato je o něčem zcela jiném – je možno ji pojmenovat jako „Cyklista-číšník“ nebo „Pivní turista na cestách“. MICHAL MĚCHÁČEK, její hlavní hrdina a fotograf, úspěšně jezdí na jednokolce.

Složité začátky

„Jednoho krásného letního odpoledne v roce 2005 jsem se zastavil na pivo v Městečku Trnávce. V „cyklistické“ restauraci U Valacha jsem shodou náhod potkal třebovského Jana Kubína. Posléze se řeč stočila na debatu o kolech a skončili jsme u jeho jednokolky. Fascinovalo mě to natolik, že jsem si to přál zcela bezostyšně vyzkoušet. I s jeho instrukcemi jsem sice propadl, ale neskončil,“ vzpomíná Michal na svoje začátky. Ty jej o rok později dovedly na cyklocestovatelský festival do Frýdku–Místku a posléze na celou řadu dalších akcí.

Uplynulý rok 2008 byl velmi podnětný a bohatý, mimo jiné zahrnoval „Odemykání templářské stezky“, což je tématická cyklostezka kolem zřícenin na Oslavě a Jihlavě za pivem Templář s centrem v Oslavanech (39 km). „Byl to povznášející pocit, když mě pověřili, již podruhé, jet přes město v čele pelotonu,“ uvedl třebovský „jednokolkář“.

Uskutečnil se rovněž první oficiální závod jednokolek v ČR, na jehož startu bylo sedm jezdců. „Šela maratón na 19 kilometrů v Lipníku nad Bečvou měl velkou publicitu, také proto, že jeden z účastníků Petr Beneš dokázal předtím vyskákat na jednokolce Petřínskou rozhlednu v Praze. Je rovněž držitelem českého rekordu ve skoku do výšky. Já skončil čtvrtý a rozhodně to pro mne nebylo zklamání.“

Měcháček se podruhé zařadil i na start Free litovelské jízdy (30 km), nevyhnul se ani dalším aktivitám: Free kunovická jízda (30 km) nebo RI Okna Tour (16 km) společně s devítinásobným mistrem světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem, jehož kostitřas je známý z Biskupického kaléšku. „Tehdy se zrodila myšlenka, že budu na jednokolce dělat číšníka na pivních slavnostech v Litovli. A svou vůlí jsem to nakonec zvládl. Zpočátku jsem na platu mezi stoly rozvážel hostům maximálně dvě piva, dnes zvládnu deset. Stal jsem se prvním číšníkem na jednokolce, to je paráda,“ chlubí se Michal Měcháček.

Pochopitelně, že nemohl absentovat ani na dalším ročníku pivní pouti v Černé hoře (září 2008, 28 km). Nejdále jej jeho sport zavedl do Maďarska.

Sláva v cíli

Co to vlastně obnáší, takový třicetikilometrový výjezd na jednokolce? Michal přibližuje jeden ze svých startů na Litovelské free jízdě. Pořadatelé vytyčili dvě trasy – 10 a 30 kilometrů. „Třebovský hrdina“ zvažoval výjimku od pořadatelů na kratší trať, což si nakonec rozmyslel. Deset kilometrů na čtyřhodinový limit se mu zdálo přece jen málo.

„Pár stovek metrů jsem držel tempo s pelotonem, pak se cesta příkře změnila a přišla obyčejná polňačka! Vědět to dříve, nejspíš bych to vzdal. Další šok na mě čekal později, kdy jsem musel zdolat úzkou pěšinku na hrázi Náklo. Tehdy jsem moc ocenil kvalitu svých chráničů, neboť zejména první pád byl hodně nečekaný… Na jedenáctém kilometru se z nebe spustil první déšť. Úkryt jsem našel v lese, abych ovšem poznal, že jsem zvolil dobře. Nemohu nikdy píchnout dvě kola najednou jako závodníci, kteří zápolili se svými dušemi,“ vzpomíná.

Po krátké průtrži pokračoval dál. Bláto se mu lepilo na kolo ještě asi půl kilometru. Čtyři kilometry k další kontrole byly nekonečné, sil mu vzaly habaděj… Nicméně tam „dotankoval“ (litovelské free) a vydal se na zpáteční cestu. Průběžný čas nasvědčoval, že to zvládne: 1:50 hod.. Síly sice budou ubývat, ale nespornou výhodou bude fakt, že pojede se už jen a pouze po asfaltu!

„Vypekl mě další liják, spíš průtrž mračen – nezůstala na mně nitka suchá. Přesto po vyjasnění jedu dál. Cestou mě dojíždí auto a nabízí mi odvoz. Nebo spíš „podvod“? Prý mě před Litovlí vysadí. Ne, ne – s tím nemohu souhlasit – už mi zbývá do cíle pouhých pět kilometrů. Auto tedy popojíždí krokem za mnou, kdybych si to rozmyslel, i to mi psychicky pomohlo,“ říká Michal.

Cíl je už konečně na dohled, Michal se snaží nevypadat unaveně, ale v duchu si přiznává, že to byla fuška náramná! V cíli mu přichystali nadšené ovace, nečekané uvítání, fotoaparáty blýskaly ze všech stran. A tak vyčerpán stanul na stupních vítězů, společně se sládkem litovelského pivovaru. Že by mu udělal tak skvělou reklamu? Nejspíš za to mohl výjimečný dopravní prostředek.

„Příště pojedu zas! Ale nejspíš přiberu k sobě pár kamarádů, aby nás bylo víc. Závod byl skvělý. Někdo byl první – někdo musí být poslední. Já vyhrál sám nad sebou a svou pohodlností. Nebyl jsem jen pouhou atrakcí,“ dodal. (mt)